Článek
Běžecký závod Taco Bell 50K DC se inspiroval podobně pojatými akcemi v jiných amerických městech, kde závodníci mají povinnost po trase pít pivo, jíst koblihy, nebo právě produkty fastfoodového řetězce Taco Bell.
Jeden takový se již nějakou dobu koná v Denveru, ale to je pro běžce z východního pobřeží USA příliš daleko, a tak s nadšením a ve velkém počtu dorazili na první ročník ve Washingtonu D.C. Na startovní čáru se jich nakonec podle webu The Washington Post postavilo téměř tisíc.
Za organizací této akce stojí čtyřiapadesátiletý Phil Hargis a jeho o tři roky mladší kamarád Mike Wardian, jenž je úspěšným dálkovým běžcem a v minulosti získal několik amerických titulů na různých distancích. Spolu již zorganizovali několik podobně neortodoxních akcí, ale vždy jimi oslovili pouze jednotky až nízké desítky nadšenců. Obrovský zájem o Taco Bell 50K je tak velmi mile šokoval.
Start byl u restaurace v Alexandrii, jež leží v jižní části washingtonské aglomerace, a trasa vedla přes provozovny v nedalekém Arlingtonu a samozřejmě také v D.C. Na každé zastávce bylo potřeba sníst něco z menu řetězce Taco Bell, ale nebylo možné to odbýt jen něčím malým.
Pravidla totiž určovala, že nejpozději na čtvrtém stanovišti musejí běžci zvládnout kalorickou nálož v podobě Chalupa Supreme, nebo Crunch Wrap Supreme a nejpozději na osmé zase Burrito Supreme, nebo Nachos Bell Grande. V ostatních případech byla volba na samotných závodnících, nicméně nesmělo jít například jen o nápoj.
V cíli pak bylo nutné předložit účtenky ze všech restaurací, ale je jasné, že při dané nadšenecké organizační struktuře asi nebylo těžké pravidla obejít. Jedním ze způsobů mohlo být například i zvracení, které sice organizátoři „silně nedoporučovali“, ale zároveň jej ani nezakázali. Vedle toho pak byla povolena i různá léčiva na „špatný žaludek“, zjistil The Washington Post.
Závodníci ovšem ještě před startem hromadně složili přísahu, že nebudou podvádět, což navíc v případě takového podniku stejně asi ani nedávalo moc smysl, protože o vítězství tu vlastně zase ani tak nešlo.
V závodě se sešla velmi pestrá směsice účastníků od bláznů, kteří prostě milují různé šílenosti, až po trénované běžce, kteří si třeba chtěli zpestřit přípravu, nebo se dokonce i něco naučit, jako například devětadvacetiletý Lex Lehr, jenž se připravuje na klasický maraton. „Trenérka mi řekla, že je to dobrá možnost naučit se, jak se při závodě stravovat,“ odhalil svou motivaci k účasti a zároveň přidal i strategii, co bude na které zastávce jíst.
Naproti tomu čtyřicetiletý Ryan Stern se sám označuje za „pošuka“, který zkrátka nepohrdne žádnou příležitostí k tomu, aby pak mohl vyprávět fajn příběh. „Mám rád věci z Taco Bell a vůbec neběhám. Ale běhat nebo chodit jedenáct hodin dokážu,“ řekl na startu s odkazem na jedenáctihodinový limit a pevným přesvědčením, že se do cíle do té doby dostane. „Nikdo mi nevěří, ale já jim ukážu, že to zvládnu,“ hýřil odhodláním.
Bez ohledu na výkonnost však běžci na trase dříve či později narazili na nějaké problémy, a proto jich to mnoho vzdalo. Závod tak nakonec úspěšně dokončilo 429 účastníků. Nejrychlejším z nich byl třiačtyřicetiletý Mike Smith, jenž se dálkovým běhům již dlouhá léta věnuje na závodní úrovni, když cílovou čáru proťal v čase 4:12:35.
„Můj žaludek je ze železa,“ osvětlil v cíli, že konzumace na trase mu žádné zažívací potíže nepřivodila. A podělil se i o metody přípravy na tento závod: každý den po práci si dal pivo a pak si šel zaběhat.
