Američan píše dopisy cizím lidem, kterým chybí otec a potřebují povzbudit

Psaní dopisů má v rodině Buze Eckera velkou tradici. Jeho matka mu jich totiž v dětství a mládí poslala stovky, například když byl na táboře nebo později na studiích. Dělalo mu to radost, a tak s psaním dopisů začal i u svých tří dětí. Ještě donedávna ovšem šlo o čistě rodinný zvyk.

Před časem však jeho dcera Rosie zveřejnila na TikToku video, v němž svého otce chválila za to, že se mu nedávno podařilo získat doktorát. A při tom zmínila, že miluje psaní dopisů, a zároveň jen tak z rozmaru lidi vyzvala, aby se mu ozvali, pokud od něj chtějí dopis také. Nikdo v tu chvíli nečekal, že by se ozvalo více než pár jednotlivců, pokud tedy vůbec někdo.

Žádostí však přišlo nečekaně mnoho, a protože se video mezi lidmi šířilo dál, byly jich zakrátko stovky. Buz a Rosie to však vzali zcela vážně, založili webové stránky, přibrali i pár dalších dobrovolníků a společně vystupují pod hlavičkou Dad Letter Project. Jeho primárním cílem je psát dopisy lidem v neveselých životních situacích, kteří by rádi dostali dopis od otce.

Mezi žadateli tak jsou lidé, kterým otec zemřel, měli s ním komplikovaný vztah nebo jej třeba nikdy ani nepoznali. Ale také ti, kteří si prošli nepříjemným rozchodem, řeší potíže v práci nebo jen zkrátka nejsou v ideální životní situaci. A ozývají se dokonce i muži, kteří se čerstvě stali otci a nevědí si v této nové roli rady.

Buz, jenž vstává o půl páté ráno a psaní se věnuje čtyři hodiny denně, se všem snaží dodat nový elán tím, že většinou popisuje různé, většinou veselé historky z vlastního života, například jak kdysi kocour útočil na jeho nohy, zrovna když se snažil usnout, nebo jak mu každou chvíli jeho psi utíkají k nedaleké řece a pak se vracejí celí od bláta a s bodláky v srsti.

Ale nevyhýbá se ani vážnějším tématům, která jej coby notorického vtipálka přece jen také zasáhnou. Například když jej o dopis požádala žena, která přišla o dítě, napsal jí Buz o své babičce, která v roce 1918 porodila mrtvé miminko.

Svým příznivcům pak připomíná, i když opět s notnou dávkou humoru, že sám má také různá trápení. Od získání doktorátu je totiž například o poznání roztržitější, při řízení auta častěji bloudí a ze všech sil bojuje s pokušením vybafnout na manželku ze skříně, aby ji vylekal.

Zpočátku Buz psal pouze lidem ze Spojených států, ale časem se začali ozývat i zájemci z dalších zemí. Patří k nim i jedenačtyřicetiletá Britka Amy Woodsová, která na službu narazila zrovna v době, kdy si připomínala čtvrté výročí úmrtí svého otce, s nímž ovšem měla také poněkud složitější vztah. Vůbec nečekala, že by se dopisu někdy dočkala, ale ten za několik týdnů přece jen přišel.

„Opravdu mi to připomnělo, jak moc mám svého tátu ráda,“ řekla se slzami na krajíčku webu The Washington Post. Zároveň ocenila, že dopis byl napsán podobně uvolněným stylem, jak by jej asi napsal i její otec.

Buz Ecker dosud cizím lidem napsal necelé čtyři stovky dopisů, což představuje zhruba polovinu z celkového objemu v rámci projektu Dad Letter. Zbytek napsali další dobrovolníci, kteří se postupně přidali. Je mezi nimi i čtyřiašedesátiletý Darren Timmeney, což je otec přítele Buzovy dcery Rosie.

Když v létě odešel z bankovní sféry do penze, hledal nějaké hobby, kterým by vyplnil čas. „Teď se každé ráno probouzím s novou motivací,“ pochvaluje si rozhodnutí přidat se k Buzovi, jeho dceři a dalším. A právě on je autorem dopisu Amy Woodsové. „Sám jako otec jsem na vás pyšný a myslím si, že je opravdu výjimečné, že na svého uměleckého hippie otce vzpomínáte a přemýšlíte o něm,“ napsal jí.

Posílání takového množství dopisů samozřejmě něco stojí, ale to nikdo z Dad Letter neřeší, takže ani nepočítají, kolik peněz to již stálo. Buz Ecker je však přesvědčen, že tyto náklady v žádném případě nesnesou srovnání s tím, co dopisy přinášejí jemu, jeho kolegům a zejména pak adresátům.