Ve volbách v roce 1946 Češi netušili, že jejich hlasy pro komunisty budou fatální

Zábranův hněv měl osobní důvody: oba jeho rodiče, lokální funkcionáři nacionálněsocialistické strany, skončili v komunistických věznicích a on sám živořil na okraji oficiálního literárního života.

Otázka, kterou si kladl, tu ale zůstává dodnes: proč se právě v českých zemích podařilo v roce 1946 komunistům získat 40,2 procenta hlasů?

Volby 26. května 1946 bývají označovány za poslední svobodné hlasování před únorem 1948. Jenže svobodné byly pouze v omezeném smyslu. V českých zemích směly kandidovat jen čtyři strany sdružené v Národní frontě – komunisté, národní socialisté, lidovci a sociální demokraté. Agrárníci, kteří před válkou představovali nejsilnější politickou sílu, byli zakázáni, stejně jako další pravicové a konzervativní subjekty.

Strany Národní fronty navíc předem deklarovaly, že i po volbách vytvoří společnou vládu a budou respektovat Košický vládní program přijatý o rok dříve na základě návrhu komunistické strany. Volební střet se tak nevedl o podobu režimu, nýbrž jen o rozdělení moci uvnitř již existujícího systému.

Přesto výsledek šokoval. Komunistická strana dominovala v českých zemích s 40,2 procenta hlasů. Národní socialisté byli druzí s 23,7 procenta, lidovci se museli spokojit s 20,2 procenta a sociální demokraté propadli na 15,6 procenta. Šéfredaktor Svobodných novin Ferdinand Peroutka výsledek voleb komentoval těmito slovy: „Dva miliony hlasů, které komunisté získali, byly odevzdány pro košický program, pro politiku Národní fronty, pro stranu, která už nehlásá revoluci, nýbrž hlásí se k vlasti, svobodě, demokracii a humanitě, pro stranu, která částečně přejala programy stran jiných.“ Právě v tom však spočíval základní omyl poválečné doby.

KSČ dokázala přesvědčit velkou část společnosti, že její politika nepředstavuje sovětský model diktatury, nýbrž modernější a sociálně spravedlivější verzi demokracie. Partaj, která byla ve druhé polovině 30. let okrajovou politickou sektou, se během války proměnila v masově akceptovatelnou stranu, která si úspěšně přivlastnila všechny „pokrokové“ národní tradice. Například o Sokole, všenárodní tělocvičné organizaci, které před válkou komunisté nemohli přijít na jméno, v roce 1946 Rudé právo psalo: „Komunisté nechť jsou nejlepšími a nejobětavějšími sokoly naplňujícími velký duchovní odkaz Tyrše a Fügnera a povznášejícími sokolstvo k novým metám demokracie a pokroku.“

Komunisti vedli mimořádně efektivní kampaň. Začali mnohem dříve než konkurence, neomezovali se pevným programem a prakticky slibovali všechno všem. Jejich propaganda pracovala s neurčitým pojmem „reakce“, do něhož bylo možné zahrnout jakéhokoli odpůrce.

Strana organizovala masové mítinky, brigády i náborové akce a dokázala působit dojmem síly, pohybu a energie. Novinář Pavel Tigrid, který tehdy působil v tisku lidové strany, na to později vzpomínal: „Znáte komunisty – oni jsou šíleně činorodí. My v neděli ještě spali, a oni už něco tiskli, vyráběli a redigovali, jezdili, přednášeli, zakládali kluby.“

Významnou roli sehrála také kulturní fronta. KSČ získala podporu řady spisovatelů, umělců a intelektuálů, často i těch, kteří se po roce 1948 stali odpůrci režimu. Literární kritik Václav Černý tehdy například psal o svém „kladném poměru ke KSČ“ a o souhlasu s komunistickou přestavbou společnosti. V Májovém poselství kulturních pracovníků vyjádřily podporu straně stovky známých osobností, například básníci Vítězslav Nezval a Konstantin Biebl, herci Ladislav Pešek a Jindřich Plachta nebo dirigent Karel Ančerl. Komunisté tak nepůsobili jako extremistická sekta, ale jako reprezentanti pokroku, modernity a národního zájmu.

Volby navíc neprobíhaly v prostředí plné svobody slova. Ministerstvo informací kontrolované KSČ rozhodovalo o přídělech papíru i o vydávání tiskovin. Komunisté měli pod kontrolou rozhlas, tehdy klíčové celostátní médium. Veřejná kritika Sovětského svazu byla vyloučena.

K mocenským výhodám patřilo i obsazení důležitých ministerstev. Resort zemědělství řídil přidělování půdy a konfiskovaného německého majetku v pohraničí. Noví osadníci často přebírali usedlosti od úředníků, kteří zároveň agitovali pro KSČ. Není náhodou, že komunisté dosahovali nejlepších výsledků právě v nově osidlovaných oblastech.

Ještě důležitější bylo ministerstvo vnitra a bezpečnostní aparát. Komunisté ovládali národní výbory a prostřednictvím retribučních dekretů mohli zasahovat i do volebních seznamů. Z nich mizely tisíce lidí obviněných z kolaborace, často na základě pochybných či zcela smyšlených udání. Rozsah manipulace nelze přesně vyčíslit, ale například tehdejší ministr spravedlnosti Prokop Drtina tvrdil, že jen v Praze mohlo jít asi o dvacet tisíc případů. Tyto zásahy však samy o sobě volební triumf KSČ nevysvětlují. Komunisté by pravděpodobně s převahou zvítězili i bez nich. Rozhodující proměna se odehrála hlouběji – v samotné české společnosti během let 1935 až 1945.

Za jedinou dekádu se změnilo téměř vše. Hospodářská krize podlomila důvěru v kapitalismus, Mnichov zdiskreditoval první republiku a okupace zničila víru v dosavadní demokratický řád. Většina společnosti začala považovat liberální demokracii za slabý a překonaný systém. Po válce existovala široká shoda, že stát musí být silnější, hospodářství více řízené a politický systém jednodušší.

Před volbami byl proveden první průzkum veřejného mínění využívající metody vědecké sociologie. Autoři v něm podivuhodně přesně trefili výsledky voleb, ale přinesli i další pozoruhodná čísla: 82 procent dotazovaných bylo vcelku spokojeno s tehdejší vládou, 63 procent respondentů zcela a 29 procent s výhradami souhlasilo s Košickým vládním programem. Na otázku „Domníváte se, že máme dostatečný počet politických stran?“, odpovědělo 57 procent, že čtyři strany vyhovují, 34 procent respondentů soudilo, že je jich příliš mnoho, a pouze šesti procentům se zdálo, že je jich málo.

Stejně široký konsenzus panoval kolem odsunu Němců a rozsáhlých konfiskací. Vysídlení německé menšiny dramaticky proměnilo i samotné voličstvo. Z voleb zmizely téměř dva miliony německých hlasů, naopak přibylo ohromné množství mladých, kteří vyrůstali v atmosféře hospodářské krize, autoritativní druhé republiky a nacistické okupace. Pro mnoho z nich představoval komunismus radikální příslib nového začátku.

Důležitou roli v československém vývoji sehrál také prezident Edvard Beneš. Po válce se těšil obrovské autoritě a jeho koncepce „lidové demokracie“ výrazně formovala veřejný jazyk. Beneš věřil, že západní demokracie a sovětský systém se budou postupně sbližovat, protože oba směřují k překonání klasického liberalismu. Nepředstavoval si stalinistickou diktaturu, svými úvahami však přispěl k oslabení respektu k parlamentní demokracii první republiky.

Je zavádějící vykládat rok 1946 jen jako důsledek komunistické manipulace nebo sovětského tlaku. Sovětský svaz sice měl v Československu mimořádný vliv a komunisté využívali státní aparát ve svůj prospěch, podstatnější ale bylo, že značná část společnosti sdílela představu o nutnosti hluboké společenské přeměny. KSČ se dokázala prezentovat jako nejdůslednější nositel těchto očekávání.

Volby roku 1946 tak byly méně dramatickou „výhybkou dějin“, než se někdy tvrdí. Spíše představovaly vyústění dlouhodobého vývoje, během něhož česká společnost ztratila důvěru v liberální demokracii a přiklonila se k představě kolektivistického a silně řízeného státu. Komunisté tento posun nevytvořili, ale dokázali ho mimořádně účinně využít.

Poválečná atmosféra navíc přála politice emocí spíše než střízlivému uvažování. Veřejný prostor byl prostoupen jazykem národní jednoty, očisty a budování nové společnosti. Skepticismus vůči rychlým řešením nebo varování před koncentrací moci zněly po zkušenosti okupace téměř nepatřičně. Kdo upozorňoval na rizika sovětského modelu, mohl být snadno označen za reakcionáře nebo člověka, který nerozumí „duchu doby“. Demokratické strany navíc často používaly podobnou rétoriku jako komunisté a samy se hlásily k rozsáhlému znárodnění, plánovanému hospodářství či omezení předválečného stranického systému. Volební střet se proto neodehrával mezi demokracií a totalitou v dnešním smyslu slova, ale spíše mezi různými představami o tom, jak radikálně má být společnost přetvořena.

Právě zde spočívala jedna z největších výhod KSČ. Zatímco její soupeři se pokoušeli spojit loajalitu k novému poválečnému řádu s určitými demokratickými pojistkami, komunisté nabízeli jednodušší a důslednější řešení. Dokázali působit jako síla, která přesně ví, kam směřuje, a zároveň má podporu vítězné velmoci. Pro společnost vyčerpanou válkou, okupací a sociální nejistotou bylo takové sebevědomí přitažlivé.

A je tu i jeden ještě méně známý faktor: za první republiky se uskutečnily čtvery parlamentní volby, ale po žádných se nezměnil předseda vlády. V meziválečném období vládly široké koalice a k přeskupování sil docházelo spíše zákulisními manévry než volbami. Lidé tak mohli mít pocit, že volby vlastně nejsou tak důležité. A že když to třeba nedopadne, jak vzpomínal v roce 2006 národní socialista Josef Lesák, tehdy poslední žijící poslanec zvolený v roce 1946, „tak při příštích volbách už komunisty jasně porazíme, protože se ukáže, že jejich sliby jsou nesplnitelné a jejich politika nereálná“. Že žádné příště už nebude a volby budou mít fatální následky na dalších 40 let, napadlo zřejmě málokoho.

K popularitě komunistů přispíval i specifický český vztah k Sovětskému svazu. Už od 19. století existovala v části českého prostředí silná rusofilská tradice, posílená představou slovanské vzájemnosti. Po Mnichovu a pocitu zrady ze strany západních mocností získala tato orientace nový obsah. Sovětský svaz byl vnímán nejen jako osvoboditel, ale také jako mocnost, která na rozdíl od Francie a Británie Československo neopustila. (Sovětské spojenectví s nacistickým Německem v prvních dvou letech války bylo chápáno jako taktický manévr.) Tento sentiment výrazně posiloval autoritu domácích komunistů.

Komunisté bezpochyby využívali manipulaci, nátlak i mocenské prostředky, zároveň však jejich úspěch vyrůstal z hlubších nálad poválečné společnosti. Triumf KSČ v roce 1946 byl výsledkem souběhu historických traumat, geopolitiky, sociálních změn i dobrovolného odklonu značné části veřejnosti od liberálně demokratických hodnot.