Poslední slova T. G. Masaryka zaznamenal jeho osobní lékař. Netýkají se politiky

Masarykova v tuto chvíli známá poslední slova zachytil jeho osobní lékař Adolf Maixner. Masaryk je pronesl ve čtvrtek 9. září 1937. „Nemocný spal do jedné hodiny v noci, potom klidně ležel. Rozhovořil se a pravil: ,Chtěl bych zemřít.’ Ošetřující sestra měla dojem, že v dalším hovoru naznačoval, že je ,všeobecně vhodná dobaʻ. Poté podřimoval do šesté hodiny, kdy opět pevně usnul a spal do 7.15,“ píše Maixner ve spisku Poslední dnové života a skon T. G. Masaryka.

Poslední slova pak Masaryk pronesl tentýž den po večeři, tedy někdy mezi 19. a 20. hodinou. „Po večeři je nemocný úplně klidný a chvílemi usíná,“ píše Maixner. „V jedné přestávce se ptá ošetřujícího lékaře: ,co bude se mnou?ʻ Po vysvětlení, že po několika dnech opustí lůžko, a jakmile zesílí, bude moci opět podnikat vyjížďky, kývne hlavou a praví: ,Dobrá.ʻ Nezdá se, že by byl pesimisticky naladěn.“

Maixnerův spis, který z lékařského pohledu zachycuje Masarykovo umírání od ataku mozkové mrtvice 1. září 1937 až po skon o dva týdny později, byl dokončen na jaře 1938. Autor ho psal, jak uvádí v předmluvě, „se souhlasem tehdejších nejvyšších mužů ve státě“ a se zjevnou ambicí ho vydat.

To se do války již nestihlo a po osvobození s publikací nesouhlasila Masarykova rodina. Důvodem snad byly příliš věcné popisy projevů umírání, ať již běžných jako inkontinence, nebo pro Masaryka specifických, jako byly opakované záchvaty zuřivosti. Text, jenž je dodnes dostupný pouze v archivu, přináší řadu podrobností o odchodu prvního československého prezidenta, které mohou pomoci v hledání odpovědi na otázku, zda a případně kdy mohl umírající Masaryk nějaké poselství svému synovi předat.

První československý prezident byl i ve vysokém věku neobyčejně vitální muž, kterému se vážné choroby vyhýbaly. Na počátku 20. let prodělal infekční endokarditidu a v dalších letech mu komplikovaly život opakující se sezónní virózy. Na konci roku 1933 mohl nicméně Masarykův osobní lékař Adolf Maixner celkem popravdě konstatovat, že jeho pacient je zcela zdráv. Ještě 24. března 1934 si čtyřiaosmdesátiletý prezident vyjel v Lánech na koni.

O pět týdnů později však Masaryka postihla první mozková mrtvice. Prezident měl problémy s pravou horní i dolní končetinou a také okem. Vzhledem k tomu, že na 24. května byla plánována prezidentská volba, byl jeho skutečný zdravotní stav utajován. Mozkovou mrtvici označil jeho lékař Maixner v oficiální zprávě za „lehký chrapot“.

Masarykova indispozice ale byla zřejmá i z prezidentské inaugurace, kterou v přímém přenosu vysílal rozhlas. Staronovou hlavu státu museli podpírat a předepsanou formuli prezidentského slibu jí napovídat.

V dalších měsících se Masarykův zdravotní stav dále zhoršoval. Protože se nedokázal podepsat, muselo být vyrobeno razítko s jeho podpisem. Špatně chodil a nedokázal se orientovat v prostoru, protože na jedno oko vůbec neviděl. V polovině srpna prodělal pravděpodobně další atak mrtvice, který se projevil tím, že jeho řeč přestala být souvislá.

Na čas přestal úplně mluvit česky a mluvil jen anglicky, řečí své zesnulé manželky. V této době byl od smrti zřejmě jen krůček. Své dceři Alici šeptal nesouvisle jakýsi politický testament. „I might die – I am not afraid at all… You can trust Jenda and Beneš absolutely… I am very sick, Elisko, you know that – it may be the death… My wish is to have Beneš my successor.“ (Možná zemřu – vůbec se nebojím… Jendovi a Benešovi můžete naprosto věřit… Je mi velmi špatně, Elisko, to víš – možná je to smrt… Mým přáním je, aby mým nástupcem byl Beneš.)

Poslední měsíce ve funkci byly pro prezidenta čirým utrpením a toužebně očekával, kdy bude moci abdikovat. Vhodná doba nastala až na sklonku roku 1935. Když mu bylo oznámeno datum, kdy premiér Hodža bude moci jeho rezignaci přijmout, pronesl podle svého osobního tajemníka Antonína Schenka téměř rozhořčeně: „To už se mělo stát dávno.“ A když jej vzápětí předseda nejsilnější vládní strany Rudolf Beran přesvědčoval, aby ve funkci ještě zůstal, odpověděl mu: „Již dříve jsem měl úřad složit, tak to nejde. Prosím vás, zprostěte mne té funkce. Nemohu dělat figuranta. Člověk nezdravý má nezavazet.“

Prezident abdikoval v pravé poledne 14. prosince 1935. Poslanecká sněmovna rozhodla nejen o tom, že exprezident bude do smrti pobírat prezidentský plat, ale také mu dala k doživotnímu užívání lánský zámek včetně veškerého personálu. Rok a tři čtvrtě svého politického důchodu strávil Masaryk v Lánech v kruhu své rodiny a nejbližších spolupracovníků. Pokud mu to zdravotní stav dovoloval, jezdil na vyjížďky v kočáru či autem nebo se procházel v parku. Občas přijímal hosty, zejména takové, s nimiž ho pojila pouta z minulosti.

Na veřejnosti se naposled objevil 4. července 1937 na zborovských slavnostech: legionáře, k nimž měl silné citové vazby, pozdravil z otevřeného vozu, v němž seděl po boku generála Jana Syrového.

Zdravotní stav bývalého prezidenta v roce jeho smrti byl poměrně stabilizovaný. V únoru měl bronchitidu, v červnu mu musely být vytrženy tři viklavé zuby v horní čelisti a nasazena zubní protéza. Přetrvávaly problémy způsobené předchozími mozkovými příhodami: Masaryk byl slepý na pravé oko, trpěl kontrakturou prstů pravé ruky a špatně hýbal i pravou nohou. Duševně však byl dost svěží, o čemž podal svědectví jeho někdejší tajemník, ředitel koncernu Lidových novin Jaroslav Císař, který se odpoledne 1. září 1937 účastnil vyjížďky v kočáře kolem Lán s exprezidentem a jeho dcerou Alicí.

„Reagoval na řeč i na své okolí způsobem pro něho zcela normálním, zajímal se o své okolí a hovoru se účastnil kladením otázek, projevy zájmů a přání, souhlasu nebo nesouhlasu, často ovšem vyjádřeného obvyklým u něho způsobem – pouhým gestem,“ vzpomínal na poslední společnou vyjížďku Jaroslav Císař. „Na řeči byla obtížnost artikulace zřejmá, nikoli však obtížnost vybavování představ nebo pojmů…“

Svého hosta se Masaryk vyptával na rodinu a Lidové noviny. Dokonce zaujal i postoj k jedné dobové polemice. Desátého srpna uveřejnily Lidové noviny článek jazykovědce Františka Trávníčka, který obhajoval používání novotvaru „stanovisko“ proti slovu „stanoviště“, s čímž někteří jazykoví puristé nesouhlasili. Masaryk se v hovoru s Císařem přiklonil na Trávníčkovu stranu. „Odjížděl jsem v pevné víře, že mu budu ještě gratulovat k devadesátce,“ napsal Císař, který během odpoledne pořídil svým fotoaparátem Leica poslední publikovanou fotografii bývalého prezidenta.

Ten den večer poslouchal Masaryk v rodinném kruhu z rozhlasu Schumannův koncert. Spát šel po desáté hodině. Před půlnocí „zaslechla sestra Seifertová, která měla té noci službu a seděla ve vedlejší místnosti, pootevřenými dveřmi zachroptění. Pospíšila do prezidentovy ložnice a shledala, že prezident leží na pravém boku, tělo napjaté, hlava zvrácena nazad, oči strnule upřeny dopředu a poněkud vzhůru. Bělmo oční silně překrvené,“ píše ve své zprávě doktor Maixner.

Okamžitě byl přivolán lánský lékař Josef Svoboda a za hodinu se dostavil i sám Maixner, který pobýval v nedalekém Žerotíně na letním bytě, a nad ránem dorazil z Prahy i internista profesor Josef Pelnář. Vše nasvědčovalo tomu, že jde o další atak mozkové mrtvice, přesto byla ráno vydána uklidňující tisková zpráva: „Prezidenta osvoboditele, jehož zdravotní stav byl poslední dobu velmi dobrý, stihla dnes o půlnoci těžká nevolnost, která však v několika hodinách opět ustoupila, takže ráno je stav uspokojivý.“ Druhá tisková zpráva vydaná téhož dne již konstatuje, že příčinou prezidentova stavu jsou „poruchy některých drobných tepen mozkových, jak tomu bylo v roce 1934“.

V prvních dnech Masaryk se svým okolím komunikoval, i když velmi úsečně. Ve čtvrtek 2. září reagoval jen jednoslabičně, když ho navštívili Edvard Beneš s manželkou, nepromluvil vůbec. O den později ve čtyři hodiny ráno, když se ho sestra po úpravě lůžka zeptala, zda je vše v pořádku, odpověděl jasně: „Ano, ale nemám to rád, jdi spát.“

V sobotu 4. září „nemocný mluvil s přestávkami asi půl hodiny, postup myšlení byl logický, mluva celkem souvislá, nálada skleslá až smutná“. O den později se Masarykův stav zlepšil natolik, že bylo rozhodnuto vydávat oficiální zprávy o jeho stavu pouze jednou denně. „Když se probudil, asi hodinu přemýšlel, pak volal sestru Kapsovou a tázal se, jaký je den v týdnu, kolik je hodin a co se s ním dálo. Pamatuje si na vše, co bylo ve středu 1. září před onemocněním, i na vyjížďku s dr. Císařem. Ptal se na členy rodiny, kde jsou a co dělají, jak je venku, zda by si již mohl vyjeti: ,Tož tedy ještě počkat.ʻ Nato si přál, aby mu znovu četli Macharův článek, jak se Schwaiger stal profesorem. Vzpomíná na Schwaigra slovy: ,Chudáček, už zemřel, a jeho žena také. Měl jsem ho velmi rád. Hodný, moc hodný člověk.ʻ“

Malíř Hanuš Schwaiger, který zemřel již v roce 1912, byl jedním z mála Masarykových blízkých přátel, stejně jako básník Josef Svatopluk Machar, jenž se s ním ale v roce 1932 rozkmotřil a od té doby se neviděli. Téhož dne v pět hodin odpoledne navštívili Masaryka Edvard Beneš s manželkou Hanou. Obsah jejich rozmluvy Maixner nezachytil, pouze slova, kterými se loučil: „Pán Bůh vás opatruj!“

V pondělí 6. září přepadaly Masaryka návaly zloby, v noci zlostně tloukl rukou a chtěl opustit lůžko. Po večeři „si přál, aby přišel vyslanec Jan Masaryk, že mu musí říct, aby udělal pořádek. Také obě dcery si přál vidět.“ Šlo o reakci na to, že mu lékař a sestry „důtklivě domlouvali, aby jedl“.

V pátek 10. září se zdravotní stav TGM zlepšil natolik, že se lékaři rozhodli oficiální zprávy o jeho stavu nevydávat každý den. Již v noci ze soboty 11. na neděli 12. září se však prezidentův stav prudce zhoršil a Masaryk upadl do bezvědomí, z něhož se již neprobral. Dýchat přestal 14. září ve 3:27 ráno a jeho srdce se zastavilo o dvě minuty později.

Z pramenů vyplývá, že do 11. září mohl Masaryk svému synovi, který k němu měl neomezený přístup, sdělit nějaké poselství, i když v kontextu toho, co zaznamenal MUDr. Maixner, se nezdá pravděpodobné, že by se jeho mysl v té době obírala politickými tématy.

První fámy o existenci nějaké Masarykovy soukromé či politické závěti se objevily v českém tisku bezprostředně po jeho smrti. Jan Masaryk 16. září tyto zprávy dementoval v Lidových novinách prostřednictvím článku Huberta Ripky píšícího pod zkratkou ip: „…prezident Masaryk nezanechal nijaké závěti ani jiného právního pořízení. Prezident jen vyjádřil příležitostně členům rodiny svá přání a dispozice. Proto není ani žádného výslovného jeho určení o tom, jak by měl být pohřben. Je však známo s naprostou určitostí: Vždy si přál, aby odpočíval po boku své ženy.“

Ať již v obálce, kterou příští pátek otevře prezident Pavel, bude cokoli, nepochybně nás čeká velká diskuse o tom, zda může jít o autentický záznam Masarykových slov. Což by se určitě člověku, jenž zboural mýtus rukopisných falz, a autorovi sentence, že „demokracie je diskuse“, líbilo.

Autor je historik