V Jaslovských Bohunicích se staly v 70. letech dvě jaderné havárie, lidé se o nich nedozvěděli

Jak se podařilo nehody utajit a kdo nakonec prolomil mlčení?

V Jaslovských Bohunicích, které leží třicet kilometrů od Bratislavy, nestojí pouze jedna jaderná elektrárna. Lokalita je spojena hned se dvěma projekty: nejprve zde byla v 70. letech vybudována experimentální elektrárna A1, dnes již odstavená, a teprve poté vznikla elektrárna Jaslovské Bohunice V1 a V2, která se stala hlavní součástí československého jaderného programu.

Stavba té první započala roku 1958, do provozu byla uvedena roku 1972. Šlo o první a jedinou elektrárnu vyvinutou jako kombinace československých inovací a sovětského know-how, díky čemuž představovala ve své době světový unikát. K výrobě elektřiny využívala těžkovodní reaktor chlazený oxidem uhličitým, a nikoliv v té době rozšířený reaktor sovětského typu VVER.

Výroční zprávy k tomu uvádějí: „Osvojení technologie a výroba materiálů, ověřování kvality tlakové nádoby, potrubí, kompresorů a zavážecího stroje a dalších, které je možno označit za světové unikáty, bylo výsledkem výzkumu, vývoje, konstrukčního a montážního zvládnutí našich pracujících techniků a inženýrů i závodů podílejících se na výstavbě elektrárny A1. Ve stavební části byla celá řada originálních řešení a technologických postupů a stavba je neobvykle konstrukčně složitá.“

Kombinace nezvyklé technologie společně se specifickým know-how a neobvykle složité postupy či „řada originálních řešení“ vedly k tomu, že celá elektrárna fungovala v prvních letech de facto v režimu permanentního testování: manuály neexistovaly, protože vznikaly za pochodu, každý krok byl nóvum. Československý pokus o technologickou inovaci skončil nakonec fiaskem: provoz elektrárny A1 byl ukončen po dvou utajených jaderných haváriích z let 1976 a 1977 a od roku 1979 je v likvidaci (je naplánovaná až do roku 2050).

První nehoda se stala 5. ledna 1976, druhá o rok později 22. února 1977. První nehoda nastala při výměně palivového souboru, když se nepodařilo plně uzamknout těsnící zátku palivové kazety, která byla po ukončení výměny vymrštěna z reaktoru zpět do prostoru reaktorového sálu. Ze stejného místa poté začalo unikat radioaktivní chladivo spolu s oxidem uhličitým, jenž okamžitě zaplnil prostor reaktorovny. Havarijní plynojemy nedokázaly takové množství plynu zachytit a přefiltrovat a část unikla i do ovzduší. Dva zaměstnanci, kteří se nestihli z budovy evakuovat, byli po odvětrání nalezeni mrtví – udusili se v chodbě na cestě k nouzovému východu.

Druhá nehoda z února 1977 byla mnohem závažnější a vznikla v důsledku chyby při zavážení palivového článku a nedbalosti při jeho montáži. Výsledkem bylo přehřátí primárního okruhu, tepelné poškození palivového článku a narušení kesonového potrubí, které vedlo k zamoření celého primárního okruhu a úniku kysličníku uhličitého a deuteria do prostoru reaktorovny.

Vzhledem k tomu, že se přehřátím narušila i těsnost generátoru páry, byla zamořena i část sekundárního okruhu. Vzduchotechnika přitom odsávala radioaktivní tritium i do provozních místností, které musely být evakuovány. Část páry ze sekundárního okruhu byla při odstavování reaktoru vypouštěna do ovzduší a dekontaminační roztok byl nedbalostí obsluhy vypouštěn přímo do kanalizace, odkud zamořil potok vedoucí přes obec Žlkovce.

Ani jedna z uvedených nehod se ale nikdy nedostala na veřejnost. Ústřední výbor KSČ se zabýval informacemi o první havárii teprve pět dní poté, co se stala. Ze zprávy vyplývá, že o rozsahu nehody byli první den informováni pouze krajští tajemníci KSČ, teprve druhý a třetí den byli informováni představitelé slovenské vlády.

Při čtení podkladové zprávy pro členy ÚV KSČ se však nelze ubránit dojmu, že celý rozsah nehody měl být v očích členů ÚV KSČ zlehčen: zpráva sice obsahuje přehršel vysoce technologických údajů o stavu tlaku vody, páry… Ovšem poslední odstavec ukazuje na to, že nehoda v Jaslovských Bohunicích je banálním důsledkem poklesu socialistické morálky a rostoucího lajdáctví při péči o socialistický majetek, který se šíří společností a stává se součástí každodennosti hospodářského života v Československu.

V oběžníku místním výborům KSČ na Slovensku se už o nehodě píše jen jako o „vážné poruše“, přičemž jsou místní funkcionáři vyzýváni ke zvýšení odpovědnosti za „dodržování všech státních předpisů a stranických usnesení k ochraně socialistického vlastnictví.“

V dokumentu není nikde ani zmínka o důsledcích nehody pro zdraví obyvatel či o vlivu na životní prostředí. ÚV KSČ se totiž v té době velmi obával sociálních nepokojů a situaci v okolí elektrárny pečlivě monitoroval. Zcela právem, skutečný rozsah nehody byl totiž ze strachu z reakce obyvatel utajován i před zaměstnanci elektrárny, kteří žili převážně v blízkém okolí elektrárny.

Utajené zprávy o haváriích v Jaslovských Bohunicích se nakonec dostaly ven díky odborníkům z tzv. šedé zóny a také díky Chartě 77. Šlo o experty, kteří sice pracovali ve vědeckých institucích režimu, ale nesouhlasili s politikou mlčení. K informacím se dostávali nenápadně – prostřednictvím vlastních měření i osobních styků. K dispozici tak měli výsledky pětiměsíčního měření radioaktivity v potoce u elektrárny, který nechalo vedení elektrárny po druhé nehodě raději oplotit. Na vyhodnocení dat se podíleli experti z Ústavu jaderného výzkumu v Řeži i Petr Jankovec ze Škodových závodů v Plzni.

Z těchto podkladů vycházela Charta 77, když 27. listopadu 1978 zveřejnila dokument O bezpečnosti provozu jaderných elektráren v Československu. Text měl jasnou strukturu: nejprve se věnoval dopadům radioaktivity na lidské zdraví, poté stručně zmínil rostoucí protijaderné hnutí na Západě, aniž by k němu zaujal hodnotící stanovisko, a třetí část pak přístupným způsobem vysvětlovala principy jaderné elektrárny a rizika úniku radioaktivních látek.

Čtvrtá část se zaměřila na domácí jadernou energetiku a teprve pátá kapitola rozebírala Jaslovské Bohunice a připomínala obě utajené havárie. Poslední část pak krátce nastiňovala výstavbu dalších československých reaktorů.

Příprava dokumentu však uvnitř Charty 77 vyvolala ostrý spor. Na jedné straně stáli ti, kteří se domnívali, že uveřejnění podrobností o haváriích je pro Chartu příliš riskantní – jaderná energetika spadala pod přísný režim utajení, takže hrozilo, že Charta bude obviněna z vyzrazení státního tajemství. Takto argumentoval především právník a bývalý ministr zahraničí Jiří Hájek, podle něhož by hrozily Chartě za zveřejnění těchto údajů vysoké tresty.

Druhá skupina naopak tvrdila, že cílem Charty má být hájit pravdu a otevřenost. Do sporu, který dlouho vypadal nerozhodně, nakonec vstoupil Václav Havel. Ten připomněl, že vše, co se jakýmkoliv způsobem dotýká „člověka, jeho zdraví a práva“, je součástí lidských práv, a spadá tudíž do okruhu zájmů Charty 77. Podle něj prostě nešlo o reaktor a jeho technické parametry, ale o lidi. Přesto mezi chartisty panovala nejistota, jak režim na zveřejnění dokumentu zareaguje

Zatímco v československém tisku se žádná informace o maléru v Jaslovských Bohunicích neobjevila, o dokumentu Charty 77 informovaly zahraniční sdělovací prostředky téměř okamžitě. Už 29. listopadu 1978 otiskly informace o nehodách na první stránce rakouský Kurier a Die Presse, následující dva dny vyšly texty v International Herald Tribune, Le Monde, Frankfurter Allgemeine Zeitung i ve švýcarském Neue Zürcher Zeitung.

Na konci roku 1978 se tak československá vláda dostala pod velký mezinárodní tlak. Rakouský Kurier například neopomněl československé vládě připomenout, že při návštěvě ministerského předsedy Lubomíra Štrougala v Rakousku v listopadu 1977 bylo Rakousko oficiálně ujištěno, že jaderné elektrárny v Československu jsou „naprosto bezpečné“.

Na scénu však v tomto okamžiku vstoupila poněkud nešťastně mezinárodní jaderná lobby. Konkrétně šlo o Švýcarské sdružení pro jadernou energii - průmyslovou a profesní organizaci, která od 50. let prosazovala rozvoj jaderné energetiky ve Švýcarsku a hájila její pověst v zahraničí. V reakci na zprávy o haváriích vydalo toto sdružení prohlášení, v němž Chartu 77 obvinilo z šíření lží a záměrného poškozování obrazu jaderné energie. Cílem prohlášení bylo uklidnit západní veřejnost, že jaderná energetika zůstává „bezpečnou a čistou“ technologií. Aby svým argumentům dodalo váhu, požádalo sdružení Mezinárodní agenturu pro jadernou energii (IAEA), aby informace Charty důrazně popřela a vydala dementi.

Československo bylo v té době jedním z nejaktivnějších členů IAEA ve východní Evropě, ovšem vzhledem k tomu, že československá vláda neinformovala o incidentech agenturu oficiální cestou, IAEA nemohla jejich existenci potvrdit, a nezbylo jí než vydat dementi. Jako mezivládní agentura, která fungovala na základě dohod členských států, nemohla postupovat jinak. Logika mezinárodní politiky je neúprosná: politická opozice nemůže být pro tyto instituce zdrojem oficiálních informací. Československo tak blamáži československo-sovětského jaderného programu o vlásek uniklo. Na více než dvacet let se stalo dementi ze strany IAEA oficiálním štítem, za který se mohla komunistická vláda pohodlně schovat. Žádná nehoda se v Československu nikdy nestala.

Informace o obou nehodách byly oficiálně zveřejněny až po roce 1989. V oficiální sedmistupňové klasifikaci jaderných nehod se dnes zpětně přisuzuje Jaslovským Bohunicím stupeň číslo 4. Černobylská havárie z roku 1986 má 7.

Prameny: Národní archiv ČR v Praze a archiv Mezinárodní agentury pro jadernou energii ve Vídni

Autorka je historička, působí v Institutu politologických studií FSV UK