Článek
„Není lehké to zvládnout, ale první jsem udělal už v devíti letech,“ pochlubil se Novinkám Ede Kumady. „Patří to k našim dovednostem, stejně jako se naučit rybařit, ale hodně mladých to už dnes neumí. Ovládají to muži mezi čtyřiceti padesáti lety,“ poznamenal náčelník. Pro potěchu návštěvníků zahrady se neohání tesařským náčiním v montérkách, ale v indiánské zástěrce, péřové čelence a s náhrdelníkem ze zubů obávaných jihoamerických pekariů.
Velkých dlabaných kánoí – ve Venezuele jim říkají curiaras a zvládnou i sjíždění divokých řek – doma vyrobil již asi dvacet. „Je to práce na zhruba sedm dní, s pomocníky to trvá o něco kratší dobu. Tady mi sice pomáhají lidé, kteří nemají tolik zkušeností, ale i tak to jde poměrně rychle,“ podotkl Ede Kumady.
Začal po prázdninách, hotovo by mělo být ve středu 23. září. „Nejpracnější je vydlabání kmene. Musí se mu dát potřebný tvar a pak se ještě zevnitř vypálí,“ vysvětlil Ede Kumady. Jedna loď bude dlouhá devět metrů, druhá pět. „Vejde se do nich pět lidí,“ upřesnil náčelník Paprsek světla, po evropsku přezdívaný Dennys.
Kmeny dodali bobři
Potřebné dřevo zajistila radnice. Ve spolupráci s bobry, kteří nakousali dva mohutné euroasijské topoly na břehu řeky Mže, v parku za centrem Plaza. „V průměru mají nějakých osmdesát devadesát centimetrů,“ sdělil už v zimě Petr Kuták ze městské Správy veřejného statku. „Jsou ohlodané od bobra. Přerušil vodivá pletiva, ty stromy uhynou a mohly by padnout,“ uvedl Kuták.
Poražené velikány si převzala zoo. „Tyhle stromy sice ve Venezuele nerostou, ale jde o dřevo, které lze na výrobu curiaras použít,“ konstatoval Ede Kumady. Areál zoo protkává několik kanálů a je zde řada jezírek, kánoe ale po nich plout nebudou. „Vystavíme je u jihoamerických expozic,“ slíbil ředitel zoo Jiří Trávníček a dodal: „Bude tam i další typická indiánská chýše a vitrína s etnografickými předměty, které nám Dennys přivezl.“
„Pokrevní“ bratři
Kmen Yekuana, dalo by se to přeložit jako „lidé od dřeva na vodě“, žije v původních pralesích na venezuelsko-kolumbijském pomezí. Jejich specialitou je tkaní košů. Jiří Trávníček se sem poprvé dostal při etnografické výpravě před patnácti lety. „U indiánů jsme byli asi tři neděle. A nějak jsme si s Dennysem sedli, skamarádili se. Vzal nás do své komunity a od té doby to mezi námi výborně funguje,“ popsal Trávníček.
„Za rok jsme tam jeli ještě jednou, studovat vzácné druhy plazů a krokodýlů. Chytlo mě za srdce, že tam v jednadvacátém století dokáží lidé žít tak úžasným způsobem,“ poznamenal Trávníček. A jak si člověk pokecá s indiánským náčelníkem? „Španělsky, za pomoci tlumočníka. Oni mají vlastní řeč, yekuanštinu, ale té našinec nemá šanci porozumět,“ uzavřel Trávníček.
