Pétain - zrádce, nebo oběť? Nejen Francie se trápila se spravedlností pro válečné kolaboranty

Na lavici obžalovaných ale obrazně řečeno usedli všichni Francouzi, aby si položili nepříjemné otázky o právě uplynulých čtyřech letech národního ponížení a kolaborace.

Pétain vystudoval prestižní vojenskou akademii Saint-Cyr, jako důstojník v mírových dobách ale příliš nevynikal. Teprve první světová válka nabídla téměř šedesátiletému veliteli (1856–1951) šanci prokázat organizační i velitelské schopnosti. Jeho odvážnou obranu Verdunu v roce 1916 Francouzi i přes smrt více než 150 tisíc vojáků dodnes považují za rozhodující bitvu celé války. Se svými sněhově bílými vlasy a „mramorovou tváří“ pro ně v té době zosobňoval pravé hrdinství.

Když Němci na jaře 1940 Francii drtivě rychle porazili, snažil se Pétain své Francouze přesvědčit, že příměří s Hitlerem bude v jejich v nejlepším zájmu.

V meziválečném období se netajil obdivem k autoritářským režimům a za největší hrozbu pro Francii považoval komunismus, proto mu nyní nečinilo až tak velký problém stanout v čele zbytkové, Němci neobsazené části Francie se sídlem ve Vichy. Vyměnil republikánská hesla „svoboda, rovnost, bratrství“ za „práci, rodinu, vlast“.

Poté, co si 24. října 1940 v Montoire potřásl rukou s Hitlerem, veřejně prohlásil, že pouze on bude „souzen historií“. Svoji budoucí obhajobu nastínil jen krátce předtím, než ho v létě 1944 po osvobození Paříže a zhroucení Vichy Němci odvezli do zámku knížete Hohenzollern-Sigmaringen v jižním Německu: „Pokud jsem již nemohl být vaším mečem, chtěl jsem být vaším štítem.“ Když válka skončila a Francouzi začali soudit své kolaboranty, v případě Pétaina by tak nejraději učinili v jeho nepřítomnosti. Jenže Pétain se do Francie vrátil, aby se obhájil, a Francie se tak musela připravit na nepříjemné praní „špinavého prádla“.

Jak připomíná historik Tony Judt v knize Postwar: A history of Europe since 1945 (2005), vlády čerstvě osvobozených evropských států se musely v prvé řadě rychle vypořádat s dědictvím svých válečných režimů, aby si vůbec mohly nárokovat novou legitimitu a autoritu. Většina obyvatel zvláště v západní Evropě ovšem prožila válku pasivně a v každodenním ponížení, okupována i osvobozena cizinci.

Národní vůdci ve snaze obnovit pošramocené národní sebevědomí proto začali konstruovat mýty o celonárodním kolektivním odporu a zároveň tvrdě trestali zjevné ideologické i oportunní kolaboranty, aby na ně mohli svalit veškerou vinu.

Jenže kolaboraci nebylo jednoduché právně podchytit – buď bylo třeba podezřelé obvinit z vlastizrady, nebo definovat nové zločiny a soudit retroaktivně. Lidé navíc většinou nekolaborovali s Němci, ale s „vlastními“ – vždyť vichistický režim se prohlašoval a dlouho byl i uznáván za legitimního dědice předválečné Francie.

Byl tedy Pétain, jak tvrdila obžaloba, ochotným spolupachatelem fašistického politického projektu? Nebo, jak tvrdil on sám, obětoval nezištně svou reputaci v době v národní nouze nejvyšší, aby Francii ochránil před nejhoršími nacistickými zvěrstvy a „polským scénářem“? První den procesu 89letý Pétain prohlásil, že zdědil „katastrofální situaci, kterou nezavinil“, a svou „kolaborací“ vlastně připravil cestu k osvobození: „Zachránil jsem Francii, která sice trpěla, ale byla naživu.“ Pokud je vinen Pétain, jsou vinni i všichni Francouzi, doplňoval ho jeho obhájce Jacques Isorni.

Obžaloba ale předkládala pádné důkazy o tom, jak Pétain podporoval polovojenské skupiny, které potlačovaly odboj, ustupoval Hitlerovi a úzce spolupracoval s premiérem Vichy Pierrem Lavalem, který byl také souzen, a nakonec na rozdíl od maršála i popraven. Pétain byl sice 15. srpna 1945 shledán vinným ze zrady a odsouzen k trestu smrti, rozsudek ale nebyl vykonán a nový vládce Francie Charles de Gaulle jeho trest zmírnil na doživotí. Hrdina od Verdunu pak strávil zbytek života ve vězení na ostrově Île d'Yeu u pobřeží Bretaně.

Jak uvádí historik Julian Jackson v knize France on Trial: The Case of Marshal Pétain (2023), podobně jako Francouzi i Belgičané v nemalé míře kolaborovali s okupanty. Při náboru do německé armády a jednotek waffen-SS hrály důležitou roli vlámské i valonské pronacistické politické organizace jako DeVlag, Verdinaso či Vlaams Nationaal Verbond.

Také mnoho Nizozemců spolupracovalo s Němci a téměř 25 tisíc z nich se přihlásilo do waffen-SS. Jiní se zase aktivně podíleli na vyhledávání a udávání nizozemských Židů. Anton Adriaan Mussert (1894–1946), jenž v roce 1931 spoluzaložil Národně socialistické hnutí v Nizozemsku, během války spolupracoval s německou okupační správou a od roku 1942 se honosil titulem Leider van het Nederlandsche Volk (Vůdce nizozemského národa). V květnu 1945 byl zatčen, odsouzen za vlastizradu a v roce 1946 popraven.

Strůjci i vykonavatelé poválečné retribuce se museli podle historika Tonyho Judta vyrovnat s řadou problémů. Odpovědnost za kolaboraci často paušálně a mechanicky přiřazovali předem určeným kategoriím osob jako členům určitých politických stran, vojenských organizací a vládních orgánů a tím aplikovali právně spornou kolektivní vinu.

Postižení členové tak byli nezřídka trestáni ne za to, co udělali, ale za to, co neudělali, tedy hlavně za svoji nečinnost či zbabělost. Ti, kteří byli souzeni bezprostředně po osvobození, si často odnášeli přísnější tresty než ti, kteří byli souzeni později – anebo naopak.

Za co jeden dostal v regionu trest smrti, druhý vyvázl v metropoli jen s vězením. Otevíral se prostor pro justiční omyly, politické manipulace, procesní nesrovnalosti i libovůli.

Hůře na tom ve Francii byli například spisovatelé a novináři, kteří po sobě zanechali písemná svědectví své kolaborace či zrady jako například popravený spisovatel Robert Brasillach (1909–1945). Naopak podnikatelů, bankéřů či úředníků se retribuce ve Francii i celé západní Evropě až tak nedotkla. Byli totiž potřeba k budování nového režimu, zajištění kontinuity a stability a udržení ekonomiky v chodu.

Počet potrestaných osob se v jednotlivých zemích značně lišil. V třímilionovém Norsku bylo souzeno nejen všech 55 tisíc členů kolaborantské organizace Nasjonal Sammlung, ale i dalších 40 tisíc osob. Sedmnáct tisíc mužů a žen bylo odsouzeno k trestům odnětí svobody, třicet k trestu smrti a dvacet pět popraveno.

V Nizozemsku bylo vyšetřováno 200 tisíc lidí, z nichž téměř polovina byla uvězněna; 17 tisíc úředníků přišlo o práci; 154 lidí bylo odsouzeno k smrti a čtyřicet z nich popraveno.

Belgické úřady vyšetřovaly 400 tisíc lidí a 56 tisíc z nich začaly i stíhat. Rozsudků smrti bylo vyneseno 2940, vykonáno jich bylo ale jen 242.

Ve Francii se takzvaná épuration (očista) dotkla asi 350 tisíc osob; za válečné zločiny ale bylo podle Judta uvězněno jen 94 lidí ze 100 tisíc, což je méně než 0,1 procenta obyvatelstva. Z 38 tisíc uvězněných byla většina propuštěna na základě částečné amnestie v roce 1947. V letech 1944–1951 odsoudily soudy ve Francii za vlastizradu a související trestné činy 6763 osob k trestu smrti, poprav ale bylo vykonáno pouze 791. Jedenáct tisíc státních úředníků bylo propuštěno nebo jinak potrestáno, většina z nich ale byla do šesti let znovu přijata do služby.

Jak připomíná historik Benjamin Frommer, i Češi se v rámci retribuce pokoušeli označit viníky a potrestat je. Uskutečnilo se přes 32 tisíc soudních řízení, byly vyslechnuty desítky tisíc svědků, řešilo se 135 tisíc případů „provinění proti národní cti“.

Mimořádné lidové soudy, zřízené prezidentským dekretem z 19. května 1945, vynesly 713 rozsudků smrti, 741 rozsudků doživotního vězení a 19 888 rozsudků kratších trestů odnětí svobody pro „zrádce, kolaboranty a fašistické živly z řad českého a slovenského národa“.

Českou zvláštností v celoevropském kontextu bylo podle Frommera to, že v podstatě neexistovalo proti rozsudku odvolání a například trest smrti musel být vykonán do dvou hodin po rozhodnutí soudu.

Na teoretické udělení prezidentské milosti tak nebylo fyzicky ani dost času, ostatně Edvard Beneš jich udělil jen pár, 95 procent rozsudků smrti bylo vykonáno. Zatímco ve Francii bylo odsouzeno k smrti 7 tisíc lidí, ale popraveno jen 791, v mnohem menších Čechách a na Moravě bylo z 723 k smrti odsouzených lidí popraveno 686.

Český „Pétain“, státní prezident protektorátu Čechy a Morava Emil Hácha (1872–1945) před soud postaven nebyl, protože na konci června 1945 zemřel.

Od 29. dubna 1946 byli ale souzeni představitelé protektorátní vlády včetně jejího předsedy a ministra spravedlnosti Jaroslava Krejčího (1892–1956), ministra vnitra Richarda Bienerta (1881–1949), ministra financí Josefa Kalfuse (1880–1955), ministra zemědělství a lesnictví Adolfa Hrubého (1893–1951) či ministra dopravy a techniky Jindřicha Kamenického (1879–1959).

Podle rozsudku z 31. července 1946 byli jako osoby, které „vedoucím postavením v životě politickém byly vázány být svým spoluobčanům vlasteneckým vzorem v době mezi 15. březnem 1939 a 5. květnem 1945, tedy v době zvýšeného ohrožení republiky“, vinni, že „opatřovali za války nepříteli prospěch“, dále, že „podporovali fašistické a nacistické hnutí, schvalovali a obhajovali nepřátelskou vládu na území republiky a jednotlivé nezákonné činy okupačních velitelství a úřadů a orgánů jim podřízených“.

Hrubý, který z výše odsouzených dostal nejvyšší trest – doživotí, zemřel na Pankráci ve stejném roce jako Pétain.

Francouzského maršála jeho příznivci i desítky let po jeho smrti vykreslovali jako téměř křesťanskou postavu, která se obětovala pro národ, a neúspěšně žádali, aby jeho tělo bylo uloženo k jeho padlým spolubojovníkům v kostnici v Douaumontu nedaleko Verdunu.

Pétain odkázal Francii „vichistický syndrom“ – alespoň takto definoval v roce 1987 kolektivní potlačování paměti na vichistickou Francii v poválečné éře historik Henry Rousso, jenž dokonce hovořil o určitém druhu psychické poruchy.

Jakýmsi zrcadlovým „dvojčetem“ syndromu byla zase gaullistická snaha vytvořit prakticky ještě během války novou verzi kolektivní paměti, která zdůrazňovala odpor proti německé okupaci jako normu, nikoli výjimku. Když vůdce Svobodných Francouzů a později i prezident Francie Charles de Gaulle hovořil o Francii jako o „národu odbojářů“ sjednocených na podporu své ohrožené vlasti, vědomě tak konstruoval politický mýtus, jenž byl podle něj po traumatu války a okupace nezbytný pro sjednocení národa.

A tak teprve po de Gaullově smrti v roce 1970 se Francouzi začali zbavovat jak vichistického syndromu, tak i mýtu celonárodního odboje. Režisér Marcel Ophüls v roce 1969 uvedl svůj kritický dokument Lítost a soucit, v němž například Francouzi bez výčitek svědomí hovořili o své kolaboraci.

O pět let později natočil režisér Louis Malle film Lacombe Lucien, jehož hlavním hrdinou se stal nezodpovědný mladík, který se z touhy po dobrodružství a osobním prospěchu rozhodne dát do služeb gestapa. V roce 1972 zase mladý americký historik Robert Paxton ve své knize Vichy France: Old Guard and New Order, 1940–1944 odhalil antisemitskou politiku Vichy a její roli v pronásledování a deportaci francouzských a zahraničních Židů žijících ve Francii.

Jak totiž upozorňuje Jackson, verdikt nad Pétainem se o židovských obětech konkrétně nezmiňoval a k výpovědi nebyl přizván žádný přeživší holokaustu. Celkový procentní podíl Židů deportovaných z Francie na smrt byl sice nižší než v jiných okupovaných zemích západní Evropy (25 procent ve Francii, 50 v Belgii a Norsku, 73 v Nizozemsku), i tak ale během celé války zahynulo 74 182 Židů žijících tehdy ve Francii.

K řadě represivních opatření včetně pronásledování Židů navíc nemuseli Němci vichisty vůbec nutit a teprve v roce 1995 prezident Jacques Chirac uznal spoluúčast francouzského státu na deportaci Židů. I přes toto přijetí odpovědnosti zůstalo hodnocení Pétaina i Vichy podle Jacksona do konce 90. let překvapivě stabilní – 50 až 60 procent respondentů věřilo, že Pétain se skutečně snažil zachránit Francii.

Až volby v roce 2022 podle Jacksona kauzu Pétain uzavřely, kdy se i kandidátka krajní pravice Marine Le Penová snažila od Vichy spíše distancovat.

Autor je historik