KMENTÁŘ Jaroslava Kmenty: Jak Krejčíř před dvaceti lety „vypekl“ policisty

Major Špitálský se držel dvacet let v pozadí a vyhýbal se světlům kamer. Až teprve nyní, když se přiblížilo výročí dvaceti let od Krejčířova útěku, vyslyšel mou žádost o rozhovor.

V něm poprvé uvedl, že policisté viděli na záznamu průmyslové kamery z Krejčířova domu, že si Krejčíř těsně před zmizením vzal do ruky nějaký balíček.

Krátce poté, co policisté zjistili, že Krejčíř na konci prohlídky nad ránem z vily zmizel, si totiž šli policisté zpětně pustit kamerové záznamy, kterých měl Krejčíř ve vile požehnaně. Dva státní zástupci a policejní detektivové prý koukali na monitor, kde uviděli, jak Krejčíř vybíhá po vnějších schodech rozsáhlého komplexu vily a jak těsně před zadní brankou sáhl do přístřešku pro něco, co tam měl připravené.

Co to bylo, dodnes nikdo s jistotou neví. Možná to byly jen klíče od zadních dvířek, které tam mohl mít schované. Ale ze záběru prý nevyplývalo, že by Krejčíř branku odemykal. Jiná verze pak byla, že si tam vzal věci potřebné k útěku – třeba doklady, mobil či peníze nebo všechno dohromady. To by znamenalo, že Krejčíř se na útěk během prohlídky chystal a někdo – nejspíš z rodiny – mu tam mohl něco připravit.

Každopádně – když to Špitálský na monitoru zpětně viděl, udělalo se mu zle. Pochopil, že je konec. „Když jsem zjistil, že je Krejčíř pryč, je pravda, že jsem ztuhnul, protože bylo jasné, že je to průser,“ řekl.

Jan Špitálský byl jediný, kdo byl za skandální útěk gangstera Krejčíře později odsouzen za zneužití pravomoci veřejného činitele z nedbalosti. Dostal podmínku. Ale dodnes těžce nese, že byl – jak říká – vybrán jako obětní beránek, aby se politici mohli chlubit, že aféru vyřešili, protože viník byl potrestán. Špitálský říká, že kdyby dostal kázeňský trest, ani by nemrkl, protože by si ho zasloužil. Těch chyb, kterých se během prohlídky udělalo, bylo několik. Avšak za všechny nemohl jen Špitálský.

Během exkluzivního rozhovoru pro podcastovou sérii „Zákulisí Jaroslava Kmenty“ jsem se Špitálským možné přehmaty probral. A ke konfrontaci jsem využil i některé zásadní momenty, které byly během domovní prohlídky zachyceny na policejní kameru.

Získal jsem totiž bezmála hodinový záznam z domovní prohlídky, který tehdy ve vile pořizoval policejní technik. Pomohlo mi to vyhodnotit, kde policie chybovala. A ve studiu, kam jsem si Špitálského pozval na rozhovor, jsem mu některé fragmenty z videozáznamu pustil. „Ty záběry jsem nikdy neviděl. Chtěl jsem je vidět tehdy, když jsem byl za útěk Krejčíře vyšetřován a pak obviněn, ale státní zástupce se se mnou vůbec nebavil,“ řekl Špitálský.

Asi nejvíc byl Špitálský v šoku, když jsem mu nyní ve studiu pustil fragment, kde bylo slyšet, jak Krejčíř říká policistům, že si vezme nabíječku k telefonu. A policisté neodporovali a v klidu ho nechali, aby si ji vzal.

Špitálský byl udiven a řekl: „Tak to jsem vůbec nezaregistroval.“ Špitálský stál v tu chvíli v roce 2005 ve vile zřejmě na jiném místě. Tenhle záběr a tenhle moment ale jednoznačně ukázal, že Krejčíř využil chaosu a nesoustředěnosti, které ve vile nad ránem panovaly. A dělal, jako by měl telefon v ruce nadobro schválený.

Krejčíř byl zločinecky geniální v tom, že to s policisty takhle uhrál. Velitel zásahu mu totiž umožnil z mobilu zavolat svého právníka a pak ještě správce vily, který jako jediný mohl nahodit počítačový systém. Ten ovládal chod obřího akvária, v němž měl Krejčíř žraloka. Systém ale už nějakou dobu ve vile nefungoval, protože byl na začátku prohlídky shozen. Avšak policisté ho neuměli nahodit. A Krejčíř řekl, že jediný, kdo to umí, je správce, který ale zvedá mobil jen jemu.

Když tedy hrozilo, že žralok zahyne, protože do akvária neproudil vzduch, souhlasili velitel Špitálský i přítomní státní zástupci s tím, aby Krejčíř zavolal správci. A od té doby Krejčíř už telefon nepustil z ruky a používal ho jakoby nic. To, že má Krejčíř telefon v ruce, už nikdo neřešil.

V jednu chvíli pak Krejčířovi zavolal na mobil nějaký muž. Krejčíř telefon zvedl a začal se do něj vybavovat. Policejní záznam, který byl namířen na detektivy, jak skládají na zemi zajištěné dokumenty, tak zachytil Krejčířův hovor. „Ano, Ivane. Já jsem na baráku. Jo, jo. Tak se dostavíš, nebo co? Jo, dobře. Ahoj,“ řekl Krejčíř do telefonu. „Tohle já vidím až teď tady. Až po dvaceti letech,“ přiznal konsternovaný Špitálský.

Když byl na policejní kameře, která natáčela určité úseky prohlídky, čas 47 minut, někdo zase volal na Krejčířův mobil. Ten si ho klidně vzal a mluvil. „No prosím, tak přijeďte,“ říkal Krejčíř do telefonu. To bylo poslední, co bylo na policejní kameře slyšet. Pak záznam pomalu končil.

Zeptal jsem se Špitálského, zda nebyla taktická chyba říct Krejčířovi na začátku prohlídky, co ho čeká a že bude po domovní prohlídce odvezen do cely a obviněn ze závažných zločinů, které ho na mnoho let mohou zbavit svobody? Krejčíř tak věděl, co ho čeká, a možná i proto pak plánoval útěk. Podle Špitálského mu to musel říct. „Za víc než třicet let služby jsem to dělal prakticky stejně,“ řekl bývalý policista.

Další můj dotaz zněl: „Neměli jste ho odvézt okamžitě z vily do cely?“

„To je otázka zhodnocení situace,“ řekl někdejší velitel. Špitálský dal přednost tomu, aby u prohlídky Krejčíř byl, protože jeho manželka Kateřina Krejčířová, na kterou byla vila oficiálně vedena, u domovní prohlídky být nemohla, protože byla v šoku a psychicky indisponovaná. „Když něco najdeme a Krejčíř u toho nebude, tak to bude zpochybňovat. Tak jsem pokládal za rozumnější mít ho u toho. Aby nemohl zpochybnit nalezené důkazy,“ vysvětlil Špitálský.

Také jsem majora Špitálského požádal o vysvětlení, proč Krejčíř neměl na konci prohlídky na rukou pouta. Původně – od začátku prohlídky – je Krejčíř měl. „Ale ta pouta mu nasadil důstojník ze zásahové jednotky URNA, která tam byla s námi. Jenže později museli ,urňáci‘ z vily už odjet, a tak si ta pouta musel policista vzít zpátky. Tak jsme s tím souhlasili. Ano, měli jsme mu nasadit naše pouta. Ale protože se blížila chvíle, kdy bylo potřeba, aby se podepisoval pod vyhotovený protokol, tak jsme mu je už nenasadili,“ popsal Špitálský další chybu, která uvolnila Krejčířovi ruce k útěku.

A později přišla školácká chyba jednoho z policistů, který tam byl jen jako technik a natáčel video. Jmenoval se Petr Bláha. A na úplném konci prohlídky se mu chtělo čurat. A tak pronesl do pléna: „Kde je tady záchod?“ A Krejčíř se ihned nabídl, že mu ho ukáže. Policistu Bláhu pak vzal Krejčíř s sebou, ale chytře prošel kolem místa hned za rohem, kde jedna toaleta byla, a zamířil si to s ním o patro níž, kde byla chodba, která spojovala vilu s druhou částí luxusní rezidence. V chodbě byl také záchod, Krejčíř ho Bláhovi ukázal a zatímco Bláha bláhově vykonával potřebu, Krejčíř chodbou prošel do druhé části, kde nikdo nebyl, a vyšel ven na schody a pak k zadní brance a zmizel.

„Já jsem v tu chvíli zajišťoval vytisknutí protokolu k domovní prohlídce. Vím jen, že Krejčíře s Bláhou musela zaregistrovat minimálně státní zástupkyně, která tam seděla na židli u dveří, kterými Krejčíř s Petrem Bláhou odešli. Když jsem se pak ptal, kde je Krejčíř, státní zástupkyně řekla, že šli na záchod. Ale nijak ji to evidentně nevzrušovalo,“ poznamenal Špitálský.

„Petr Bláha se mě měl jako velitele zeptat, zda může odejít na záchod, navíc se zadrženým. Ale on mi nic neřekl,“ zdůraznil bývalý velitel domovní prohlídky.

Je tedy zjevné, že během prohlídky došlo k řadě chyb, ale ne za všechny mohl přímo Špitálský.

Tato nepovedená domovní prohlídka vyvolala v červnu 2005 velký skandál. Padl kvůli tomu policejní prezident a z funkcí odešlo téměř celé vedení protikorupční policie. A vřelo to i v politice. Všichni byli pod palbou médií, jak mohl z vily plné policistů zmizet nebezpečný zločinec. Policie pak změnila interní pravidla pro takové případy a vyhotovila poučení a nový návod, jak vést domovní prohlídky a policejní zásahy. A jak se na ně připravit.

V roce 2005 bylo Špitálskému 56 let. A kdyby nepřišel Krejčířův případ, mohl ještě pár let sloužit. Možná by pak odešel do důchodu po více než pětatřiceti letech služby se všemi poctami, spokojený a šťastný. Takto musel chvíli chodit – jak se říká – „kanálama“ a z ostudy měl kabát.

Radovanu Krejčířovi bylo v té době 37 let, měl tedy život před sebou. Ale na útěku ho promarnil. Nejdříve byl dva roky na Seychelách, ale pak se přemístil do Jihoafrické republiky, kde ještě víc „zbrutálněl“ a ovládl půlku tamějšího organizovaného zločinu. Nakonec ho ale i tam přišlo zatknout policejní komando za násilné trestné činy. A tentokrát se „nezakecalo“. Nyní si Krejčíř v JAR odpykává trest ve výši 35 let vězení. A jak to tak vypadá, do Česka nejspíš vydán nebude. Pokud se nestane zázrak, bude to pro něj skoro doživotí.

Kdyby teď Krejčíř mohl otočit kolečko dějin a času, jistě by z vily z Černošic neutíkal. Za české zločiny, za něž byl posléze také odsouzen jako uprchlý, by byl už dávno venku na svobodě.

„Co byste vzkázal Krejčířovi do JAR?“ zeptal jsem se na konci rozhovoru Špitálského. „Že mu přeju příjemnej pobyt,“ řekl s úsměvem muž, který žije už dvacet let se stínem Krejčíře.