Článek
Není jistě náhodou, že nejagresivněji – místy na hranici rasismu – se vyjadřovali politici stran, které si u nás momentálně ani neškrtnou. Jejich snahy vydolovat nějaký ten politický bodík děšením veřejnosti jsou tragikomické v zemi, kam se na rozdíl od některých jiných uprchlíci masově nehrnou a nepohrnou.
Shodou okolností se debata o uprchlících v PS konala v době, kdy kvůli nesouhlasu obcí s vyplacením doplatku na bydlení hrozí, že až 17 tisíc českých občanů v nouzi by mohla postihnout ztráta střechy nad hlavou. Kvůli tomu, aby tisíce našich spoluobčanů neskončily jako bezdomovci, ale nikdo mimořádnou schůzi PS nesvolává. Nejspíš i kvůli tomu, že nemálo z těchto lidí jsou Romové, kteří byli nejvděčnějším terčem domácí xenofobie až do doby, než se na obzoru objevili běženci.
Uprchlická vlna je jistě problém. Naše země k jejímu řešení ale nepřispěje hysterickými spektákly. Může přispět především konstruktivními postoji na dvou úrovních: demonstrací solidarity s nejvíce zasaženými zeměmi EU a podporou i náměty pro smysluplná celoevropská řešení.
Pokud jde o solidaritu, je nutné se v rámci EU podělit o uprchlíky, kteří už v EU jsou. A zároveň pomoci nalézt Evropě způsob, jak a kam vracet ty, co jsou jen nelegálními ekonomickými migranty.
V této souvislosti si EU bude muset především položit otázku, zda a jak vytvořit na severním pobřeží Afriky pás území, které bude EU přímo či nepřímo kontrolovat. A jak vytvořit skutečné vnější hranice EU, k čemuž ovšem musejí aktivně přispět i země, jako je ČR, které mají to štěstí, že takové hranice nestřeží.
Zároveň by pomohlo, kdyby evropští politici přestali problém uměle zveličovat a zneužívat, jak jsme to viděli i v PS. Jen pro srovnání: v USA, které mají o 200 miliónů obyvatel méně než EU, je momentálně okolo 11 miliónů ilegálních přistěhovalců. Diskutuje se o nich, ale bez hysterie, kterou vidíme Evropě.
Mnoho z naší hysterie je tak především výrazem naší vlastní nejistoty a slabosti, nikoli skutečné velikosti problému, jemuž čelíme. Možná kdyby se EU konečně shodla, že není jen souborem států a státečků, ale mocným celkem, který musí v krizích jednat opravdu jednotně, bylo by hysterie nad několika statisíci uprchlíků, kteří do v poslední době EU nelegálně pronikli, o poznání méně.
Jiří Pehe
Politický analytik a spisovatel. Zaměřuje se především na dění ve střední a východní Evropě.
Dva roky působil jako ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla.
V současnosti je ředitelem New York University v Praze a vede Pražský institut pro demokracii, ekonomii a kulturu Newyorské university (PIDEC).
Kolik dalších migrantů se z miliónů, kteří by tak rádi učinili, do EU nelegálně dostane, záleží přitom jen na schopnosti EU dohodnout se na opravdu účinné ochraně vnějších hranic a společné azylové politice. ČR, jejíž politici umíněně opakují, že právě azylová politika musí zůstat v rukou národních států, by tak EU nejvíce pomohla, kdyby se začala chovat – inu evropsky.