Článek
Těžko říci, kolik v reálu měřil třeba takový Křemílek, ale tady je to pořádný čahoun. „Už jsem dělal i větší ledové výtvory, třeba pro první zdejší výstavu sedmimetrového mamuta,“ připomíná sochař Petr Šťastný, který spolu s dalším kumštýřem Františkem Bálkem novou expozici připravoval. A ještě před pár dny zrovna Křemílka i s jeho parťákem Vochomůrkou opečovával s frézkou v ruce.
Umělcům rozhodně není zima. „Kdepak. Nám je hic. Člověk je neustále v pohybu, s pilou, frézkou, speciálními dláty,“ konstatuje sochař. Rozpumpovaný organismus jistí termoprádlo, dvě trička, bunda, čepice, teplé boty. A taky jde tak trochu o zvyk. „Když jsem s tím začínal, to bylo někdy v roce 2010, byli jsme s Františkem Bálkem na ledovém festival v Rusku, v Čeljabinsku, A to bylo náročné,“ vzpomíná Šťastný a dodává: „Od té doby se každý rok něco děje, takže zkušeností mám poměrně dost.“
Měsíc práce
V expozici je k vidění přes deset ledových večerníčkovských světů, soch je ovšem podstatně víc. Když je tady Rumcajs, nemůže chybět Manka i Cipísek. Ke Štaflíkovi patří Špagetka, ke Spejblovi Hurvínek a tak podobně. Na začátku ovšem byly jen desítky tun ledových kvádrů. „Děláme na tom asi už měsíc, osm devět hodin denně,“ konstatuje umělec.

Petr Šťastný dokončuje ledového Křemílka.
Převedení animovaných figurek do sochařského tvarosloví není žádná sranda. „Musíme dodržet primární kresbu, proporce, křivky. A k tomu přidat 3D zaoblení. Asi nejobtížnější byl Křemílek, Rákosníček a taky Káťa se Škubánkem,“ míní Šťastný.
Když zrovna nesochá tuhle mrazivou nádheru, pracuje s kamenem, dřevem či kovem. „Z kamene je to zdlouhavé, ale dělám s ním nejraději. Naproti tomu led je rychlý materiál, tvůrčí. A člověk se s ním udržuje u sochařské práce,“ podotýká Šťastný.
Fík nedostal souhlas
Před vytvořením soch bylo nutné získat souhlasy držitelů autorských práv. „Všichni nám vyšli vstříc, jen k Maxipsu Fíkovi jsme oprávnění nezískali, dědička práv měla obavu - já tedy myslím, že zbytečnou - že by se ho nepodařilo patřičně ztvárnit,“ říká Roman Jurečko, předseda správní rady Nadačního fondu Plzeň sobě, který muzeum provozuje.
Do kdy tady budou ledoví večerníčkové k vidění, zatím není úplně jasné. „Uvidíme podle zájmu návštěvníků. Ideálně a nejdéle do Velikonoc - abychom to měli pěkně ohraničené dvěma svátečními obdobími,“ uvádí Jurečko.
Pak zazvoní zvonec a s pohádkovými ledovými sochami bude konec. „S tím se musíme smířit,“ uzavírá Petr Šťastný.
Co bude příště? „Neprozradím, ale určitě opět něco zaměřeného na děti. Protože když se přijdou s rodiči podívat na ledové sochy, tak pak dál pokračují k nám do muzea, kde se seznámí s automobilovými a motocyklovými veterány. A to je dobře,“ míní Roman Jurečko.
V hale Depo Moto Art je k vidění třeba padesát historických automobilů včetně prezidentských limuzín.


