Článek
I u nás zazněly otázky, jestli je rozumné, správné a etické nutit jít na frontu lidi, kteří bojovat nechtějí.
V naší kultuře se zažilo, že lidé, kteří bojovat nechtějí, se povolávat nemají, i když to nemusejí být přímo pacifisté. Postup administrativy Volodymyra Zelenského je proto kritizován. Kdo bojovat nechce, by neměl být nucen.
Asi nejvalidnější námitkou netýkající se individuálního přesvědčení je to, že lidé, kteří nechtějí bojovat, velkou posilou na frontě nebudou.
Je však třeba si uvědomit, že rusko-ukrajinská válka není omezené střetnutí o nějaký region, jako je Donbas, či o přístup k Azovskému moři, o který Ukrajina přišla, nebo o pozemní spojení s Krymem, který už dříve okupovalo Rusko a chce si ho zajistit.
V těchto případech se dá zvážit, o co ještě stojí bojovat a o co již ne, kdy jsou oběti příliš vysoké.
Tento konflikt však je – vypůjčím si termín Christophera Bellamyho použitý pro střetnutí mezi nacistickým Německem a Sovětským svazem – absolutní válkou. Ukrajina nebojuje jen o nějaké území, ale o svou existenci. A její obyvatelé o to zůstat Ukrajinci.
V Rusku opakovaně zaznívalo, že po vítězství nad kyjevským režimem označovaným za nacistický je potřeba provést deukrajinizaci, jakousi obdobu denacifikace Německa po druhé světové válce.
Kreml však chce zajít ještě dál než Spojenci po druhé světové válce, kteří se sice snažili vymýtit nacismus, ale nepřipravovali při tom Němce o jejich národnostní identitu.
Ruský prezident Vladimir Putin však tvrdí, že žádní Ukrajinci neexistují, že jsou to vlastně Rusové, kteří pod vlivem styků s Polskem začali mluvit odlišným jazykem. Ukrajince by po porážce čekala tvrdá rusifikace a převýchova, přičemž její odpůrci by byli tvrdě trestáni.
Naskýtá se tu složité dilema mezi přežitím jednotlivce a národa, které bych nechtěl řešit, ale na mobilizaci je potřeba se dívat i z tohoto úhlu pohledu. Navíc k ní Ukrajina sáhla až po několikaměsíčním váhání.
Povolat dalšího půlmilionu vojáků požadoval Valerij Zalužnyj už loni na podzim, přičemž současně vyzýval k opuštění těžko hájitelných míst v čele s Avdijivkou. Stálo ho to místo nejvyššího velitele ukrajinských pozemních sil.
Prezident Volodymyr Zelenskyj se obával, že by rozsáhlá mobilizace nebyla populární. I ta stávající je omezená a stejně není populární. Věk pro povolání na vojnu se posunul z 27 na 25 let, nejmladší dospělí dál nejsou posíláni na frontu.
Naopak Rusko už v únoru 2022 nasadilo do invaze i mladičké vojáky základní vojenské služby, kvůli čemuž bylo vedení ruské armády kritizované, a proto v Rusku po první mobilizaci už další nevyhlásili. Dál upřednostňují formy skryté mobilizace, kdy do armády lákají na různé výhody.
Všichni nad osmnáct let se však na Ukrajině musejí přihlásit na vojenské správě. Pokud to neudělají, čeká je trest v podobě pokuty. Navíc nebudou smět opustit zemi. Ztížila se také situace Ukrajinců pracujících v zahraničí.
Pokud potřebují obnovit doklady, musejí to nově udělat na území Ukrajiny, a tak se okamžitě dostanou do spárů vojenské správy, a s velkou pravděpodobností tak budou muset narukovat.
Z hlediska ukrajinského vedení je to pochopitelný krok, když je za hranicemi země nějakých 600 až 700 tisíc lidí ve věku, kdy by mohli bojovat.
Odsuzovat někoho za to, že se chce vyhýbat válce, nebudu. Ne každý má dost odvahy bojovat a nikomu se nechce padnout. Lidé nejsou stejní a nemají ani stejný hodnotový žebříček, což umožňuje společnosti přežívat různé situace.
V míru je dobré se vyhýbat riziku, naopak za přírodní katastrofy je potřeba odvaha. Kdyby byli všichni stejní, za požáru by se buď všichni vrhli do plamenů pomáhat, nebo by to naopak nikdo neudělal, protože by neměl odvahu. Ať už ze sobectví, nebo proto, že si neuvědomuje výhody altruismu.
Problémem však je, co dělat, když země bojuje o svou existenci a hrdinové docházejí.