Vzpomínky Ukrajinek na nástup separatistů

„Jako historička a socioložka jsem už začátkem května 2014 odhadla situaci, už tehdy jsem si říkala, že to bude jako v Abcházii a v Podněstří. Byla jsem připravena odjet, už jsem se domlouvala se Lvovskou národní univerzitou,“ řekla v roce 2017 Novinkám Michejevová.

„Byli přichystáni mě přijmout na fakultu historie, ale moje rodina nebyla připravena se přestěhovat. Vojenské operace ještě nezačaly. Panovalo jen napětí. Moje máma odchod kategoricky odmítla. Manžel řekl, že ještě není připraven, starší syn také nechtěl odejít. Tak jsme museli v Doněcku prožít další dva měsíce, než pochopili, že je odchod nevyhnutelný,“ uvedla Michejevová.

Odmítnutí příbuzných však nebylo jediným důvodem, proč se zdržela: „Navíc mi onemocněla máma a musela podstoupit operaci na Kalininské neurochirurgii, kterou v té době už obsadili ozbrojenci.“ Michejevová každý den procházela kolem lidí se zbraněmi, zažila i aktivní fázi bojů. „Už jsem neodjížděla z Doněcku, protože doněcké nádraží nefungovalo. Muselo se jet z Konstantynivki,“ uvedla. Svou matku musela zanechat v nemocnici.

Ve Lvově pak musela učinit jedno z nejtěžších rozhodnutí ve svém životě. Do bezpečí se dostala pouze ona se svým mladším dítětem, zbytek rodiny zůstal v Doněcku, kde se bojovalo. Chtěla se však vrátit pro nemocnou matku. To znamenalo, že musela na západě Ukrajiny své dítě nechat.

„V té době, kdy byla máma v nemocnici a město už ostřelovali, tak jsem samozřejmě jako matka musela myslet především na své děti. Nechala jsem svého mladšího syna u přátel tady ve Lvově. Je to velmi slušná rodina, lidi, které už dlouho známe. Tu pomoc mi nabídli a já jsem s ní souhlasila, protože tehdy to byla otázka života a smrti,“ svěřila se Michejevová.

„Moje dítě tady prožilo dva týdny beze mne. A když jsme se loučili, tak jsem dobře chápala, že se už nemusíme uvidět. Právě proto jsem vybrala tuto rodinu, neboť jsem věděla, že oni nikdy neopustí mé dítě a vychovají ho. Představte si tíhu rozhodování, kterou musíte v této situaci přijmout,“ vysvětlila.

Náhlou změnu situace na začátku dubna, kdy se na Donbasu podobně jako předtím na Krymu objevili v ulicích vojáci v neoznačených uniformách, zažila i básnířka a scenáristka Ljuba Jakymčuková.

„Tehdy jsem byla v Luhansku a viděla jsem to. Bylo to v dubnu 2014. Viděla jsem administrativní budovy obsazené Rusy, vojáky se zbraněmi. Několik mých přátel zajali jako rukojmí. Skončili ve sklepě obsazené budovy tajné služby v Luhansku,“ uvedla letos pro Novinky. „Jednomu mému známému vyrazili všechny přední zuby.“

Jakymčuková je z Pervomajsku, ale do Luhansku se vypravila, aby pochopila, co se vlastně děje: „Mnoho známých se mě na to ptalo a já jsem jim nemohla odpovědět. Setkala jsem se tam s jedním separatistou, který noc strávil vedle obsazeného luhanského SBU, stál tam se samopalníky, ještě jsem se s nimi bavila, proč to podporují.“

Lidé však za separatisty nestáli. V maršrutce, sdílené tax-dodávce, která v mnoha zemích bývalého Sovětského svazu nahrazuje hromadnou dopravu, Jakymčuková zaznamenala převládající názor, že se Putin plete do vnitřních záležitostí Ukrajiny.

„Všechno to bylo přijímáno negativně. Přitom to, co se řekne v maršrutkách, je mainstream, to je názor, za který tě nebudou trestat,“ vysvětlila básnířka.

„Podporovalo je jen pár tisíc lidí, které jsme viděli u obsazených budov,“ uvedla Jakymčuková v letošním rozhovoru pro Novinky.

Zážitek, kdy město obsadili vojáci v neoznačených uniformách s ruským přízvukem a kalašnikovy, se jí vryl do paměti.

„Zpočátku to bylo tak divné, podobné snu, a pak to bylo hrozné, protože začali střílet na nějakou rodinu na silnici kvůli ukrajinské vlajce,“ řekla. Sama se rozhodla odjet se svým tříletým synem, ale její rodiče tam zůstali i v létě, kdy už se na Donbasu rozhořely líté boje.

Tíhu prvních bojů ale nesli dobrovolníci. Armáda byla ochromená, což těžce nesla vrtulníkářka Nadija Savčenková, která se připojila k praporu Ajdar.

„Když mi (v jednotce) řekli, že nedostali rozkaz, že stojí a čekají na něj, řekla jsem jim, že to považuji za trestný čin. Trestné je stát a čekat na rozkaz, když probíhá válka. Otočila jsem se a šla jsem plnit přísahu, kterou jsem dala lidu,“ vzpomínala Savčenková.

„Nemohla jsem si vzít helikoptéru a letět s ní, ale mohla jsem jít a použít v boji svoji fyzickou sílu, vybojovat automatickou pušku a bránit svou zem. Armáda musí čekat na rozkaz shora, to je dané, ale ty sám musíš dát na své svědomí, na své srdce a nečekat. Krym jsme už ztratili a já jsem šla bránit Doněckou a Luhanskou oblast,“ uvedla.

Savčenková byla zajata během bojů na Donbasu a během zajetí a soudního procesu v Rusku opakovaně držela hladovku. Ruský soud ji – už jako poslankyni parlamentu zvolenou v době zajetí – odsoudil na 22 let za podíl na vraždě dvou ruských novinářů. Nakonec byla vyměněna za dva ruské rozvědčíky a koncem května roku 2016 se vrátila na Ukrajinu.