RECENZE: Nejtemnější kapitola World of Warcraft? Datadisk Midnight slibuje návrat do formy

Datadisk Midnight (česky půlnoc) vyšel ve střední Evropě příznačně o půlnoci 3. března. Pokračuje přesně tam, kde hráče zanechalo předchozí rozšíření The War Within. Jde totiž o druhý díl trilogie The Worldsoul Saga, tedy celistvého příběhu, který se nerozvíjí čistě na ploše jediné expanze, ale rovnou na třech.

Tajemná entita Xal’atath, zastupující kosmickou sílu void, zaútočila se svou přízračnou armádou na elfí království Quel’Thalas, konkrétně na zřídlo magické moci Sluneční studnu. Tu chce otrávit, naplnit ji nicotou, a uvrhnout tak celý svět do nekonečné temnoty. Na hrdinech Azerothu je, aby jí v tom zabránili.

V mezičase ale musí čelit i dalším hrozbám, jednu z nich představuje odvrácená strana kosmické síly light, tedy světla, jež dokáže své stoupence zfanatizovat úplně stejně jako zrádný void. A právě střet mezi dvěma protipóly, světlem a temnotou, je hlavním tématem rozšíření. Která strana je ryze dobrá a která ryze špatná, však není tak jednoznačné, jak by se mohlo na první pohled zdát.

Datadisk již tradičně představuje několik nových lokací, i když nyní se hodí říct spíš několik staronových. Elfí království Quel’Thalas bylo totiž poprvé do World of Warcraft zahrnuto už před 19 lety v rámci rozšíření The Burning Crusade. A zatímco okolní svět se vyvíjel, bílá místa na mapě se zaplňovala a hra se graficky a technicky zlepšovala, Quel’Thalas zamrznul v čase.

Tvůrci celou mapu rozšířili a vizuálně přepracovali, včetně elfského hlavního města Silvermoon. Nová podoba je naprosto strhující, věrná originálu a přitom neztratila nic ze svého kouzla. Říše věčného podzimu je ztělesněním fantasy a ukazuje, jak by se programátoři mohli v budoucnu popasovat s aktualizací zbytku starého světa, po čemž hráči dlouhodobě volají. Nejde přitom jen o pouhou službu fanouškům, ale také o návrat relevance do míst, díky nimž se z World of Warcraft stala tak úspěšná a oblíbená značka.

Druhou lokací, rovněž přepracovanou a značně rozšířenou, je říše lesních trollů Zul’Aman, která s elfím královstvím sousedí. Úplnými novinkami jsou podzemní oblast Harandar a planeta Voidstorm, odkud Xal’atath plánuje své tažení proti Azerothu.

Že jsou všechny staronové i nové lokality vizuálně strhující, není překvapením, protože právě grafické zpracování či hudba nesly na svých zádech svět Warcraftu i v jeho slabších a zapomenutelnějších chvílích.

Hlavní příběh, který se v expanzi Midnight odehrává, je poměrně kohezivní, ale nevyhne se karambolům. Evidentní je to zejména v oblasti Harandar, která byla původně navržena pro předchozí datadisk The War Within, jehož hlavní myšlenkou byla válka nejen uvnitř nás samých, ale především pod zemským povrchem.

Pak se ale do společnosti Blizzard vrátil duchovní otec celého Warcraft univerza Chris Metzen a rozhodl se z jednoho rozšíření udělat trilogii. Příběh a návaznost se tak musely upravovat, což značně ovlivnilo dynamiku dějové linky a s ní i podzemní říši Harandar, jejíž začlenění do Midnight působí poněkud bezzubě a nepatřičně. Minimálně takto v úvodu hry, která tímhle odskokem do míst, kde se potkávají kořeny všech magických stromů světa, ztrácí tempo a drajv.

Jinak ale děj díky návratu do známých lokalit působí i jako návrat k podstatě World of Warcraft. Původní svět si zkrátka zaslouží, aby se v něm mohly i 21 let po spuštění hry odehrávat nové a vzrušující příběhy.

Pořádnou dávku lásky by si zasloužila také customizace herních ras. Midnight totiž přidává novou rasu, a to haraniry, kteří obývají Harandar. Možnosti úpravy těchto bytostí jsou vskutku pestré a nápadité, ale rovněž poukazují na to, jak starší rasy, představené i před 20 lety, zaostávají. Hráči si přitom své postavy chtějí vypiplat do nejmenších detailů.

I tohle je vlastně ukázka toho, jak moc potřebuje World of Warcraft do budoucna zevrubný audit. Ten by se měl odehrát nejen na ploše herních map, ale právě i u ras. Haranirové jsou možná vzrušující novinkou, jejich mytologie ovšem sahá teprve k expanzi The War Within, kde se objevili poprvé. A hráči Warcraftu obecně upřednostňují spíše dlouhodobou konzistentnost a oprašování dobře známého než samoúčelné novoty, které nemají hlubší opodstatnění.

Nové rozšíření samozřejmě přináší klasickou dávku nejrůznějších mechanik a endgame obsahu, primárně dungeony, raidy, ale také delves, prvně představené v The War Within.

Nejzásadnější novinkou datadisku je v tomto ohledu Housing, který dává hráčům možnost vybudovat si ve světě Azerothu vlastní obydlí. Upravit lze exteriér i interiér, přičemž možnosti jsou takřka bezbřehé, záleží jen na kreativitě. Z komunity se sice ozývají i kritické hlasy, že se World of Warcraft „disneyfikuje“ a ze hry se stává barevná fraška plná lásky, přátelství a duhy, pořízení domečku ale není nutnost. Kdo nechce, ten se o tuto složku zajímat vůbec nemusí.

Pro ostatní je Housing milé zpestření, které hru významně obohacuje a částečně navrací do ní kdysi silný socializační aspekt. Domky si lze totiž pořídit jen v rámci uzavřených čtvrtí a všichni sousedé musí každý měsíc společně pracovat na nejrůznějších úkolech, díky nimž si odemknou nový nábytek a zvýší úroveň svého obydlí.

Housing je obecně skvělá ilustrace toho, že World of Warcraft lze hrát opravdu různě. Nabídka aktivit je stále diverzifikovanější a každý se tak může chytit toho, co je mu nejmilejší. Tohle je jednoznačně dobrý krok vpřed.

Další novou mechanikou je systém Prey, který se odehrává v otevřeném světě. Hráči vyrazí po stopě nebezpečných záporáků a pomocí aktivit, úkolů či hledání pokladů musí vypátrat jejich lokaci. Do té doby je budou tyto „lovené kořisti“ náhodně přepadávat.

Prey je zábavný systém, který hráčům nabízí možnost vytřískat zas o trochu víc z otevřeného světa. Zatímco dungeons, raids a delves fungují jako separátní mechaniky ve vlastním prostoru, Prey zavede hráče do všech zákoutí nových lokací, které jsou tak zas o kus lépe využité než v minulosti.

Hratelnost a dávkování obsahu od expanze Dragonflight (2022) stále roste a tvůrci se zavázali v nastoleném tempu pokračovat. Pravidelné aktualizace jsou vítané, protože mnohdy hru drží ve chvílích, kdy je příběh až příliš rozplizlý. A není třeba si nic nalhávat. Kvalita děje u hry, která běží 21 let v kuse, prostě kolísá. Midnight přesto v mnoha ohledech působí jako návrat do formy, i když by šel klást větší důraz na konzistentnost postav a celkovou hloubku příběhu.

Jestliže byl však The War Within poněkud vlažným a rozštěpeným úvodem do třídílné ságy o osudu samotné duše světa Azeroth, Midnight má ambici v následujícím roce a půl rozdmýchat pořádný plamen, který bude působit svébytně a suverénně. Snad potenciál dobře využije. Bylo by totiž nešťastné, kdyby si hráči s vydáním posledního dílu trilogie nazvaného The Last Titan řekli, že obě předchozí kapitoly byly jen oslí můstek k velkolepému finále.