Článek
Před čtyřmi lety zářila v titulních rolích v Národním moravskoslezském divadle v Ostravě. Hrála například Ofélii v Hamletovi nebo Eržiku v Baladě pro banditu. Přesto neváhala odejít. "Byla to dobrá štace, dobrá škola. Jsem za ni vděčná. Využila jsem ji, abych uspěla jinde, protože co chcete pořád dělat na jednom místě? Myslím, že mladý člověk by měl v určitém období, když už má něco jistého, záměrně to zrušit a jít zase dál," vysvětluje a dodává: "Musíte mít ctižádost a přitom si nesmíte o sobě moc myslet. Měla byste vědět, na co máte a na co ne. A zároveň nesmíte mít v sobě falešnou pokoru, ale určité sebevědomí."
Do Prahy přišla v roce 1998 spolu se svým přítelem - scenáristou Ivanem Kotmelem. V Divadle Na Fidlovačce zvládá s bravurou komediální i tragické role. Hraje v operetě Mamzelle Nitouche, zpívá v muzikálu Kabaret, ke zpěvu přidává tanec v Malovaném na skle, v Carmen hraje osudovou, chladnou i vášnivou Angelu. Začíná ji objevovat i televizní kamera. Zahrála si ve Zdivočelé zemi v režii Hynka Bočana, Juraj Herz ji obsadil do snímku Politik a herečka a v režii Ondřeje Kepky dostala nejnovější příležitost v právě dokončované televizní inscenaci Stará láska nerezaví, kde hraje jednu z titulních rolí.
Naplňuje se váš sen na cestě za slávou?
Absolutně. Věřím ve svou šťastnou hvězdu. Každý má ale jiný osud. Někdo má hvězdu rychlou, točí v osmnácti. U mě to má pozvolný vývoj. Nic rychlého, abych se rychle nenafoukla. Novou prací si získávám tu další, další ocenění, další zásluhu, že mohu jít dál. A to je, myslím, správné a spravedlivé jít krok za krokem dopředu.
Vaši tvář lidé přece jen až tolik neznají. Není to tím, že se vyhýbáte bulváru a pražským večírkům?
Ve svém případě nevidím, že by mi to prospělo. Pro mě je důležité pracovat, a ne se "potloukat" po večírcích. To není můj svět. Můj svět je můj domov, divadlo a vše kolem něj.
V civilu chodíte prakticky nenalíčená. Když jste přicházela na naši schůzku, sama jsem si říkala je to Bebarová, není to ona?
Lidé mě kolikrát opravdu nepoznávají. Mně to vyhovuje. Člověk má přece jen trochu soukromí. Nedávno jsem šla do vrátnice divadla přivítat fotografa, který dělal mé snímky z představení Kabaret, kde hraji Sally Bowlesovou. Krátká paruka a nalepené řasy mě v této roli změní k nepoznání. Do vrátnice jsem přišla nenalíčená, vlasy spletené do copu. "To se mi ulevilo, vy jste normální! Na jevišti jste vypadala jako dračice," přivítal mě fotograf. Potěšilo mě to.
Milujete tedy civilní změny?
Mám ráda změny i na jevišti! Pokaždé jsem trochu jiná. Výtvarnice Zita Miklošová mi nedávno řekla, že jsem jedna z mála hereček, která dovede být ošklivá i krásná. A já jsem na to pyšná! Myslím, že je dobré umět být i ošklivá.
Máte i protikladné koníčky, sbíráte prý zbraně. Je to pravda?
Mám malou sbírku perkusních starožitných zbraní. Zatím se ale nerozrůstá, nemám zbrojní průkaz, takže určité zbraně nemohu vlastnit. Ale chtěla bych se naučit střílet. Herectví vyžaduje umět spoustu věcí. Od každého alespoň trochu. Má profese mě proto přitahuje k nejrůznějším koníčkům, i k těm ryze pánským. V Ostravě jsem dělala bojové tai-či a docela mi to šlo. Ale takový bojový sport je na celý život, teď už na něj nemám tolik času. Jsem tedy alespoň holka s dobrou fyzičkou, což se opět v mé profesi hodí. V představení Malované na skle skáču například z výšky tří metrů.
Kdybyste si mohla vybrat, ve kterém století se narodit, jaká by byla vaše volba?
Líbí se mi doba Oscara Wilda. (pozn. red: 1856-1900). V mluvě byly jinotaje, lidé se vyjadřovali vznešeným básnickým způsobem. Mám hrozně ráda filmy z tohoto období. Ženy si tehdy byly vědomy svého ženství. Dnešní emancipace s sebou nese, že i ženy jsou vulgární. To se mi nelíbí.
Takže jste spíš žena historická?
Tak trochu ano. Mám ráda historii, má své kouzlo. Byla to rafinovanější doba a já mám rafinovanost ráda (smích).
Proto ráda nosíte klobouky a máte i jejich malou sbírku?
Ano. Dneska je móda naštěstí tak benevolentní, že si můžete dovolit i nějaký ten výstřelek. Jsem ráda dobře oblečená, asi ve mně ta divadelnost sedí, že chci být i v civilu občas středem pozornosti. Mám období, kdy jsem ráda nenápadná a jindy výstřední a lehce elegantní. Z toho důvodu si ráda klobouk nasadím.
Jaké jsou vaše ženské zbraně?
Myslím, že žena dělá chybu, když ze sebe dělá mužatku. Žena má přece to štěstí, že je žena, a má podle mě obsahovat co nejvíc aspektů ženství. Může být jemně koketní, ale přitom si musí být vědoma své ceny. To je myslím strašně důležité.
Co vás jako ženu dovede odzbrojit a okouzlit?
Když si představím, že bych byla muž, myslím, že je vlastně úžasně jednoduché nás ženy okouzlit a odzbrojit! Stačí, když je muž kultivovaný, elegantní, inteligentní, vtipný, galantní, jemný, když ženě nepodlézá a nevyvyšuje se nad ni, má schopnost humoru, pointy... (smích). Zkrátka dneska už tak trochu rarita. Naštěstí ho mám doma. Je to ideální. Přítel mě odzbrojuje každý den!
Pomýšlíte proto přeměnit váš svazek na manželství?
Známe se deset let a už několikrát jsme o tom uvažovali. Pak jsme si ale řekli, že budeme stateční a dokážeme všem, že to funguje i bez papíru (smích). Manželství má také něco do sebe, ale nám přijde, že bez těch papírů se každý víc snaží! Je to víc motivující zůstat spolu!