Článek
Obraz Madona s dítětem od italského malíře Antonia Solaria, známého jako Lo Zingaro, vznikl v 16. století a mezi lety 1872 a 1973 visel v italském městě Belluno. Pak byl však ukraden a navzdory úsilí italských policistů, Interpolu i odborníků na umění se jej dlouhé roky nedařilo najít.
Objevil se až v roce 2017, když jej jeho majitelka Barbara de Dozsaová z anglického hrabství Norfolk chtěla prodat v aukci a tam si jej všimli lidé z Belluna. Okamžitě se o něj začali zajímat vyšetřovatelé, ale v roce 2020 se dílo opět vrátilo k de Dozsaové, protože v důsledku omezení spojených s epidemií koronaviru nebylo italské muzeum schopno britské policii včas poskytnout požadované dokumenty.
Do věci se proto vložil právník Christopher Marinello, jenž se specializuje na umění. Snažil se majitelku všemožně přesvědčit, aby „udělala správnou věc“ a obraz vrátila.
Marinello je zakladatelem organizace Art Recovery International, jež má pobočky v Benátkách, Londýně a New Yorku a která pátrá po ukradených uměleckých dílech, ale na případu Solariova obrazu pracoval bezplatně, protože jeho rodina pochází z italského regionu Veneto, v němž leží i Belluno.
***A 16th-century Madonna and Child painting that ended up with a woman in Norfolk after it was stolen from a museum in...
Posted by Mario Tabone-Vassallo on Tuesday, July 22, 2025
Jeho snahy se však dlouho míjely účinkem, protože de Doszová na vlastnictví díla nespatřovala nic neetického a ještě letos v březnu jej kategoricky odmítala vrátit. Tvrdila, že její bývalý manžel obraz v roce 1973, tedy krátce po krádeži, koupil ve Vídni „v dobré víře“. Že jde o jeden z nejhledanějších uměleckých kusů na světě, ji také nezajímalo.
Zároveň tvrdila, že podle britských zákonů je celý případ již promlčen. S tím Marinello souhlasil, ale zároveň to označil za nesmysl, když své argumenty stavěl na tom, že dílo je v mezinárodním pátrání, informoval web The Guardian.
Marinello neuvedl, jak přesně se mu nakonec podařilo zarputilou majitelku přesvědčit, ale v žertu dodal, že pokud jde o vracení kradeného umění, dokáže být otravně neodbytný. Zdůraznil však, že de Dozsaová nakonec obraz do Itálie vrací na základě svého vlastního rozhodnutí.
„Obnovila mou víru v lidstvo. Navzdory právům oběti lidé dnes již nemají žádné slitování, ale ona dokázala opak,“ pochválil ji za změnu názoru.
