Vltavský admirál Vojtěch Lanna: Stavěl lodě i železnice, jen dřeváky nikdo nechtěl

Založil železárny na Kladně, postavil budovu Masarykova nádraží v Praze. U něj stojí také jeho palác, kde sídlil. Vybudoval i pražský Negrelliho viadukt a Smetanovo nábřeží. V jeho díle pokračoval syn Vojtěch a rozhodně nestál v otcově stínu: Vojtěch Lanna mladší navíc působil jako známý kulturní mecenáš, přítel Josefa Mánesa, jednoho z nejplodnějších umělců své doby, a Václava Brožíka, v Evropě patrně nejznámějšího českého malíře poslední čtvrtiny devatenáctého století.

Lanna senior začínal ve své práci od píky. A to bez ohledu na to, že pocházel z loďařské rodiny. Narodil se roku 1805 v loděnici ve Čtyřech Dvorech u Českých Budějovic jako druhé dítě loďmistra Tadeáše Lanny a jeho ženy Terezy. Otec dopravoval sůl povozy po známé vltavské cestě ze Solné komory přes Linec do Českých Budějovic. Odtud ji rozvážely lodě do Německa a vnitrozemí.

Vojtěch, syn Tadeáše Lanny, byl tmavovlasý, tmavooký chlapec s brýlemi, houževnatý až ke sveřeposti. V patnácti letech začal studovat na polytechnice v Praze, kde působil jako první ředitel známý technik, rytíř František Josef Gerstner. Bavila jej mechanika a strojnictví.

S vedením školy a Gerstnerem se však nemohl shodnout, provokoval svým chováním a nakonec jej z kázeňských důvodů vyloučili. A tak se vrátil zpátky k rodinné firmě. Čekala jej tam pořádná dřina.

Do práce se vrhl po hlavě – pomáhal v loděnici ve Čtyřech Dvorech stavět lodě, na čas působil jako plavec a vozil sůl do Týna nad Vltavou. Otec Tadeáš trval na tom, aby Vojtěch vyzkoušel všechno, a tak si synek sám vybíral kmeny k plavbě a ve dvaceti složil vrátenskou zkoušku. Rok předtím málem přišel o život.

Mladý Lanna plul 2. července 1824 z Českých Budějovic do Prahy. Na Horním Lipovsku se nacházel jez s vraty, do kterých lodi těžko vjížděly. A pak podle pamětníka: „Plavci se namáhali všemožně vyplouti s lodí do vrat, ale loď stejně ztroskotala, takže někteří chlapci byli neseni dál. Mládek z mlejna lipovského, poznav ihned postavení chlapců, běžel po břehu, a vytáhnuv hákem Lannu, zápasícího se smrtí u nedaleké skály, přivedl jej k sobě.“

Vojtěch dal potom postavit u místa železný kříž – ve svých devatenácti si hrůzný zážitek vštípil do paměti na celý život.

Už tehdy začal uvažovat o tom, že jednou přispěje ke splavnění Vltavy, obklopené stržemi a plné divokých jezů. Netušil ovšem, že bude nejen splavňovat, ale také budovat tratě, silnice a mosty. Mladíka poháněla vrozená podnikavost – v roce 1825 sestavil vor u Českého Krumlova, nechal na něj naložit tuhu, „mastnou zemi“, která se tam hojně vyskytovala, přidal soudky českobudějovického piva a s tím vším vyrazil do Hamburku.

Později cestu komentoval: „Českobudějovické pivo mně dobře posloužilo na celních stanicích v Německu, to jsem dosáhl rychlého vybavení.“ Na cestě vše pozoroval a hodnotil – tušil, že zřejmě rodinný podnik spadne brzy právě na jeho bedra. O tři roky později se skutečně stal c. k. loďmistrem – otec Tadeáš zemřel, Vojtěch měl nejen povinnost starat se o mladší sourozence, ale také musel vést firmu. Houževnatý stavitel v pouhých třiadvaceti začal s dopravou dříví do Hamburku.

V roce 1829 už měl dopravu ve vlastním nájmu a stal se pozvolna také nájemcem vodních staveb na Vltavě. A to znamenalo teprve začátek.

Lannův starší bratr Jan začal po studiích pracovat pro Schwarzenbergy na zámku Hluboká nad Vltavou. Měl jej v oblibě kníže Jan Adolf II. Schwarzenberg, který podporoval podnikání. Toho využil právě Vojtěch. Požádal knížete o „zadání všech prací na Vltavě a Labi až k českým hranicím“. To také dostal. K tomu účelu pro něj známý konstruktér Joseph John Ruston postavil dva ruční plovoucí bagry a později dva parní bagry. Každý rok organizoval Lanna projížďky pro inženýry a stavební ředitele. Účastnil se jich i nejvyšší purkrabí, hrabě Karel Chotek.

Od roku 1832 získal Lanna nájem provozu na celé koněspřežné železnici z Lince do Českých Budějovic. Hodlal prodloužit dráhu až ke svým skladištím ve Čtyřech Dvorech. To rozzlobilo českobudějovické občany a stěžovali si, že „není možné, aby se jediný muž, tak již zámožný, obohacoval dál svou další činností“.

Nicméně gubernium uznalo prodloužení za nutné. A to nebylo všechno. V roce 1834 podnikatel dokončil výstavbu osobní dopravy z Českých Budějovic do Lince.

Jeden z pamětníků si liboval: „Bylo to velmi výhodné. Vyjeli jste z Českých Budějovic v šest ráno a v sedm večer byli jste v Linci. Navíc za 24 krejcarů dostali jste oběd výborný v Lannově hospodě v Kerschbaumě. Kachynku pečenou s knedlíkem i zelím a pivo uleželé k tomu. Celá jízda stála dva zlaté.“ To už Lanna podnikal ve velkém a hodlal svých 3000 dělníků zaměstnávat – za plat – i v neděli a o svátcích. To mu úřady zakázaly. Změnil se i jeho osobní život.

V roce 1832 si vzal Vojtěch Filipinu Peithnerovou z Lichtenfelsu. Ta ale za rok zemřela a on požádal o ruku její sestru Josefinu. Malý, rozložitý Lanna, věčně navlečený v modrém pracovním oděvu a zástěře, byl už ve třiceti známou osobností.

Právě on vítal epileptického císaře Ferdinanda V. s císařovnou Marií Annou v Českých Budějovicích, když cestovali do Teplic. Před biskupskou rezidencí jim mávalo šedesát podnikatelových plavců v námořnickém a jejich zaměstnavatel nechal postavit kvůli návštěvě i papírový obelisk.

Dostal poté zlatou medaili za „známé, veliké výkony, jimiž pozvedl plavbu na Vltavě k značné dopravě, dav tím stu plavců, pomocných dělníků a povozníků zaměstnání“.

Vojtěch Lanna se také stal stavitelem druhého mostu v Praze, řetězového mostu císaře Františka I., který spojil Ferdinandovu třídu (dnes Národní) s Malou Stranou. Projekt navrhl architekt Bedřich Schnirch.

Ministerstvo vnitra tehdy průmyslníka charakterizovalo: „Když se jednalo o stavbu řetězového mostu Františka I. a nábřeží v Praze, byl Lanna jediným mužem, kterému taková stavba mohla být svěřena.“

„Most odevzdal veřejnosti v pondělí 4. listopadu 1841 po dvou letech práce. Řetězová stavba s vozovkou šest metrů širokou a pěknými chodníky veřejnost okouzlila. Za sebou už měla zatěžkávací zkoušku. Proběhla před dvěma dny v deset dopoledne. Sto padesát kusů jatečního skotu se hnalo přes most. Hrabě Josef Matyáš Thun na něj vjel od Malostranské újezdské brány s kočárem o váze 330 vídeňských centů a následovaly další povozy,“ psal tehdejší tisk.

„Při vlastním slavnostním otevření mostu se na něm zaskvěly dvě tribuny – na jedné seděl Vojtěch Lanna s manželkou Josefinou a synem Vojtěchem. Mši sloužil arcibiskup, svobodný pán Alois Schrenk, poté promluvil hrabě Thun a arcivévoda Štěpán. Všichni děkovali nejvyššímu purkrabímu Karlu Chotkovi, který s nápadem stavby přišel. Na Žofíně akci uzavřela slavnost ‚o dvou stech příborech‘. Vybraných 128 zlatých a 50 krejcarů mostného připadlo chudobinci u kostela sv. Bartoloměje na Starém Městě pražském“, pokračovala zpráva.

Vojtěch Lanna zářil spokojeností – sám si dva roky předtím pořídil zlaté kladívko na poklepání základního kamene mostu a při stavbě bydlel v boudě na lodi, aby byl jejímu průběhu co nejblíže.

Most byl však úzký, v roce 1898 jej nahradil z iniciativy samotného Lanny most kamenný. Zůstalo mu jméno most císaře Františka I. V roce 1919 byl přejmenován na most Legií. Po dvou změnách nese toto jméno od roku 1990 dodnes.

V témže roce dal také Lanna k dispozici „svou dřevní ohradu v Praze pro pražské ohřívárny“. Rok 1841 pro něj znamenal úspěch. A to i v jiných oblastech.

Pro kapitána Johna Andrewse, zakladatele Rustonovy strojírny, navrhl Lanna ve stejném roce stavbu parníku Bohemia, určeného pro labskou plavbu. Štíhlý parník s dokonalým trupem spustili na vodu 1. května 1841 za slunného počasí. Dobový tisk uvedl, že „Vltava byla plná lodí a člunů a lidé stáli i dost hluboko ve vodě“.