Článek
Současní pachatelé ji podle řady zpráv dostávají přímo ze Spojených arabských emirátů – světa zlata a luxusu, kam tolik Čechů jezdí na dovolenou. Zlato v Dubaji neroste na stromech, musí se někde vytěžit. A tady jsme u jednoho z důvodů, proč Emiráty podporují brutální arabské milice v Súdánu.
Zrak světa se v posledních měsících upnul k městu Al-Fášir, poslední velké baště oficiální súdánské armády. Od ledna ho obléhaly arabské milice RSF. Uvnitř se mačkaly statisíce civilistů, často utečenců z jiných částí Dárfúru. Docházelo jídlo, léky, voda, šířily se nemoci. V září RSF zahájily masivní ostřelování a dronové útoky i na civilní čtvrti.
Během pár týdnů RSF město dobyly a začaly „čistit dům od domu“. Povraždily prakticky všechny muže v mladším věku, ženy byly masivně znásilňovány i vražděny, stejně jako jejich děti. Podle odhadů OSN a dalších organizací bylo zavražděno nejméně 60 000 lidí, pohřešuje se jich kolem 150 000. Do města se nedostal nikdo, ani vyšetřovatelé. Satelitní snímky ukazují mrtvé ulice bez pohybu, hromady těl a nově hloubené masové hroby.
Mezitím na sociálních sítích, hlavně na čínském TikToku, rostou účty militantů RSF, kteří se tam chlubí „zabitými černochy“. Fanoušci jim za to posílají virtuální dárky, které se dají směnit za peníze. Jednou z největších hvězd masakrů je velitel Abú Lulu, který v živém vysílání řekl, že po dvou tisících zabitých přestal počítat. Masakry se mění v obsah. Genocida v zábavu.
RSF, dnešní hlavní pachatelé masakrů, nejsou žádná neznámá parta „povstalců“. Jsou přímými nástupci arabských milic Džandžavíd („ďáblové na koních“), které před dvaceti lety páchaly genocidu v Dárfúru – a za které dnes Mezinárodní trestní soud posílá velitele do vězení. Dnes ti samí lidé – jen v nových uniformách a pod jiným názvem – znovu vypalují černošské vesnice. RSF ale nejsou jen brutální milice, jsou to i byznysmeni se zlatem. Jejich velitel Hemedti a jeho rodina ovládají doly v Dárfúru a kolem nich budují zločinecké impérium. Zlato z oblastí pod kontrolou RSF se pašuje přes Čad a Libyi do Spojených arabských emirátů – do Dubaje, jednoho z největších zlatých trhů světa. Odtud už zlato proudí vyprané a anonymní dál, do našich bank, klenotnictví a investičních fondů.
Tahle válka je o tom, kdo bude sedět na trase zlata a ropy. Kdo bude inkasovat miliardy dolarů za suroviny, zatímco černošské obyvatelstvo Dárfúru mizí z mapy – mrtvé, na útěku, ve slumech v Čadu. RSF otevřeně vyznává arabskou nadřazenost a systematicky útočí na nearabské komunity – Masality, Fur, Zaghawy a další. Human Rights Watch mluví o etnickém čištění a genocidním úmyslu.
A tady do hry vstupují Spojené arabské emiráty. Země, která se tváří jako moderní ráj mrakodrapů, technologií a luxusních dovolených. Motorem jejich neropné ekonomiky je obchod se zlatem. Podle různých analýz do Dubaje míří značná část afrického zlata, včetně súdánského. Podle zpráv OSN, novinářských investigací a expertů není Dubaj jen „nevinným tržištěm“. Emiráty jsou opakovaně obviňovány z toho, že výměnou za zlato a vliv v regionu umožňují či přímo zajišťují dodávky zbraní, dronů a peněz pro RSF – v rozporu s mezinárodním zbraňovým embargem. Aby to šlo snáz, vybudovaly si Emiráty vlastní zázemí v okolních zemích – letiště a nemocnice v Libyi a Čadu. Obvinění odmítají, ale klíčové dokumenty často nevydávají.
Oficiálně tvrdí, že dělají jen humanitární dobro. Ve skutečnosti tam ale podle OSN přistály desítky až stovky nákladních letů ze SAE, u nichž existuje vážné podezření, že se v nich místo pomoci převážely zbraně maskované jako humanitární náklad. U milic RSF se našly zbraně z Číny, Bulharska, Srbska a dalších zemí, které byly oficiálně prodány právě Emirátům. To už nejsou jen politická prohlášení, ale závěry vyšetřování OSN a Amnesty International. Emirátští představitelé to popírají a odmítají vydat nákladní manifesty většiny letů.
Američtí zákonodárci už otevřeně říkají: SAE dodávají RSF zbraně. Snaží se kvůli tomu blokovat americké zbrojní kontrakty s Emiráty za miliardy dolarů. Přesto tyto kontrakty dál běží – byznys je prostě pořád nad lidskými životy. Totéž platí pro Evropu, která ráda moralizuje, ale zároveň přehlíží, že přes Dubaj tečou špinavé peníze z afrických konfliktů, včetně Súdánu.
Arabské monarchie z Perského zálivu přes svoje petrodolary mohutně investují v USA i Evropě, jejich zlaté byznysy se proplétají skrz celý náš finanční systém. Tváří se jako přátelé. Svět se možná „zděšeně dívá“ na fotky z Fáširu, ale v praxi jen málokdo sahá na skutečné páky moci – na peníze, sankce, zbrojní embarga, kontrolu finančních toků přes Dubaj. Sahat na zlato znamená sáhnout na celou dubajskou mašinu – od zón volného obchodu přes banky až po rafinerie. A sahat se nikomu moc nechce.
Je pohodlné tvářit se, že Súdán je „daleko“ a že jde o další „složité africké kmenové konflikty“. Jenže to není žádný kmenový spor. Je to brutální etnicky motivovaná válka o zlato a ropu, v níž hrají klíčovou roli naši „strategičtí partneři“ z Perského zálivu a jejich byznys s námi.
Pokud budeme dál mlčet, přijímáme roli spolupachatelů. Jednou se možná budeme ptát, jak je možné, že jsme dovolili, aby v přímém přenosu před očima světa proběhla další genocida černochů v Dárfúru – a my se spokojili s tím, že jsme si za petrodolary a levné zlato nechali koupit vlastní svědomí.
Zatím ale slyšíme ticho… a cinkání zlaťáků pro Abú Lulua za další vraždy v přímém přenosu na TikToku.
