Waterloo: Napoleon před 210 lety abdikoval

Pro Napoleona příznivé klima jej postupně vyneslo až na samý vrchol politické moci. Jako konzul se ujal roku 1800 vlády nad Francií způsobem, že již o další čtyři roky později se sám nechal korunovat císařem.

Roku 1811 už pod francouzské území patřilo nejen dnešní Španělsko či Itálie, ale i části současného českého území. Zejména po bitvě u Slavkova (1805) měl Napoleon přímý vliv na Moravu a částečně i na Slezsko, kde jeho armády procházely, bojovaly či se tam nacházely francouzské posádky. Přes Čechy prošla francouzská vojska při různých taženích, samotná Praha a většina Čech nebyla trvale pod napoleonskou kontrolou. Napoleonova moc zasahovala až k dnešnímu Polsku, a to skrze Varšavské vévodství.

Po porážkách v letech 1812 (v Rusku) a 1813 (Bitva národů u Lipska) byl Napoleon Bonaparte poslán do vyhnanství na malý ostrov Elba ve Středozemním moři. Sebevědomý muž zde však navzdory relativní moci a klidu zůstat nehodlal. Dne 26. února 1815 nalodil po důkladné přípravě své vojáky, koně a děla, aby mohl vyrazit zpět směr francouzské pobřeží. Pobytu na Elbě a návratu do Paříže jsme se věnovali v únorovém článku u příležitostí výročí úprku z ostrova:

A jak to bylo dál? Na jeho opětovném tažení Evropou, tentokrát z vyhnanství zpět do Paříže, ho sice ještě nějaké to vítězství čekalo, ovšem zahraničněpolitická situace se nakonec definitivně obrátila v jeho neprospěch.

Po návratu do Francie v březnu 1815 se nicméně Napoleonovi podařilo získat moc zpět během několika týdnů. Tento krátký, ale intenzivní úsek se nazývá Sto dnů, během nichž Napoleon znovu vládl Francii, obnovil svou armádu a zahájil politické i vojenské tažení, které mělo za cíl zvrátit situaci v Evropě.

Názorová opozice ale mezitím již pilně pracovala na zcela odlišném plánu, a sice na mezinárodním označení Napoleona za tzv. narušitele pokoje světa. Zástupci vítězných mocností se na navazujícím kongresu ve Vídni shodli, že Napoleona je třeba usměrnit. Vydán měl být soudnímu stíhání i navzdory faktu, že staronový vládce Francie rozesílal do všech stran dopisy s nabídkou smíru. Mnozí panovníci prý jeho zprávy ani nečetli.

Mír podle Napoleonových představ se nekonal, a tak nezbývalo než zapracovat na armádě, do které se mu nyní podařilo shromáždit na 200 tisíc vojáků. Nejsilnější z Napoleonových pluků byla Armée du Nord, tzv. Severní armáda.

Vojáky z gard zabezpečil hranice i pobřeží, dokonce své sbory soustředil mezi řekami Sambrou a Mázou. Měla tím vzniknout strategická iluze, že útok jeho sil bude směřovat na Brusel, což v podobě návnady spolkl vévoda Wellington (Arthur Wellesley, 1. vévoda z Wellingtonu), velitel anglo-batavské armády.

Napoleon se díky chytrému tahu – kdy se do Belgie skutečně dostal, ale jinudy – mohl zmocnit města Charleroi. Konkrétně Prusové sice boj zdržovali, ale nakonec prohráli. Osobně se s nimi Napoleon střetl v bitvě u Ligny.

Napoleonovo tažení se zdálo i nyní být bezchybné. Jenže anglo-batavská armáda se nakonec rozhodla zabojovat. Britskému veliteli se dne 17. června podařilo zaujmout postavení u statku Belle Alliance, které brzy podpořila pruská armáda, a situace se obrátila.

Napoleon sice cosi tušil, ale jeho pozdní nástup do boje na druhý den ho nakonec stál více, než očekával. Vojáci nedokázali nad Brity získat jakoukoli převahu, a když pak na jeho pravé křídlo zaútočilo 50 tisíc Prusů, bylo o výsledku bitvy rozhodnuto. Místem, kde se fatální Napoleonova porážka odehrála, bylo Waterloo.

Napoleon se sice pokusil dát své rozdrcené vojsko opět dohromady, ale marně. Prohra byla příliš drtivá a on si ji plně uvědomoval.

Francouzský císař odjel z bojiště, aby se kolem jedné hodiny ranní objevil u Quatre-Bras, kde spatřil těla svých mrtvých vojáků. Zajímavou otázkou může být to, co asi bezprostředně cítil? Co se mu honilo hlavou?

Každopádně po jakémsi soukromém obřadu pokračoval nazpět do Paříže. Bohužel pro něj: zde již nešlo o totožnou Paříž, která ho ještě nedávno halasně vítala, ale právě naopak…

Tehdejší ministr policie Joseph Fouché, jemuž ležel Napoleon tak říkajíc v žaludku, ovlivnil do značné míry nejen mínění široké veřejnosti, ale především poslanecké sněmovny a sněmovny pairů, jejichž členové pak shodně požadovali Napoleonovu okamžitou abdikaci. Stalo se. Napoleon ji 22. června kupodivu přijal, jak uvádí historik Albert Manfred v knize Napoleon Bonaparte, prý „se zdánlivým klidem“. Možná i proto, že ji podepsal ve prospěch vlastního syna Napoleona II.

Ačkoli ještě několik dní po svém formálním odchodu z čela Francie strávil v Paříži, v Elysejském paláci, stále více se proslýchaly informace o jeho brzké internaci. V tu chvíli ještě z Paříže stačil odjet do Rochefortu a 15. července pokračoval z Francie, aby se vydal do rukou Velké Británie. Taktika z posledních sil? Možná ano. Na půdu Anglie přesto už nikdy nevstoupil a dne 28. července bylo definitivně rozhodnuto o jeho internaci, konkrétně na ostrově Svatá Helena v jižním Atlantiku.

Když se Napoleon definitivní jméno místa internace dozvěděl, rozhněval se a usiloval o zvrácení rozhodnutí, neboť měl za to, že s ním nikdo nemá právo jednat jako s obyčejným válečným zajatcem. Marně. Britové byli v této věci neoblomní a vděčný nakonec mohl být i jen za to, že měl na ostrově střechu nad hlavou, kterou našel v zahradním domku The Briars, v překladu Šípková růže, umístěném na statku velkoobchodníka Belcomba.

Na rozdíl od Elby byla omezená i jeho společnost. Spolu s Napoleonem mělo na ostrov možnost odejít už jen několik nejbližších osob. Byli jimi maršál Bertrand, generál Montholon a jejich manželky, zatímco Napoleon cestoval sám.

Poté co zjistil, že situace je nezvratitelná, zkoušel se na novém místě zabydlet. Z Šípkové růže později na Sv. Heleně přesídlil do vily Longwood. Nové a rozhodně nezvyklé společenské postavení prý přijímal s klidem a spíše stoicky. I navzdory tomu spatřovali místní lidé v jeho chování nejvíce ze všeho neklid. Na Sv. Heleně jezdil na koni, chodil na dlouhé procházky a začal s psaním svých pamětí, které diktoval hraběti de Las Cases. Co se soukromého života týkalo, věnoval se i jemu. Napoleon se na ostrově seznámil s tehdy prý jen šestnáctiletou obchodníkovou dcerou Betsy, která mu byla v pozdějších letech pobytu na ostrově vítanou společnicí.

Jeho vztah k ženám obecně prý ale příliš kladný nebyl. Například dvorní dáma císařovny Josefiny Claire de Rémusat uvedla ve svých pamětech z let 1802-1808, že Napoleon u žen stále kritizoval jejich vizáž, a pokud byly vdané, nechápal prý, že některé nejsou těhotné. Za člověka, který ženy považoval jen jako nástroj k „plození dětí“, Napoleona označil prý i jeho vlastní komorník Louis Constatn Wairy.

Napoleon si ani na Sv. Heleně nežil zpočátku úplně zle. Protože se však dobře vědělo o jeho unikátním návratu z Elby do Paříže, Britové po nějakém čase usoudili, že je ve vztahu k jeho osobě potřeba větší ostražitosti. Na ostrov tedy dorazil nový dozorce, guvernér sir Hudson Lowe, který se snažil učinit vše pro to, aby se Napoleon k reálné moci už nikdy nedostal. Omezil mu proto veškeré kontaktní možnosti na minimum, a to včetně obyčejných prostředků na bydlení.

Napoleon proti Lowemu rozhodnutí sice vyrazil do ostrého osobního boje, ovšem platné mu to nic nebylo. Spor jen vyústil v Napoleonovu ještě větší izolaci. Nikdo ho zde již nesměl navštěvovat a zhoršovat se záhy poté začaly i Napoleonovy životní podmínky. Kdysi obstojný Napoleonův dům v Longwoodu začal být vlhký, na tapetách se postupně ve špatně vytopeném prostoru začala vytvářet plíseň a Napoleona zasáhly následkem zimy po čase i revmatismus a různé respirační choroby.

Bývalý vládce Evropy omezil také veškeré společenské kontakty. Ostatně v tomto exilu už ani nikdy osobně neviděl svou manželku Marii Luisu.

Jediní lidé, se kterými do styku přišel, byl jeho osobní lékař Antommarchi, maršál Bertrand a generál Montholon. S postupujícími a stále se zhoršujícími zdravotními obtížemi o své chorobě hovořil jako o rakovině žaludku. „Rakovina, to je Waterloo, které se dostalo i dovnitř,“ citoval jeho slova historik Tarle.

Dne 13. dubna roku 1821 byl již pro nemoc upoután na lůžko a místo pamětí nyní začal s diktátem své závěti, ve které rozdělil zbývající majetek, a to na všechny vojáky a kraje, které byly postiženy v letech 1814–1815 válkami nejvíce.

Napoleonův testament byl sepsán včas, ačkoli v posledních dnech ho bolesti sužovaly již natolik, že nebyl schopen věnovat se jakékoli aktivní činnosti. Sužován bolestí křečovými záchvaty v dutině břišní zemřel dne 5. května 1821 v 17:49 hodin ve věku 51 let v Longwood House. Tělo bylo po provedené pitvě pohřbeno se všemi vojenskými poctami u pramene Torbett’s Spring na pozemcích Longwoodu. V současné době se Napoleonova hrobka od roku 1840 nalézá zpět doma ve Francii, konkrétně v Paříži, v katedrále sv. Ludvíka v Invalidovně.

Napoleon tedy zemřel ve vyhnanství na ostrově Svatá Helena. Lze konstatovat, že posledních pět let života, naplněných beznadějí, už jen pomalu umíral. Jak přesně zahynul, to se ve svém zevrubném článku z roku 2023 pro Magazín Práva pokusila zevrubně rozplést publicistka Monika Kuncová.