Článek
Bratranci Pavel Porč a Ondřej Mráček se přijeli z Přerova a Šternberka poklonit památce svého pradědy. Až loni na podzim jim bádání ve vojenském archivu potvrdilo to, co rodina sice věděla, ale dlouho to neměla takzvaně černé na bílém.
„To datum nikdy nezapomenu. Loni 23. října jsme zjistili ve vojenském archivu, že Jan Bednář je náš praděd. Není to pro nás už rodinná historka. V archivu jsme našli první úřední razítko, že naše babička je dcerou kapitána Jana Bednáře. Byla to obrovská hrdost,“ sdělil pravnuk Jana Bednáře Ondřej Mráček.
„My tedy věděli, že je to náš praděd, ale když zasáhl režim, měla babička v rodném listě místo jména otce pomlčku. Narodila se na Slovensku a dohledat tehdy rodinnou historii bylo složité. Místo, aby tam dali jméno hrdiny prvního a druhého odboje, tak byla kolonka prázdná. Kruh se tím razítkem uzavřel. Konečně mu můžeme vzdát hold, protože víme, kde skončil, že je tady rozprášen,“ pokračoval.
Jelikož měla rodina potíže s komunistickým režimem, dlouho o svém předkovi pátrat nemohla. Bednáře gestapo popravilo, protože pomáhal vyzbrojovat nacistický odboj.
Pavel Porč a Ondřej Mráček se piety na pardubickém popravišti zúčastnili poprvé.
„Dohledali jsme, že ukradl munici a měl ji v letech 1940 a 1941 dodávat odboji. Měl být v hledáčku gestapa. Zda je to pravda, nevíme, ale byl to legionář, ve francouzské a ruské legii. Byl zastřelen na pardubickém popravišti, bojoval do poslední chvíle a ani oči nechtěl před smrtí zavázat,“ řekl Mráček. Až doposud dávali svému předkovi květinu v jeho rodném Štěpánově u Olomouce.
„Jsem dojatý, že tady můžu být. Máme místo, kde sice vydechl naposled, ale jeho smrt je naše svoboda,“ dodal druhý příbuzný Pavel Porč.
Strýc odvážel vysílačku
Zatímco potomci kapitána Bednáře přijeli do Pardubic na pietní akt poprvé, Milan Matura z Prahy jezdí na tuto vzpomínkovou akci pravidelně. A bere s sebou potomky, aby věděli, co jejich strýc Luděk Matura udělal pro vlast. Pracoval na pardubickém magistrátu, kde vydával falešné listiny.
Milana Maturu doprovodil na pietní shromáždění syn Martin.
„Když gestapo zjistilo, že odbojáři ukrývají v Ležákách vysílačku Libuši, byl to můj strýc, kdo zaslechl, jak se gestapáci radí o plánované razii. Sedl na kolo, dojel do Ležáků a spolu s Jiřím Potůčkem vysílačku odvezli. Když jeho činnost vyšla najevo, byl 2. července popraven,“ popsal Matura.
Památník Zámeček, který pietní akci pořádá, si oběti heydrichiády připomíná každý rok. „Za komunismu to tak nebylo, protože většina těch, kteří tady padli, byli spojeni se západním odbojem, což se nehodilo do komunistického narativu. Po 30 letech svobody můžeme tyto hrdinské činy připomínat, narativ narovnávat a s plnou důstojností vzpomenou na tyto události,“ řekl ředitel památníku Zámeček Viktor Janák.
Zájem rodin přijet a zavzpomínat na své předky je podle něj obrovský. Zaměstnanci Zámečku musí často dohledávat potomky padlých.
V sousedství pardubického popraviště se nachází muzeum Zámeček, který se zabývá pardubickým odbojem.
„Setkáváme se s fenoménem, že nebylo zvykem o tomto v rodinách hovořit. Jejich členové se báli, že tatínek, dědeček, praděd byli v odboji. Nahlašují se nám noví i díky našemu památníku. Hlásí se nám i lidi ze zahraničí. Tím nejvzdálenějším je potomek z Austrálie.,“ dodal Janák.
Během 19 popravčích dnů zemřelo na pardubickém popravišti 194 lidí, a to od 3. června do 9. července 1942.
