Článek
„Kolik jich už celkem bylo? A víte, že ani nevím. Na veverky se specializuji dvanáct let, no, takže určitě přes sto. Jen letos jsem jich tady měla i s těmihle třemi zatím osmnáct, z toho patnáct přežilo. A to sezona zdaleka nekončí, trvá od jara až do podzimu,“ konstatuje Olga, která dlouhodobě spolupracuje s plzeňskou záchrannou stanicí živočichů.
Stará se o mláďata, která vypadla z hnízd. Třeba po útoku predátorů, nebo když se k zemi poroučí strom i se zvířecími nájemníky. „Volá pán, heleďte se, kácím na zahradě a vypadly na mne čtyři chlupatý kuličky. No tak jsem je vypiplala,“ podotýká Olga a vzpomíná: „Loni se mi podařilo zachránit i dvoudenní mládě – takové bílé, holé, slepé nic.“
Co to obnáší? „Důležité je teplo – to kromě hadrů zajišťují často měněné termolahve. A takhle malého tvorečka musíte krmit každé dvě hodiny, používá se speciální hodně tučné mléko bez laktózy. U starších stačí krmit po čtyřech hodinách.“
Olga pracuje na jednom z plzeňských úřadů. „Jasně, že si musím nosit mláďata i do práce. Kdo by se o ně postaral? Jdu po chodbě a lidé ani netuší, že mi na rameni pod vlasy sedí veverka.“
Čůrají do kapesníku
Coudy se zatím futruje ze stříkačky s mlékem, jeho sourozenec Jetty dělá vylomeniny na divanu a samička Deina je bůhví kde. Z návštěvy reportéra Novinek si nedělají zhola nic. „Jen si je pohlaďte.“ „Můžu?“ „Jo.“ Tak jo. Paráda. „Mládě veverky je neskutečně veselé, přítulné, vděčné. A adaptabilní. Není třeba problém ho naučit, aby čůralo do kapesníku,“ líčí záchranářka a hned tenhle fígl předvádí v praxi. Jetty s tím zjevně nemá problém.
Skotačící bráškové jsou nalezenci ze Zruče u Plzně. „Dostali se ke mně postupně. A okamžitě se k sobě měli, bylo vidět, jak jsou rádi, že jsou zase spolu,“ říká Olga Štěpánková. Slečnu Deinu objevily děti z jedné mateřinky v plzeňském lesoparku Homolka. „Je strašně znát, jak staré mládě se k vám dostane. Ty, co jsou ještě slepé, vás berou jako skutečnou mámu.“
Jenže panelákový mamahotel nemůže trvat věčně. „Ale jen tak je vypustit někam do přírody, to také nejde. Takže pro ně máme v jednom lese uzpůsobenou voliéru. Tam se postupně aklimatizují. Napřed mají strach, jsou vykulené, že tam zpívají ptáci, musím jim nosit vodu, krmení. Ale postupně se naučí postarat sami o sebe. A jednoho dne je voliéra prázdná.“
Kuky se nevrátil
Olga přiznává, že měla mnohokrát cukání nechat si některou z odchovaných veverek doma natrvalo. „Jenže když vyrostou, stanou se z nich nevděční, neposlušní parchanti. Promění se v demoliční četu, neřízené střely. Mají svou hlavu, už nestojí o mazlení. Chtějí dál.“
Vlastně jednou to zkusila. S tím úplně prvním zachráněným mládětem. „Pojmenovala jsem si ho Kuky, podle filmu od Svěráka Kuky se vrací. Měla jsem ho od jara, a ještě v srpnu byl se mnou. Tenkrát jsem bydlela v jiném bytě, mohl se volně pohybovat. Klidně i na balkoně, tam mi spásal truhlíky,“ vzpomíná Olga.
Zlom přišel v srpnu. „Něco jsem vařila a Kuky mi najednou skočil na rameno. Neměla jsem na něj čas, tak jsem ho odehnala. A už jsem ho nikdy neviděla. Sousedi mi pak říkali, že ho zahlédli, jak slézá po fasádě. A já pochopila, že se přišel se mnou rozloučit.“ Kuky se nevrátil.
