Článek
Důvodem zmatnění obrazu zářného vítězství ale nejsou informace amerických tajných služeb. Škody způsobené bombardováním se většinou přeceňují, což se ví už od druhé světové války. Dalo se čekat, že Íránu zbylo mnohem více balistických raket a odpalovacích zařízení, než se původně odhadovalo.
Ani to, že Írán stále má přes 400 kg obohaceného uranu, nemění nic na tom, že utrpěl zdrcující porážku. Výhrůžky, že ho může dál obohatit, jsou působivé, ale je otázkou, zda má čím, protože citlivé odstředivky při bombardování utrpěly škody. Americký prezident Donald Trump má pravdu, když říká, že Teherán přišel o svou protivzdušnou obranu, letectvo a námořnictvo i špičky vedení.
Problém prohlubujícího se amerického nevítězství je jinde. Spojené státy nepočítaly s tím, že se v Íránu rychle ustaví nové vedení, které nebude ochotné se s USA domluvit tak jako chávezovští socialisté ve Venezuele. Protože je navázané na Islámské revoluční gardy, zaujalo ještě tvrdší postoj než vedení předchozí.
Navzdory zdrcující vojenské porážce Írán dokázal najít způsob, jak dostat Američany do úzkých - blokádou Homruzského průlivu. Jako rukojmí si navíc bere celý svět. Ten už sice nezávisí na ropě tak moc jako za krize v 70. letech, energetika je více diverzifikovaná, ovšem spotřeba benzínu a nafty je dnes dvojnásobná, takže ropa je stále dobrou pákou.
K blokádě přitom Írán nepotřebuje žádné superzbraně. Na zasažení a poškození nějakého supertankeru nebo obří nákladní lodě stačí drony nebo rychlé čluny. Loď není ani nutné potopit. Rejdař nebude riskovat ani poškození drahé lodě, kterou skoro nejde pojistit, a průlivem ji prostě nepošle.
Ceny ropy i benzínu proto stouply. Jejich růst u amerických pump je nepříjemný pro vládnoucí republikány před listopadovými volbami do Kongresu, poškodí americkou ekonomiku, ale USA jako velký producent ropy to ustojí. Ne všechny země ale mají takové zásoby ropy a tak robustní ekonomiku. Naopak často závisí na dovozu ropy a plynu právě z oblasti Blízkého východu.
Zatímco Trumpovi nedělá problémy pokračovat s odvetnou blokádou íránských přístavů, než se Teherán umoudří a vzdá se jaderného programu, Indie a Pákistán už moc dlouho čekat nebudou. Kvůli nedostatku plynu, na kterém se vaří, by se jim mohli vzbouřit vlastní občané. Proto se obě země s Íránem dohodly, že lodě s plynem pro ně nechá proplout. Něco za to ale Íránu musely nabídnout, což mu alespoň trochu ulehčí situaci, protože na něj tvrdě dopadají sankce a americká blokáda íránských přístavů.
Trump doplácí nejen na to, že nepočítal s možností, že se íránská teokracie nezhroutí po likvidaci svých špiček, ale hlavně na to, že USA vedly akci samotné a nekonzultovaly ji s partnerskými zeměmi. Šéf Bílého domu celkem pochopitelně nechtěl slyšet výtky k plánovanému postupu opatrnějších zemí. A především chtěl vše udržet v tajnosti.
V takové situaci se mu ale může stát, že mu uražené ostatní země, s nimiž se nebavil, dokud je nepotřeboval, nejen nebudou pomáhat a tlačit na Írán, ale ještě se za jeho zády pokusí získat nějakou „výjimčičku“ od Teheránu, aby lodě s ropou pro ně mohly proplouvat.
Trump se měl poučit u George W. Bushe, který před invazí do Iráku hledal podporu pro útok na Saddáma Husajna, kde to jen šlo. Trump přitom měl v ruce mnohem silnější karty než lživé zprávy tajných o výrobě zbraní hromadného ničení v Iráku, kde se žádné nenašly. Írán se skutečně blížil k získání jaderné zbraně, což by bylo hrozbou pro celý svět. Trump však nevysvětloval nutnost útoku na Írán tak jako Bush v případě Iráku. Nyní jen opakuje, že Írán nesmí za žádnou cenu získat jaderné zbraně, čímž připomíná Catona zakončujícího každý projev větou „Kartágo musí být zničeno“. Měl to však omílat předem a vysvětlovat nebezpečí plynoucí z jaderné Islámské republiky.
