Vampýři, nebo zločinci? Záhada mrchoviště v Čelákovicích

Mrtví jen tak pohození do jámy, ležící na boku, nebo dokonce na břiše, někteří po dvou v jednom hrobě, jiní se svázanýma rukama či oddělenou hlavou. Takový pohled se naskýtal archeologům, kteří v roce 1966 postupně odkrývali pohřebiště v čelákovické lokalitě zvané Mrchovláčka. Lidová fantazie začala pracovat na plné obrátky.

„Ti mrtví měli dlouhé špičáky. Někdo jim je všechny vytrhal. Byli probodnuti ostrým kůlem přímo do srdce. Měli urvané hlavy. Ale režim to ututlal, aby nevznikla panika. Dodnes můžete na některých místech v Čelákovicích spatřit otisk dlaně upíra…“ Takové zvěsti kolovaly obcí.

Co archeologický průzkum skutečně odhalil, připomíná venkovní výstava, která byla zahájena na náměstí 5. května v Čelákovicích 31. července a potrvá do 27. listopadu. „Letos je to šedesát let od objevu ‚hřbitova upírů‘. Při té příležitosti připomínáme na deseti panelech fakta a zohledňujeme všechny hypotézy s nimi spojené,“ sděluje ředitel Městského muzea Čelákovice David Eisner.

„Na výstavě je také poprvé publikován nález z roku 2021, kdy se podařilo objevit další hrob. V sobotu večer 13. března 2021 volala policie panu řediteli, ten pak volal mně a já jsem vyrazil operativně do terénu k ohledání ostatků nalezených při výkopu jímky v Jungmannově ulici,“ vzpomíná archeolog čelákovického muzea Pavel Snítilý.

Už tehdy tušil, že půjde o výjimečný nález. Místo bylo totiž vzdáleno pouhých sto čtyřicet metrů od původního pohřebiště, objeveného v 60. letech.

„Vše proběhlo za přítomnosti dvou policistů v plné výzbroji, tříčlenného týmu kriminální policie a mírně rozrušených majitelů pozemku včetně dětí. Po prokázání totožnosti jsem podle profilu, otěru zubů a celkového stavu kostí závazně potvrdil, že nález je starší sta let. Po delší administrativní akci mi pak bylo umožněno ostatky, vyjmuté při výkopu majitelem domu, odvézt,“ napsal Pavel Snítilý v e-mailu kolegům ještě téhož dne.

Při průzkumu, který následoval, nalezl v jedné hrobové jámě těla dvou mužů, natažená vedle sebe na zádech. Byla uložena bez rakve. Podle antropologického posudku Národního muzea staršímu z nich, vysokému a podsaditému, táhlo podle opotřebení zubů a pokročilé degenerace páteře na padesát. Mladšímu bylo kolem pětatřiceti a podle změn na kostech nohou se dá usuzovat, že často chodil po nerovném terénu.

„V okolním písku jsem nenalezl žádné artefakty, které by pomohly s datací. Nakonec se ale podařilo odebrat vzorky z několika žeber a pomocí radiokarbonové metody se zjistilo, že ostatky pocházejí ze 13. až 14. století, tedy z období vrcholného středověku,“ upřesňuje archeolog a dodává: „Majitelé pozemku brali průzkum jako významnou událost, přestože pro ně znamenal zdržení stavby. Nosili mi kafe do hrobu.“

„Dům jsme koupili od předchozích majitelů před osmnácti lety. Nemohli jsme vědět, co se tam kdysi dávno stalo. Nejdřív jsme byli hodně překvapeni, poté jsme cítili lítost nad tím, že lidská bytost byla pohřbena takovým způsobem. Ale nezaznamenali jsme okolo těch mrtvých jakoukoliv negativní energii. Prostě jsme je přijali, oni tam byli dřív než my,“ dodává spolumajitelka domu a pozemku Tereza Koutná.

Kdo byli ti muži? A proč je pochovali tak ledabyle, skoro by se dalo říct s neúctou? Pro odpovědi se musíme vrátit do roku 1966 a do nedaleké ulice Majakovského, která se spolu s Jungmannovou nachází v lokalitě Mrchovláčka.

Ve středověku tam býval úhor s písčitou, neúrodnou půdou. Jak jméno napovídá, sloužil jako mrchoviště: pohodný na něm zakopával zdechliny velkých hospodářských zvířat, jež nešlo z nějakého důvodu zužitkovat. Dnes v místě stojí příjemná vilová čtvrť a nic nenasvědčuje tomu, že šlapeme po kostech, pohřbených sotva dva metry pod dlažbou a úhlednými trávníky.

Paní Marii Stránskou vyrušíme zrovna v době oběda. Přesto vypne sporák a ochotně nás provede udržovanou zahrádkou se skleníkem a dětskou prolézačkou. Je zvyklá: za upíry k nim jezdí zvědavci z celého světa. „Ani se neptejte,“ směje se na otázku, kolik novinářských výprav tudy prošlo.

František Zmek, její otec, odkryl lidskou kostru při kopání jímky na dešťovou vodu. „Když na ni narazil, myslel, že jde o vraždu. Nahlásil to policii, přestože mu všichni říkali – Nedělej to, rozvrtají ti zahradu… K čemuž nakonec opravdu došlo, zahradu ovšem nerozkopali kriminalisté, nýbrž archeologové. Trvalo dost dlouho, než pan Špaček z muzea očistil štětečkem všechny ty kosti,“ vzpomíná Marie Stránská.

Vedení Archeologického ústavu ČSAV svěřilo v roce 1966 výzkum tehdy svému pracovníkovi Jaroslavu Špačkovi, pozdějšímu dlouholetému řediteli čelákovického muzea. Asi dva týdny trvající výkopy odhalily ostatky čtrnácti dospělých mužů, uložených v jedenácti hrobech.

Na rozdíl od křesťanských hřbitovů, kde mají hroby jednotnou orientaci – obvykle hlavou k západu – směřovala těla nahodile všemi směry; ve třech případech byla dokonce do jámy hozena po dvou, bez jakékoli piety, hlavou k nohám druhého.

Zatímco křesťany pohřbívali ve středověku v natažené poloze na zádech s rukama podél těla, případně složenýma v klíně či na hrudi, tady byli mrtví prostě vhozeni do jámy a zaházeni zeminou. Poloha pažních kostí nasvědčovala, že pět mužů mělo svázané ruce. U tří koster ležela lebka mimo anatomickou polohu. Další měla levou nohu silně ohnutou v koleni, jako by lýtko bylo přivázané ke stehnu.

Jaroslav Špaček anomálie vysvětlil dvěma stupni protivampyrických zákroků. Znakem prvého stupně bylo podle něj výše popsané nerituální uložení jedince hned po smrti. Ke druhému stupni pak došlo při druhotném otevření hrobu, nejspíše po nějaké tragické události, kdy byly ostatky účinněji zabezpečeny, aby se mrtvý nemohl vracet a škodit živým: například oddělením hlavy nebo končetin.

„Nalezené pohřebiště, kde bylo v rozmezí několika desetiletí takto pohřbeno asi dvacet lidí, je unikátním nálezem v rámci celé střední Evropy. Po řadě konzultací s kolegy jsem ho interpretoval jako pohřebiště s projevy vampyrismu a vzhledem k širším historickým souvislostem datoval do přelomu 10. a 11. století, tedy do období počátků křesťanství na našem území. V roce 1971 jsem pak nález publikoval v Časopise Národního muzea jako pohřebiště s projevy vampyrismu, a tím se nález dostal do širšího povědomí odborné i laické veřejnosti,“ říká bývalý ředitel čelákovického muzea Jaroslav Špaček.

Čelákovice se staly celosvětovou raritou. Jenže s postupem času a rozvojem vědních oborů se objevila i jiná možná vysvětlení. První pochybnosti vyslovil renomovaný archeolog středověku Zdeněk Smetánka.

V článku Upíři táhnou z roku 1998 vyslovil hypotézu, že by v Čelákovicích mohlo jít o hroby odsouzenců k smrti, kteří se provinili tak těžce, že jim byl odmítnut křesťanský pohřeb v posvěcené půdě hřbitova.

Tuto hypotézu podpořila archeoložka Pavlína Mašková z Centra medievistických studií Filozofického ústavu AV ČR, když upozornila na podobnost čelákovického naleziště s evropskými středověkými popravišti.

„Odepření křesťanského pohřbu ‚špatným‘ křesťanům – těžkým zločincům, sebevrahům, jinověrcům či jiným nešťastníkům vyloučeným ze středověké společnosti – mohlo být i součástí trestu,“ konstatuje v této souvislosti archeolog Pavel Snítilý.

Nové poznatky přinesla také tafonomie, jež zkoumá zákonitosti organického rozkladu. Tento vědní obor se koncem minulého století rozšířil do archeologie a umožnil další interpretaci. Vyplynulo z ní, že u dvou odpadlých lebek nebyl narušen anatomický sled kostí horní části trupu, což odporuje teorii o „ukroucení“ hlavy. Kloubní spojení lebky a prvního krčního obratle totiž patří k nejpevnějším v lidském těle a není možné, aby krční páteř zůstala při takovém zásahu neporušená. Hlava však mohla být v hrobě podložena prknem, které zetlelo, což by vysvětlilo převrácení lebky na temeno.

U třetí kostry s lebkou oddělenou od těla pak chybí druhý a třetí obratel, nelze tudíž vyloučit, že hlava a tělo byly pochovány zvlášť po běžné exekuci stětím. Případně mohly být pohřbeny odděleně až delší dobu po smrti: oběšenci totiž často viseli na šibenici tak dlouho, dokud uhnívající krk udržel váhu těla.

Poloha na břiše či ohnutá noha pak mohou být přirozeným důsledkem nepietního zacházení. A jsou známy i případy, kdy byl nebožtík uložen tváří do země úmyslně a podle vlastního přání – na znamení kajícnosti.

K posunu došlo i ohledně datace. Jaroslav Špaček datoval pohřebiště do raného středověku s předpokladem, že vampyrismus a drsná protivampýrská opatření včetně exhumací nemohly být v době křesťanství tolerovány. Datace radiokarbonovou metodou však s pravděpodobností 95 procent konstatovala, že kosti pocházejí z let 1297 až 1407, tedy ze stejného období jako hrob objevený před pěti lety.

„Kosterní materiál byl ovšem chemicky konzervován, takže výsledky datování radiokarbonovou metodou nemusí být hodnověrné,“ podotýká k tomu Jaroslav Špaček.

Nehledě na to, že hrůza z nemrtvých, již nenašli pokoj v hrobě, trvala od antiky přes celý středověk až do 18. století. Opatovický opat Neplach popisuje ve své kronice hned dva případy: ženu z Levína, jež roku 1334 vstala z hrobu, zardousila mnoho lidí a „pozřela více než polovinu vlastního závoje“, a pastýře Myslatu ze vsi Blov, který po smrti „strašil lidi, vraždil a mluvil“. Probodení kůlem nepomohlo ani v jednom případě, oba revenanti museli být spáleni, čemuž u ženy napomohlo až přiložení šindele ze střechy kostela…

„Představy o revenantech, kteří vycházeli z hrobu, navštěvovali své milované a zase se do něj vraceli, procházejí celým středověkem. Nemuselo to být v negativním kontextu: často jen živé varovali nebo prosili o modlitbu. Krev nesáli a neříkalo se jim upíři. To je až konstrukt z konce 19. století, vycházející ze Stokerova Draculy,“ podotýká ředitel čelákovického muzea David Eisner.

Obavám z upírů, které přerůstaly v davovou hysterii, čelila ještě roku 1775 císařovna Marie Terezie. Nakonec musela vydat dekret zakazující exhumaci a kremaci údajných revenantů, neboť jde pouze o „pověru a klam“.

David Eisner i Pavel Snítilý se shodují na tom, že interpretace čelákovických archeologických nálezů není snadná. „Někteří jedinci měli svázané ruce, to ovšem nevylučuje protivampyrický zásah ani popraveného desperáta. A prokázat, že jedinec byl popraven mečem nebo provazem, často neumožní stav ostatků,“ podotýká archeolog.

Fakt, že pohřbení byli výhradně mužského pohlaví, by mohl naznačovat, že šlo o lynč lapků nebo menší válečnou šarvátku. Třeba koncem 13. století, kdy po porážce krále Přemysla Otakara II. na Moravském poli Čechy ovládala vojska Oty Braniborského, nebo počátkem 14. století v bouřlivé době před nástupem Lucemburků na český trůn.

Problém ovšem je, že zachované kosti nenesou stopy sečných či řezných ran.