Rodačce z Kravař učarovaly sušenky, je jim věrná takřka už půlstoletí

„Už jsem třikrát chtěla skončit. Před dvěma roky jsem měla rozdaný rozlučkový dopis, se všema se rozloučila. Měsíc před koncem přišla předačka, jestli bych nepomohla na měsíc. Z měsíce byl konec roku a z konce roku další,“ směje se žena doslova nabitá optimismem.

Do Fidora, jak Hahnová závodu podle původního názvu říká, přišla díky tetám. „Maminka byla obyčejná ženská, i s tatínkem dělali v zemědělství. Takže o to, kam půjdu, se postaraly maminčiny sestry. Ptaly se: ,Kaj pudeš robit? Jdi do Fidora, tam se navažuje, je to tam sladké, tam to budeš mít dobré.´ Absolutně jsem tehdy neměla představu, co to znamená,“ zavzpomínala s tím, že rodiče však byli proti.

„Teorie se učila až v Lomnici nad Popelkou a oni měli strach mě tam pustit. Nakonec jsem si to prosadila a byla jsem ráda,“ přiznala Hahnová, která dva roky pendlovala mezi Opavou a Lomnicí. „Dva měsíce byla v Opavě praxe a dva měsíce v Lomnici. Pak tři měsíce tady a tři měsíce v Lomnici,“ nastínila, jak probíhalo studium.

Na začátku profesní dráhy nastoupila Hahnová do starého závodu v Olomoucké ulici. „Byla jsem těstařka piškot. Do obří nádoby se nalila vaječná melanž, nasypal cukr a pomalu se to šlehalo. Pak se přidala voda a mouka a zase se šlehalo. Nakonec se těstem naplnila drezírka a přes písty se těsto vytlačovalo na plechy, aby se nakonec peklo v peci,“ popsala, kde začínala.

Během půlstoletí zastávala Hahnová více míst ve výrobě. „Vesměs u těsta na věnečky nebo sušenky. Bylo to různé. Teď jsem u lisování sušenek, těm jsem věrná,“ poukázala žena, která od roku 1997 pracuje v novém závodě v opavských Vávrovicích. Když jej porovnala s tím, v němž začínala, tak to podle ní je stejný rozdíl, jako neandrtálci a novověk.

„Ve starém závodě se dělalo všechno ručně. Ženské vyklápěly vozíky se zlomem, přitom prázdný vozík měl až 40 kilo a zlom dalších 50. Mouka a suroviny byly v pětadvaceti kilových pytlích a ony je ručně vysypávaly do míchačky. Teď máme všechno v jedné lajně: automat, mazačka, chladicí tunel, řezačka, balička. Takže to je sto a jedno,“ vysvětlila.

Že by ale dnes odpadla ruční práce úplně, odmítá. „Třeba při balení se bez rukou neobejdete. Nejtěžší ruční prací je nakládání věnečků a klubek. Je to náročné na záda i nohy, ale jinak to nejde,“ upozornila Hahnová a poukázala, že i když výroba je pořád stejná, každý den je jiný. „Protože naše těsto je živé. Je rozdíl, jestli děláte těsto v lednu, únoru, březnu, v pondělí či úterý. Každý den je jiný, někdy je těsto odleželé, jindy suché. Je to alchymie,“ objasnila.

Jak dlouho bude patřit mezi zaměstnance Mondelēz, rodačka z Kravař neví. „Když nebude práce a budou potřebovat, abych skončila, tak půjdu. Nebudu se tu držet zuby nehty,“ pousmála se milovnice spánku, hořké čokolády a cibule.

„Mám ráda i sladké, ale protože vím, že mé tělo by bylo zanesené a nedělalo by mi to dobře, tak ho moc nejím,“ prozradila Hahnová, která ráda pracuje proto, že chce být užitečná, a je ráda mezi lidmi.