Žena zápasí s labutěmi. Aby jim zachránila život

V plzeňské záchranné stanici živočichů se specializuje právě na tyhle sice krásné, ale také mohutné a silné ptáky. Odchytila jich už desítky. A některým tak zachránila život.

Naposledy před pár dny, na Novodvorském rybníku u Kouta na Šumavě. U břehu poplouvá ztrápený samec, ze zobáku mu visí vlasec, rybářský háček zaseknutý někde v jícnu. Na místo dorazili zvířecí záchranáři. „Vypadalo to hodně zoufale, nebyla to příhodná situace. Nicméně jsem to riskla a skočila za ním,“ popisuje Gábina svůj poslední zásah.

Pětapadesátikilová dáma versus patnáctikilový labuťák s rozpětím perutí hodně přes dva metry. „Prala jsem se s ním asi půl minuty. Otočil si mne pod sebe, roztáhl nade mnou ta ohromná křídla - ta když vás zasáhnou, je to jako švihanec basebalovou pálkou,“ konstatuje záchranářka. „Nepřemýšlíte však o tom, že by vás mohl i utopit. Jen si říkáte: Hlavně nepustit. Jak ti uteče, je to špatně.“

Že by však labuťák vyhrál, záchranářku utopil nebo prostě utekl, ve skutečnosti však nepřichází v úvahu. „Kdyby bylo nejhůř, chlapi pro mne skočí,“ ubezpečuje Gábina. Těmi chlapy míní manžela Jiřího a šéfa stanice Karla Makoně. A že by labuťák vyhrál? „To si nemůžeme dovolit, protože by to byl jeho konec. Uhynul by. Museli bychom vymyslet něco jiného a prostě ho chytit. V Holoubkově na rybníce jsme loni lapali labuť tři dny, nakonec to vyšlo.“

Na Novodvorském rybníku to klaplo na první dobrou, samec byl po krátké potyčce za chvíli venku z vody. Rychle s ním k autu a pak už se musel činit Karel Makoň: „Trvalo snad dvacet minut, než se nám podařilo háček s vlascem z jícnu dostat. Pak jsme labuťákovi nasadili ornitologický kroužek a putoval zpátky za samicí.“ Gábina doplňuje: „A pro mne to skončilo pohmožděným kolenem.“

Nad čím přemýšlí, než sebere odvahu a vrhne se do vody? „Jen nad tím, že ten pták potřebuje moji pomoc. Je to skoro jako mateřský pud. Beru to tak, že zachraňuji své vlastní dítě,“ říká Gabriela. Ostatně o osm ochmýřených labutích dětiček se předloni starala s manželem doma v obýváku. „Potom jsme je měli skoro rok a půl na zahradě, poslední jsme vypustili do přírody loni. To pak na ty ptáky koukáte trochu jinak než člověk, který labutě vidí akorát občas na procházce.“

Skoky do vody jsou většinou až poslední možností, labuť se často úplně prozaicky naláká na rohlík. „Jasně, že se jim nemají dávat. Ale v kritických případech účel světí prostředky. A pro labutě je rohlík něco jako bonbon,“ vysvětluje Gábina. Pokud však měl pták s konkrétním člověkem už někdy zápornou zkušenost, tak ani tahle dobrůtka nepomůže.

Pak zbývá jen přímá akce. „Pták by měl být čelem k vám, aby nestačil uplavat. Když za ním skočíte, chce to honem najít pevnou půdu pod nohama a rychle podchytit křídla. Labutě jsou ve vodě kluzké jako hadi. Ale musíte do toho jít, i když víte, že to bude bolet,“ uzavírá Gabriela Křížová.