Článek
Heraskevyč mohl tušit, že ho nenechají startovat v helmě, kterou mu zakázali. Helma taky vyjadřovala jeho politický postoj, kdy upozorňoval na ruskou agresi a na to, co způsobila. Současně však dávala najevo sounáležitost se sportovci, kteří se stali obětí agrese.
MOV se tak postavil proti jednomu ze základních principů sportu, jímž je spojovat lidi. Zabití byli členy komunity sportovců, kteří si již nikdy nezazávodí. Úctu a připomínky si zaslouží stejně jako jiní sportovci, kteří zahynuli. Úcta k mrtvým, zejména k nevinným obětem, je jedním z nejzákladnějších projevů jakékoli kultury a civilizace. A tady šlo o vyjádření úcty k padlým sportovcům. MOV tento princip popřel a na jejich památku plivnul. Ve své touze po apolitičnosti her zapomněl, že šlo o oběti. Za Heraskevyčovým gestem viděl jen tu prvotní politickou rovinu, a ne tu důležitější. Lidskou. Rozhodnutí olympijského výboru dehumanizuje sport, když není možné připomenout mrtvé sportovce.
Snahu MOV eliminovat všechna politická gesta přitom lze chápat. Sportovní klání sledovaná po celém světě mohou mnozí využít pro deklaraci svých politických nebo kulturních postojů, což se opakovaně stalo. Udělali to v roce 1968 v Mexiku američtí sprinteři Tommie Smith a John Carlos, když po předání medailí při hymně zvedli zaťaté pěsti v černých rukavicích, aby upozornili na hnutí Black Power a diskriminaci Afroameričanů. Etiopský maratonec Feyisa Lilesa zase v roce 2016 v Riu po proběhnutí cílem zkřížil předloktí, aby upozornil na masakrování Oromů za občanské války.
Mezinárodní olympijský výbor se však stále snaží přivírat oči před realitou a snít o životě ve věži ze slonoviny, v níž se jen sportuje a do které neproniká dění ve světě. Je to hloupé a není to první hloupost v historii MOV. Pošetilé bylo trvat na striktním amatérismu her a zakazovat účast profesionálům, což se začalo měnit až v sedmdesátých letech, kdy bylo zcela jasné, že vrcholový sport nelze provozovat jen jako koníček, protože vyžaduje každodenní a nákladnou přípravu. Bláhová byla i představa, že olympiáda má být nekomerční a bez reklamy, což padlo po roce 1976, kdy letní hry v Montrealu skončily obří ztrátou.
Nyní zase Mezinárodní olympijský výbor mává praporem apolitičnosti za každou cenu, jako by si neuvědomoval, že každá země využívá úspěchů svých olympioniků k vlastní propagaci. Soutěží se pod vlajkami států, jejichž představitelé si úspěchy sportovců rádi přisvojují. Jak se dá zneužít olympiády pro svou propagaci, ukázali už v roce 1936 nacisté.
Diskvalifikací Heraskevyče ovšem MOV překročil všechny meze. Odmítnout uctít památku je řečeno hezky česky ekelhaft. Výbor ztratil jakoukoli věrohodnost, protože jedná proti tomu, aby se sportovci spojovali a aby se nepodporovala válka.
Otázkou ovšem je, jestli se celý koncept her dávno nepřežil a neudržuje se při životě uměle. Naznačují to neustálé snahy udělat olympiádu co nejatraktivnější, aby se na ni lidé dívali v televizi a aby přitahovala mladé. Jako by mělo jít o nějakou další show.
