Článek
Brusel návrhy představil v rekordním čase. To svědčí o výjimečné píli bruselských úředníků. I o tom, že předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker nemluvil do větru, když si nedávno veřejně sypal popel na hlavu. [celá zpráva]
Vzal si za své vlastní prohlášení o neblahém vlivu přílišného množství směrnic a nařízení v méně důležitých oblastech na podporu evropské integraci evropskou veřejností. A tak se pod jeho vedením věnuje Evropská komise otázkám aktuálním.
Oproti stálým kvótám, které byly také ve hře, se jeví mírnější návrh komise jako dobrý. Žadatelé o azyl by měli být rozdělováni v momentě, kdy jejich počet překročí kapacitu jednoho či několika států.
Na tom nespatřuji nic zlého. Pokud bude založen na opravdu spravedlivém klíči vycházejícím z počtu obyvatel a ekonomické síly jednotlivých členských států, v určitém momentu by se mohl hodit kterékoli zemi.
Je opravdu nespravedlivé, aby současnou nebo budoucí zátěž neslo jen několik z nich. Proto má návrh komise, alespoň prozatím, podporu většiny zemí. Ví, že i jim jednou může být ku prospěchu. Co přinese budoucnost, neví nikdo.
Mluví se přece o vyřizování a posuzování žádostí o azyl, nikoli stálém usídlení. K tomu je totiž těžké migranty a uprchlíky nutit. Jinak než násilím, případně pohrůžkou problematického odebrání již jednou získaného azylu je lze v zemi, kde být nechtějí, udržet jen stěží.
Základ pro další spory
Problém tkví v tom, že sám o sobě tento návrh řešením není. Bez kombinace s možností legálních žádostí o azyl, sjednocení azylové legislativy všech zemí, sdílených bezpečnostních prověrek a jednotných podmínek azylantů ve všech zemích je základem pro další a další spory.
Bylo by ale nespravedlivé vinit ze všeho jen Evropskou komisi. Její snaha vychází z mandátu, pravomocí a nástrojů, které dostala od členských zemí. Stalo se obecným koloritem, vlastním politikům nejrůznějších států, zakrývat vlastní bezradnost a domácí nepopulární opatření „diktátem Bruselu“.
Jenže jsou to státy, nikoli Brusel, kdo ve finále rozhoduje, který z opravdu zásadních návrhů projde a který neprojde. Proto i navrhovaný vynucovací prostředek v podobě finančního příspěvku náhradou za nepřijaté žadatele o azyl je jen výrazem jejich vlastní neschopnosti dodržovat závazky bez hrozby trestu.
Thomas Kulidakis
Vystudoval politologii a mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Absolvoval také studium politologie a řečtiny na univerzitách v Řecku.
V komentářích se zaměřuje nejen na českou domácí politiku, Evropskou unii a oblast Balkánu.
Působí jako komentátor Českého rozhlasu Plus a publikuje v odborném tisku. V minulosti spolupracoval na mezinárodních vědeckých projektech Univerzity Karlovy v Praze a byl odborným konzultantem u některých dokumentů.
Pro budoucnost nás všech je přístup dávající přednost krátkodobým ziskům na domácí scéně před trpělivým vysvětlováním a budováním dlouhodobě funkční Unie opravdovou hrozbou. Ve stále více globalizovaném světě by rozdrobeným evropským státům bylo bez akceschopné jednoty zle.