Článek
„Uhynula v tlupě mezi svými přirozeně, v důsledku velmi vysokého věku, bez zranění. Makaci se dožívají 25 let, Babča pobývala na světě více než 30. Respektována, tolerována do posledního dne,“ informovala v pátek mluvčí zoo Iveta Gronská s tím, že Babča patřila nepochybně mezi nejstarší makaky na světě.
„Byť široká veřejnost upozorňovala na její chatrně vypadající tělesnou schránku, nedali jsme se odradit natolik, že bychom ji z její makačí rodiny oddělili a nechali odcházet někde o samotě v zázemí. Stále přijímala potravu a těšila se z přítomnosti ostatních jedinců, viděla vyrůstat mláďata a podobně,“ uvedla zooložka Jitka Vokurková.
Do Zoo Olomouc přijela Babča původně z Říma už coby dospělá samice v roce 2001, kdy byl na Svatém Kopečku zahájen chov těchto opic. Celkem se tu od té doby narodilo 91 mláďat.
Babča (na snímku vpravo) se dožila více než třiceti let
„Tlupu loupeživého typu mohou návštěvníci pozorovat v jednom z největších a nejatraktivnějších výběhů zahrady, v němž se pohybují pospolu s makaky a vchází do něj po 42 metrů dlouhé visuté lávce, která vede sedm metrů nad zemí,“ konstatovala Gronská.
Počty těchto nejseverněji žijících primátů, kteří kromě ostrova Hokaido obývají celé Japonsko, se ve volné přírodě odhadují na zhruba 50 000 jedinců. Dokážou si poradit s rozmanitými teplotami, od vyšších v subtropických oblastech jižního Japonska, až po -15 °C ve středním Japonsku na pahorkatinách a horách ostrova Honšú.
„Ne zbůhdarma se jim říká také „sněžné opice“, i proto, že v zimě dokážou vyhrabávat potravu zpod sněhu. Nepohrdnou ani kůrou stromů. Pochutnají si na ovoci, listech, hmyzu, milují ořechy. Dorozumívají se mezi sebou pestrou škálou zvuků. Typická je pro ně hustá srst, která je chrání před mrazy, sedací mozol a krátký ocas,“ doplnila mluvčí olomoucké zoo.
