Hlavní obsah

Před 70 lety vyhlásil maršál na Tchaj-wanu Čínskou republiku

Novinky, Alex Švamberk

Generalissimus Čankajšek, který stál v čele čínské Národní strany (Kuomintang), oznámil 1. března 1950 na Tchaj-wanu, kam se stáhl po porážce v čínské občanské válce, že obnovuje své působení ve funkci prezidenta Čínské republiky. Protože v té době už byla vyhlášena Čínská lidová republika s Mao Ce-tungem v čele, začaly existovat dvě čínské reprezentace. Do roku 1971 zastupovala Čínu v OSN právě vláda v Tchaj-peji.

Foto: Profimedia.cz

Čankajšek

Článek

Čankajšek se na Tchaj-wan stáhl, když na konci čínské občanské války v roce 1949 utrpěla jeho Národní revoluční armáda sérii drtivých porážek od komunistické čínské Lidové armády. Už 21. ledna 1949 složil Čankajšek po prohrách funkci hlavy státu a úřadujícím prezidentem se stal jeden z jeho generálů Li Zongren.

Ten s pokoušel domluvit s Mao Ce-tungem příměří, které však odmítlo tvrdé jádro Kuomintangu. Jeho zbytky se stáhly na Tchaj-wan, kam 300 000 jeho příslušníků přepravily lodě a letadla. Mao Ce-tung pak 1. října 1949 vyhlásil Čínskou lidovou republiku. Vojenské operace však neukončil, mínil dobýt celou Čínu. Čankajšek si toho byl vědom, a proto se vrátil do křesla prezidenta, neboť byl mezinárodně známý a uznávaný. Stál v čele Číny, když čelila japonské agresi a vzdoroval ji za pomoci Američanů a nějakou dobu i SSSR.

Foto: Profimedia.cz

Čankajšek kontroluje svaly žabích mužů na Tchaj-wanu

Snažil se odvrátit hrozbu úplné porážky čínských nacionalistů, která byla reálná. V březnu 1950 zahájila lidová armáda vyloďovací operaci na ostrově Chaj-nan a do května jej dobyla. Kuomintang tak utrpěl další porážku.

Čankajšek se však nemínil vzdát a po návratu do funkce se mu na počátku studené války dařilo na diplomatickém poli. Jím vedená Čínská republika byla až do roku 1971 jediným zástupcem Číny v OSN a Sovětský svaz kvůli tomu v roce 1950 bojkotoval několik zasedání Rady bezpečnosti, takže nevetoval na konci června 1950 vyslání mezinárodních sil na pomoc Jižní Koreji, kterou napadla KLDR.

Po propuknutí korejské války už neměla Čínská lidová republika šanci Tchaj-wan dobýt, protože se v oblasti začaly silně angažovat Spojené státy, které Čankajška chránily. Lidová Čína sice ještě v říjnu 1950 připojila Tibet, ale na konci roku 1950 musela vyslat na pomoc Severní Koreji statisíce svých „lidových dobrovolníků“, aby zabránili porážce KLDR. Invaze na Tchaj-wan už nebyla reálná.

Foto: Profimedia.cz

Čankajšek před důstojníky Kuomintangu v Han-kou (dnešní Wu-chan)

I Čankajšek uvažoval o dobytí Číny, hlavně na počátku šedesátých let v době hladomoru po neúspěšné politice velkého skoku vpřed, při níž chtěl Mao Ce-tung urychleně industrializovat zemi a dohnat vyspělé státy. Plán však Čankajšek nikdy nerealizoval, protože se Čína v roce 1964 stala jadernou mocností. Místo toho se soustředil na rozvoj ekonomiky a Tchaj-wan se zařadil mezi asijské tygry.

Před 100 lety bylo Hlučínsko poprvé připojeno k Československu. Nadšení to nevzbudilo

Historie

Situace Tchaj-wanu se začala zhoršovat na počátku sedmdesátých let, kdy se americký prezident Richard Nixon rozhodl využít roztržky mezi Pekingem a Moskvou a vrazit klín mezi ČLR a SSSR. To ale znamenalo mezinárodní uznání lidové Číny.

Čínská republika odešla z OSN v roce 1971 krátce předtím, než byla vláda v Pekingu uznána jako jediný legitimní zástupce Číny v OSN. Tchaj-wanu bylo tehdy nabídnuto vlastní zastoupení v OSN, jenomže Čankajšek požadoval, aby jeho Čínské republice zůstalo křeslo v Radě bezpečnosti, což bylo pro Peking nepřijatelné. Čankajšek nabídnuté možnosti komentoval známým výrokem: „Nebe není dost velké pro dvě slunce.“ I on chtěl vládnout celé Číně. V říjnu 1972 pak Valné shromáždění OSN schválilo rezoluci 2758, že zástupci Čankajška byli vypuzeni z OSN a Čínu od té doby reprezentuje Čínská lidová republika.

Foto: Profimedia.cz

Předseda Mao Ce-tung při setkání s americkým prezidentem Richardem Nixonem

Od té doby se snaží pekingské vedení zbavit Tchaj-wan mezinárodní podpory. Zatímco po druhé světové válce zastupoval Čínu v OSN a uznávaly ho všechny západní a prozápadní země, nyní ho mezinárodně uznává jako jediného zástupce Číny jen 15 států. Nejvíce, celkem devět, je jich v Americe (Belize, Guatemala, Haiti, Honduras, Nikaragua, Paraguay, Svatý Kitts a Nevis, Svatá Lucie a Svatý Vincent a Grenadiny). V Evropě je to pouze Vatikán, v Africe Eswatiny známé do roku 2018 jako Svazijsko a v Oceánii pak Marshallovy ostrovy, Nauru, Palau a Tuvalu.

Od té doby se snaží pekingské vedení zbavit Tchaj-wan mezinárodní podpory. Zatímco po druhé světové válce zastupoval Čínu v OSN a uznávaly ho všechny západní a prozápadní země, nyní ho mezinárodně uznává jako jediného zástupce Číny jen 15 států. Nejvíce, celkem devět, je jich v Americe (Belize, Guatemala, Haiti, Honduras, Nikaragua, Paraguay, Svatý Kitts a Nevis, Svatá Lucie a Svatý Vincent a Grenadiny). V Evropě je to pouze Vatikán, v Africe Eswatiny známé do roku 2018 jako Svazijsko a v Oceánii pak Marshallovy ostrovy, Nauru, Palau a Tuvalu.

Čínská lidová republika se snaží omezit počet zemí, které Tchaj-wan uznávají, a zbavit ho mezinárodní diplomatické podpory. Zemím, které Tchaj-wan uznávají, nabízí ekonomickou pomoc výměnou za diplomatické uznání ČLR.

V rámci politiky jedné Číny Peking tvrdí, že je Tchaj-wan pouze odštěpeneckou provincií, které je součástí Čínské lidové republiky, jen momentálně není pod jeho kontrolou. Postupuje tedy podobně jako dříve Čankajšek, který také tvrdil, že je jen jedna Čína, jen ji nemá celou pod kontrolou.

Čankajšek a čínská občanská válka

Čankajšek, který se narodil 31. října 1887, vystudoval vojenskou akademii v Pchao-tchingu a v Tokiu. Hrál klíčovou roli v čínské politice od vyhlášení Čínské republiky v roce 1912 po svržení dynastie Čching během sinchajské revoluce až do své smrti v roce 1975.

Nové vedení po ustavení čínské republiky, v jehož čele stál Sunjatsen, ale nebylo dost silné na to, aby kontrolovalo celou zemi, zejména když se druhý prezident Jüan Š´-kchaj pokusil restaurovat císařství. Po jeho smrti v roce 1916 se každá oblast dostala pod vládu nějakého místního velmože nebo náčelníka či generála.

Ve dvacátých letech se pokusil Čínu sjednotit Sunjatsen a Kuomintang na tom spolupracoval s komunisty. Spojenectví ale padlo krátce po smrti Sunjatsena, kterého v čele Kuomintangu nahradil generál Čankajšek, když ovládl jih Číny, dobyl Nanking a svrhl blízkého Sunjatsenova spolupracovníka a premiéra Wanga Ťin-weje.

Foto: Profimedia.cz

Likvidace komunistů při bílém teroru v roce 1927 v Šanghaji

V roce 1927 se čínská občanská válka rozhořela naplno, když Čankajšek zahájil tažení na sever proti komunistům, které si vyžádalo půl miliónů obětí. V roce 1928 obsadil Peking, do kterého přenesl úřady. V pronásledování komunistů ale neustal, takže se v letech 1934 až 1935 museli dát na ústup do Jen-anu v provincii Šan-si, což se označuje jako dlouhý pochod.

Vzájemné boje byly přerušeny v roce 1937, kdy Čínu napadlo Japonsko, které rok po mukdenském incidentu v březnu 1932 odtrhlo Mandžusko a vytvořilo tam loutkový stát Mandžukuo. Od roku 1937 čelila Čína další japonské agresi, která začala útokem na Šanghaj. V bojích Čankajškovi pomáhaly Spojené státy a zpočátku i Sovětský svaz. Síly Kuomintangu přesto utrpěly řadu porážek, ztratily Nanking i Wu-chan a nakonec se vláda musela přesídlit do Čchung-čchingu. Ještě v roce 1945 dokázali Japonci podniknout proti silám Kuomintangu rozsáhlou ofenzívu, rozdělit území pod jeho kontrolou na dvě části a dostat se až k hranicím Francouzské Indočíny. Většina spojenecké pomoci byla zřejmě rozkradena. Navíc si i během války s Japonci obě složky čínského odboje házely klacky pod nohy. Hlavně se snažily si upevnit vlastní pozice pro další střet.

Foto: Profimedia.cz

Čankajšek se svou ženou a americkým generálem Joe Stilwellem v roce 1942 v Kun-ming

Po porážce Japonska v roce 1945 se boje naplno rozhořely v květnu 1946. Kuomintang se v březnu 1947 pokusil vypudil rudé z provincií S´čchuan a Šan-si, ale neuspěl. Iniciativu převzala v září a říjnu 1948 Maova čínská Lidová armáda, která zahájila tažení k moři a podél pobřeží na jih. Kuomintang musel postupně přesunout sídlo vlády z Nankingu do Kantonu, pak do Čchung-čchingu, Čcheng-tu, Si-čangu a nakonec do Tchaj-peje. Kuomintang sice měl k dispozici americkou výzbroj, ale byl prolezlý korupcí, zatímco komunisté byli jednotní.

Reklama

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám