Soud vítězů. Před 80 lety začalo v Norimberku účtování s nacistickými zločinci

Dosud největší válečný konflikt v dějinách – druhá světová válka – po sobě zanechal minimálně 62 milionů mrtvých, rozvrácenou světovou ekonomiku a mezilidské vztahy. Politické vakuum bylo vzápětí vyplněno vznikem bipolárního světa a studenou válkou, v níž soupeřili někdejší spojenci – Washington s Moskvou. V očích vítězných mocností však Německo vyvolalo již druhý světový konflikt během pouhého čtvrtstoletí, a proto ho bylo třeba eliminovat.

Původní plány byly radikální. Například britský ministerský předseda Winston Churchill navrhoval přední představitele nacistického režimu zastřelit bez soudu. Sovětský diktátor Stalin zase prosazoval masovou popravu 50 až 100 tisíc německých štábních důstojníků.

Spojenci nakonec tyto plány přehodnotili a na druhé konferenci v Québecu (září 1944) dali přednost velkému soudnímu procesu. Toto stanovisko přivítala i Moskva; Stalin si byl velmi dobře vědom jeho dopadu na světové veřejné mínění.

O vzniku Mezinárodního vojenského tribunálu (IMT) bylo rozhodnuto v srpnu 1945 v Londýně. Zasedli v něm zástupci vítězných mocností, tedy USA, SSSR, Velké Británie a Francie. Za místo konání byl nakonec vybrán Norimberk. Šlo sice o někdejší „Město stranických sjezdů“ NSDAP, ale také o město, jehož justiční palác vyšel z války prakticky nepoškozen. Přilehlá věznice skýtala nutné zázemí pro pobyt a přísné střežení prominentních obžalovaných. Každá z vítězných mocností poskytla pro IMT své zástupce – soudce a žalobce.

V procesu s hlavními válečnými zločinci figurovalo 24 jmen a šest organizací. Za vinu jim byla kladeno mimo jiné rozpoutání a vedení útočných válek či zločiny proti lidskosti. Vzhledem ke skutečnosti, že poslední dva říšští kancléři – tedy Adolf Hitler, Joseph Goebbels (ten by v této funkci jen několik desítek hodin) a říšský vůdce SS Heinrich Himmler spáchali sebevraždu, byl nejvýše postaveným představitelem Velkoněmecké říše souzeným v Norimberku poslední říšský prezident Karl Dönitz. Původně druhý muž Třetí říše a ministr letectví Hermann Göring byl v dubnu 1945 zbaven Hitlerem všech funkcí – i přes tuto skutečnost se právě on stal hlavní osobností procesu z řad obžalovaných a projevil takovou inteligenci a takového ducha odporu, že soudci se opakovaně ocitali na hraně zesměšnění.

Proces začal 20. listopadu 1945 a skončil 1. října 1946. V jeho průběhu bylo pro špatný zdravotní stav zastaveno stíhání průmyslníka Gustava Kruppa, rozsudku se vyhnul i vůdce Německé pracovní fronty Robert Ley, který spáchal sebevraždu ještě v říjnu 1945.

Rozsudek smrti byl vynesen nad 12 obžalovanými. Padly tři rozsudky trestu odnětí svobody na doživotí, dva rozsudky trestu odnětí svobody na 20 let, jeden na 15 let, jeden na 10 let a tři rozsudky osvobozující. Popravy byly vykonány 16. října 1946 (s výjimkou Hermanna Göringa, který spáchal sebevraždu), těla byla zpopelněna v Mnichově a popel vysypán do řeky Isar.

Dodnes se vedou spory nad rozsudky smrti u vysokých armádních představitelů – Wilhelma Keitela a Alfreda Jodla, kterým nebyla umožněna ani změna výkonu tresti smrti na zastřelení. A stejně tak u Alberta Speera, který se ze svých zločinů v roli říšského ministra pro výzbroj a munici (nasazování vězňů koncentračních táborů na otrocké práce) dokázal při své inteligenci vylhat.

Ačkoliv byl norimberský proces s hlavními válečnými zločinci ve své době považován za významnou satisfakci, dnes by právní postupy a metody jím požívané, včetně již zmíněné retroaktivity, nebyly přípustné. Přesto se obecně uvádí, že právě IMT položil základ pro kodifikaci mezinárodního práva veřejného.