Nejen vražda zdoňovského faráře Baiera z léta 1945 zůstala bez trestu

Další Němci, kterým je povoleno vycházet z vězení na práce na pole nad lágrem, jsou zahnáni zpátky do šatlavy. Někteří z nich se ale stali důležitými svědky zločinu. Po chvíli vojenská jednotka vyvede z lágru Baiera a tři jeho farníky a stoupají do kopce. Tuší, že jsou vlečeni na popravu. Zatčené ženy nahlas zoufale naříkají. Na cestě k popravišti je kněz utěšuje slovy, která za svého působení pronášel na pohřbech: „Leutln, weint nicht, ’s geht heim, ’s geht heim.“ Lidičky, neplačte, jde se domů, jde se domů. Zanedlouho se nad lesem ozve několik výstřelů. Do lágrových baráků se tmou vracejí už pouze vojáci.

Zdoňov je rozlehlá vesnice, podobná řadě jiných na Broumovsku, vine se podél potoka do mírného svahu, bezprostředně sousedí se státní hranicí. Vždy tady převažovalo obyvatelstvo německé národnosti.

Farář Celestin Baier (8. 7. 1877 – 20. 7. 1945) zde působil bezmála půl století. Přišel hned po svém vysvěcení na kněze v roce 1901. Stal se důležitou součástí toho místa. Místní rodiny znal do třetího kolene, na školách učil několik generací dětí. Na jedné fotografii stojí farář v kožené zástěře s kameníky, v jedné ruce drží sochor a ve druhé dlouhou fajfku. Kdyby neměl kolárek, těžko by v něm kdo hledal faráře.

I jeho temperament byl mnohým farníkům sympatický, jak později vzpomínali. Nebyl to žádný třasořitka, měl hluboký hlas a uměl se rozohnit na kazatelně, když nekompromisně kritizoval práci v neděli, a dovedl také při debatě v hospodě bouchnout do stolu.

Ve zdoňovské farnosti byl Celestin Baier jednou z mála osobností, která se po druhé světové válce pokusila o zklidnění velkého napětí. To panovalo mezi německými obyvateli (většina mladých mužů padla v uniformě wehrmachtu na bojištích), novými přistěhovalci z českého vnitrozemí a počínáním členů Místní správní komise i příslušníků finanční stráže.

Část zdoňovských farníků už byla umístěna v nedalekém adršpašském internačním táboře, ze kterého se ven dostávaly jen temné zprávy. Jak dosvědčil teplický farář Nosse, jeho přítel Baier se pokoušel zastat řady svých farníků: „Mnoha lidem pomohl intervencí či objasněním jejich jednání na obecním úřadě. Když se jednou jeho přímluva zdála být neúčinná, přišel za mnou do Teplic. Musel jsem s ním jít jako tlumočník za strážmistrem finanční stráže, který před rokem 1938 sloužil ve Zdoňově. Stal jsem se svědkem, jak Baier odvrátil nebezpečí visící nad jednou zdoňovskou rodinou.“

Dne 22. června 1945 byl v Broumově na schůzi Okresní správní komise jmenován předsedou Místní správní komise ve Zdoňově dobrodruh Václav Hamza. Být v té době šéfem komise znamenalo mít neomezenou moc nad osudy německých obyvatel a jejich majetkem. Pro Hamzu byl zdoňovský kostel i fara pokladnicí zlata a cenností. A německý farář, který neuměl česky, byl pro něj černoprdelnickým náckem. Zvlášť když se dozvěděl, že v září 1938 byly v kostele schovány zbraně.

Hamza si faráře pozval na úřad a žádal ho, aby mu vyklopil jména těch, kteří v září 1938 „v chrámu Páně, na tom pro vás svatém místě, ukrývali zbraně a kdo byl iniciátorem tehdejších protistátních akcí!“

Baier mu německy odpověděl, že je vázán zpovědním tajemstvím a nemůže k tomu víc říci. Hamza Baierovi česky s úsměvem odpověděl: „Dobrá, však ty holomku ještě zazpíváš.“

Domluvil se s vrchním pracovníkem místní finanční stráže Františkem Skokanem a v úterý 10. července provedli na zdoňovské faře rozsáhlou razii, které říkali domovní prohlídka. Zúčastnili se jí vedle Skokana a Hamzy ještě dva financové, Josef Káda a František Hořejší. Prolezli faru od sklepů až po půdu, postele, skříně, vše rozhrabali a věci vyházeli na podlahu. Svědkové později tvrdili, že šlo o „nepředstavitelnou devastaci“.

Prolezli přilehlé hospodářské budovy a slídili v kostele. Financ Hořejší v roce 1946 vypověděl: „Měli jsme v roce 1945 podezření, že ve faře u faráře Baiera jsou ukryty zbraně. Bydlel jsem blízko fary a pozoroval jsem, že se tam Němci scházejí. Proto jsme jednou náhle udělali prohlídku, ačkoli se farář dušoval, že tam zbraně nejsou, našli jsme v seníku zahrabanou loveckou pušku, za varhany v kostele další loveckou pušku a v kůlně na nářadí pancéřovou pěst. Farář říkal, že kůlny se seníkem má pronajaty Robert Rücker. Obviněného jsme ihned vyslechli a týž se přede mnou přiznal, že loveckou pušku nalezenou v seníku uschoval on a že ji má pro svého syna. K ostatním zbraním se nedoznal, ale potom doznal, že má na své zahradě zakopanou automatickou pistoli ráže 9 mm a asi s 30 náboji a motor DKW. Na zahradu jsme potom šli s četníky a skutečně tyto věci jsme tam našli.“

Hamza položil nalezené zbraně na stůl ve farní kuchyni a pronesl k Baierovi a jeho farní hospodyni: „Neuposlechli jste vyhlášky vydané vojenským úsekovým velitelstvím v Teplicích ze dne 21. května o odevzdání zbraní a střeliva. Zatýkáme vás.“

Farář Baier se sice bránil, ale jeho němčině nikdo nechtěl rozumět. Společně s hospodyní Theresií Prochaskovou byl odveden do obecní šatlavy, jejíž okna byla zatlučena prkny. Na faře a v kostele se večer znova rabovalo: ztratily se veškeré cennosti, šatstvo i jídlo, mešní kalichy a další liturgické předměty. Přemístěna neznámo kam, byla farářova dílna s nářadím. Jen knihovnu nikdo nechtěl.

Farář Baier byl společně s hospodyní odveden do internačního tábora v blízkém Dolním Adršpachu, kde podstoupili první výslechy a fackování. O dva dny později byli poledním vlakem převezeni do vězení v Teplicích nad Metují.

V těchto jarních a letních týdnech byly vraždy a sebevraždy ve Zdoňově a okolí součástí nových československých poměrů. Většina z nich nikdy nebyla vyšetřena. Stačí připomenout dva případy. Podle zprávy Oblastní kriminální úřadovny v Hradci Králové z roku 1947 „byli v porevoluční době zastřeleni 4 Němci nezjištěného jména ve Zdoňově snad proto, že jiný Němec, František Kaulich, člen freikorpsu, uprchl z Horního nebo Dolního Adršpachu do Německa. Exekuci měli snad provést vojíni posádky z Dolního Adršpachu. Není známo, na čí popud zmíněná exekuce byla provedena. Případ nebyl dosud vyšetřován.“

Druhý případ patřil do rajonu finanční stráže Zdoňov. Při první fázi divokého drancování byla ze Zdoňova začátkem června vyhnána rodina sedláře Johanna Schremmera a přežívala za hranicemi v nedalekém Friedlandě (polský Mieroszow). Na konci července se skupina vyhnaných zdoňovských rozhodla jít v dosti bídné potravinové situaci sbírat maliny na Golinskou stráň do Mieroszowských stěn a s nimi šly dvě děti Schremmerovy, patnáctiletá Elsa a třináctiletý Ernst a patnáctiletý Hamburčan Gerhard Bitterwolf. Podle výpovědí lidí, kteří tam s nimi trhali maliny, prohlásily před polednem děti Schremmerovy, že už mají plné bandasky a vrátí se do provizorní ubikace. Jenže Gerhard je ještě požádal, zda by mu nepomohli naplnit jeho nádobu, a tak se všichni tři vydali do kopce směrem k hranici. Nevrátili se a zmizeli.

Někdy v té době jel s koňmi do lesa pan Haase se svým synem a uviděl děsivý výjev – dvě zavražděná chlapecká těla a o sto metrů dále pod keři nedbale zahrabanou dívku s roztaženýma nohama, pravděpodobně znásilněnou.

Týž výjev v následujících dnech viděli i další Zdoňovští, všimli si také Elsiných roztrhaných šatů. Nemohli však před nikým o tom promluvit, dokonce ani před zoufalou matkou dětí, která riskovala život a dvakrát v noci přešla hranici do Zdoňova a děti hledala.

Teprve až někdy v polovině září se nález mrtvol veřejně rozkřikl. Bylo třeba zamést stopy. Mrtvá těla vrah či vrahové - podle poválečných svědectví německých obyvatel se mohlo jednat o někoho ze členů zdoňovské finanční stráže - polili benzínem a zapálili. Otec dětí Johann Schremmr v roce 1965 vypověděl: „Nalezeny byly zuhelnatělé kosti, bandasky patřící dětem, Ernstův kapesní nůž a část Elsiny boty. Paní Rennerová ze Zdoňova sesbírala pozůstatky po mrtvých a strýček Wolf je pohřbil do tchánova hrobu. Další pátrání zůstala bezúspěšná. Mnohé poukazuje na to, že děti na návrší těsně u hranic zadržela česká hlídka financů, odvedla je lesním průsmykem až k poslední lesní parcele a zde je zastřelila.“

Čtveřice zdoňovských s farářem Baierem čeká v teplickém vězení na rozhodnutí o svém osudu. Devět dní a nocí v studené cele. Denně šlichta a plecháč vody, v rohu plechový kýbl jako záchod. Svůj život dle svědectví blízkých každý den svěřoval Baier do hospodinových rukou a pokoušel se zachovat vnitřní klid.

Kdo rozhodl o jeho vraždě, není z torza dokumentů zcela čitelné. Rozkaz s největší pravděpodobností vydal kapitán Svoboda svým podřízeným: „Popravit ty čtyři německé svině ze Zdoňova!“

Teplický farář Nosse popocházel večer 20. července ve velikém napětí po dvoře fary. A pak uslyšel střelbu, dobře slyšitelnou až do městyse. Nosse později dodal: „Podíval jsem se na hodiny. Bylo 20.30. Za chvíli se farní dvůr naplnil lidmi. Zvědavými, co znamenala ta strašná střelba. Ještě týž večer bylo známo všem teplickým, že farář Baier, i mimo svou farnost pověstný a vážený lidový kazatel, již nežije.“

Později ještě vyšlo najevo, že první byla zastřelena farní hospodyně Theresie Prochasková a poslední farář Baier, který prý musel nejprve mrtvá těla svých farníků uložit do vykopaného hrobu.

Kapitán Václav Svoboda v Teplicích jako velitel překvapivě skončil za dva dny poté, 22. července 1945. Stížností na jeho praktiky už bylo příliš. Později působil jako referent osidlovací komise ve Vrchlabí. Poté žil ve Vysokém Veselí č. p. 265 a pracoval jako vážený tajemník místního Svazu českých zemědělců.

Na přelomu let 1947 a 1948 se sice ocitl ve vazbě, byla mu prokázána vina za rozhodnutí o vraždě jednadvaceti německých obyvatel na Bukové hoře u Teplic (jiné vraždy nikoli), ale za pár měsíců byl propuštěn a vyvázl bez poskvrny. Dokonce tvrdil, že mu bylo ukřivděno, neboť pouze plnil úlohu ochránce vlasti před německými vyvrheli. Zemřel, aniž by byl jakkoli potrestán, v roce 1964.

Těla všech čtyř obětí jsou dosud zahrabána nad Teplicemi nad Metují. Po roce 1990 bylo několik pokusů najít tento divoký hrob, avšak vždy amatérsky, bez techniky a potřebné znalosti terénu. Nyní zřetelně nastává chvíle, kdy by měla být za pomoci archeologů a moderní techniky těla zavražděných zdoňovských farníků nalezena, identifikována a řádně pohřbena na hřbitově v domovském Zdoňově. I proto, že je současné vedení Teplic nad Metují ochotno v tom učinit zásadní kroky. Kroky proti banalizaci historie a vymazávání paměti.

Autor je spisovatel