Článek
Jednou za semestr profesorka Grit Matthias Phelpsová svým studentům ukazuje, jaké byly dříve vedle klasického psaní perem možnosti vypracování domácích úkolů. Do vyučování tak přinese několik starých psacích strojů – třída se tedy během chvilky zaplní typickým cvakáním a cinkáním.
Začala s tím v roce 2023, kdy už byla velmi frustrovaná z toho, jak studenti začínají ve velkém využívat umělou inteligenci a online překladatelské platformy k vytváření „dokonalých“ úkolů.
„Jaký má smysl, abych to četla, když už je to správně, a vy jste to ani nenapsali? Mohli byste to udělat bez počítače?“ položila tenkrát svým studentům dotaz.
Chtěla, aby plně pochopili, jak se studovalo, psalo, přemýšlelo a vyučovalo dlouho předtím, než se vše modernizovalo. Našla proto ve výprodejích a na tržištích několik desítek ručních psacích strojů a ve své třídě tak vytvořila něco jako „analogové úkoly“, uvádí agentura AP.
„Byla jsem zmatená, nevěděla jsem, co se děje. Viděla jsem psací stroje jako ve filmech, tam vám ale málokdy ukážou, jak přesně fungují,“ uvedla k tomu devatenáctiletá studentka Catherine. „Nevěděla jsem, že existuje celá věda o používání psacího stroje,“ dodala k tomu.
Profesorka nejen jí, ale i dalším studentům postupně ukázala, jak se do stroje zakládá papír i jak se posouvá, jakou sílu vyvinout na klávesy, aby se písmena správně napsala, ale nerozmazala a jak se dostat na nový řádek.
Studenti uvítali méně rušivých elementů
Základem celého zkoušení je podle profesorky naučit studenty, jaké to je soustředit se na provádění jediného úkolu bez neustálého vyrušování mobilními telefony. Na to, aby je měli všichni během hodiny vypnuté a schované, dohlížejí i její dvě děti, které se hodin účastní.
Rozhodně ale nejde jen o vytvoření zadaného úkolu. Phelpsová chtěla, aby se studenti věnovali celkové přípravě hledání podkladů, stejně jako sepsání úkolu a následné kontrole.
„Došlo mi, že při psaní na stroji nejde o to, jak s ním interagujete, ale jak interagujete se svým okolím,“ uvedl k tomu student informatiky Ratchaphon, jehož třída měla za úkol sepsat kritiku německého filmu, který sledovali.
Bez všudypřítomných monitorů a displejů je v tom nerušila žádná oznámení, stejně tak ale neměli snadno po ruce všechny odpovědi.
Bez bělítka se to mnohdy neobešlo. Kouzelné tlačítko delete tu neexistovalo.
„Při psaní jsem musel mnohem víc mluvit, stýkat se s ostatními, což tehdy asi bylo poměrně normální,“ uvedl k tomu Ratchaphon. „Je to drasticky odlišné od toho, jak komunikujeme ve třídě v dnešní době. Lidé jsou pořád na notebooku nebo telefonu.“
Také poukázal na to, že byl při vytváření celého úkolu donucen více přemýšlet, protože nemohl něco rychle smazat, pokud se mu to nelíbilo. Řada studentů také zjistila, že jejich prsty na rukou nejsou natolik silné, jak si možná mysleli. Málokdo tak zvládl psát „všemi deseti“, většina ťukala do kláves jen ukazováčky.
Jedna ze studentek prvního ročníku měla při jedné z hodin zranění, používala tak při psaní na stroji jen jednu ruku. Jako perfekcionistku ji zpočátku hodně štvalo, jak nedokonale a chaoticky její práce vypadá.
„Věc, kterou jsem odevzdala, byla rozmazaná, ani nevypadala dokončeně. Je to ale součástí procesu učení, že budete dělat chyby,“ dodala k tomu s tím, že celou hodinu považovala za „náročnou, ale i zábavnou“.
