AI dokáže opravit poškozená umělecká díla. Během několika hodin

Staletí mohou na olejomalbách zanechat značná poškození – vznikají praskliny, mění se barvy, objevují se skvrny a odlupuje se pigment vlivem přirozeného stárnutí, píše web The Guardian.

Obnova takových děl často trvá restaurátorům celé roky, a proto se obvykle soustředí jen na ta nejcennější. Nový přístup však slibuje transformaci tohoto procesu a restaurování starých uměleckých děl během několika hodin. To dává šanci na obnovení i ne tak cenným obrazům.

Metoda využívá umělou inteligenci a další digitální nástroje k vytvoření virtuální rekonstrukce poškozeného obrazu. Výsledek se následně vytiskne na průhlednou polymerovou fólii, která se pečlivě aplikuje přímo na původní dílo.

Aby mohli vědci ukázat tuto techniku v praxi, postgraduální student strojního inženýrství z Massachusettského technologického institutu Alex Kachkine restauroval poškozenou olejomalbu z 15. století připisovanou neznámému nizozemskému malíři.

Tento malíř je dnes známý pod označením Mistr klanění mudrců z Prada (anglicky The Master of the Prado Adoration of the Magi).

Samotná malba je velmi detailní, ale viditelně rozdělená na čtyři panely, pokrytá jemnou sítí prasklin a poseta tisíci drobnými místy, kde chybí barva.

„Mnoho poškození se týká malých a složitých detailů. Obraz prošel staletími degradace,“ řekl Kachkine, který odhadl, že tradiční restaurátorské postupy by si vyžádaly přibližně 200 hodin práce.

Prvním krokem výzkumníkova postupu, který je podrobně popsaný v časopise Nature, bylo detailní skenování obrazu. To umožnilo přesně určit velikost, tvar a umístění poškozených míst. Takto bylo identifikováno 5612 oblastí vyžadujících opravu.

Následně byla v Adobe Photoshopu vytvořena digitální maska, do níž byly doplněny chybějící části barvy a barevně sladěny s okolními pigmenty. Vzorované plochy byly opraveny kopírováním obdobných motivů z jiných částí díla. Chybějící tvář dítěte byla převzata z jiného obrazu téhož autora.

Hotová maska byla vytištěna na polymerovou fólii, zalakována pro ochranu inkoustu a následně pečlivě přiložena na původní malbu.

K vyplnění poškozených míst tak bylo celkem využito 57 314 různých barevných odstínů. Celý proces od začátku do konce trval 3,5 hodiny, což je asi 66krát rychlejší než u tradičních metod restaurování.

Tento postup lze ale použít pouze na lakované obrazy, které jsou dostatečně hladké, aby na nich fólie mohla ležet rovně. Masku lze odloupnout nebo odstranit pomocí konzervačních rozpouštědel, aniž by na originálním díle zanechala stopy.

Navíc je možné digitální soubor masky uložit. Budoucí restaurátoři tak přesně budou vědět, jaké změny byly provedeny při restaurování původního obrazu.

„Díky tomu, že existuje digitální záznam o použité masce, bude mít za sto let každý, kdo s tímto obrazem bude pracovat, naprosto jasnou představu o tom, jaké zásahy byly provedeny. A to při restaurování dosud nikdy nebylo možné,“ vysvětlil Kachkine.

Výsledek Kachkineovi vyrazil dech. „Byl jsem velmi nadšený. Po letech úsilí se nám konečně podařilo tuto metodu zprovoznit. Opravdu se mi ulevilo,“ popsal své pocity postgraduální výzkumník.

„Doufám, že tato metoda umožní galeriím restaurovat a vystavit desítky poškozených obrazů, které nejsou považovány za dostatečně cenné, aby si zasloužily tradiční restaurování,“ doplnil Kachkine.

Výzkumník ale také uznává, že je třeba zvážit etické otázky. Například zda je přijatelné, aby obraz zakrývala fólie, zda to nebrání prohlížení a zda jsou určité opravy, jako například kopírování detailů, vhodné. Jakékoli použití jeho nové metody by podle něj mělo být provedeno po konzultaci s restaurátory, kteří znají historii a původ obrazu.

Novou metodu také ocenil ve svém doprovodném článku profesor Hartmut Kutzke z Muzea kulturní historie Univerzity v Oslu. Dle něj tento přístup umožňuje restaurovat poškozené obrazy mnohem rychleji a levněji, než bylo možné pomocí konvenčních technik. A to se i přes některá úskalí vyplatí.

„Tato metoda bude pravděpodobně nejvhodnější pro obrazy relativně nízké hodnoty, které by jinak byly uloženy za zavřenými dveřmi. Naopak nemusí být vhodná pro slavná a cenná umělecká díla,“ napsal Kutzke.

„Mohla by však rozšířit přístup veřejnosti k umění a vynést poškozené obrazy ze skladů před nové publikum,“ uzavřel.