Obří plzeňské bitevní panorama obstálo ve třicetileté válce s vlhkostí

Freska je prakticky netknutá. „Dělali jsme to tenkrát opatrně, protože tady byla vysoká vlhkost vzduchu, skoro devadesát procent. Vlhkost je hlavní problém, který nástěnné malby limituje,“ řekl Novinkám Kotyza.

Tehdy zde strávili přes dva měsíce, přípravy trvaly skoro rok. „Zásada byla udělat vrstvu barvy co nejtenčí, aby zeď mohla dýchat. Kresbu jsme si tedy předkreslili uhlem a barvy pak nanášeli akvarelovým způsobem,“ vysvětlil Kotyza a dodal: „Kdyby to byla silnější vrstva, akryl nebo latex, tak už by to možná bylo dole.“

Takhle je třeba vyspravit jen pár drobností. „U podlahy, kde vzlíná vlhkost,“ upřesnil malíř.

Panorama je 14 metrů dlouhé, ale jen 170 centimetrů vysoké. „To byla výzva, nechtěli jsme, aby to vypadalo jako hemžení trpaslíků. Takže figury vepředu jsou v nadživotní velikosti, ale oříznuté. A dozadu jsme mohli zakomponovat jakkoliv velké panáčky,“ připomněl Kotyza.

Další potíž činilo zaoblení stěny. „Dlouhé kopí bylo z jednoho pohledu v pořádku, ale z druhého ohnuté jak luk. Prostě nám chyběly ty finesy starých mistrů freskařů, kteří uměli dělat třeba klenby kostelů,“ poznamenal Kotyza.

„Kolik je tam postav? Hodně. Útočící Mansfeldovi vojáci jsou vpravo, pod jeho červenobílými prapory. U obránců to bylo problematičtější. Plzeň byla věrná císaři, praporům by tedy slušela orlice, to jsme ale nechtěli. Tak mají prapor v barvách z městského erbu, dali jsme tomu patriotický nádech,“ konstatoval Kotyza.

Není to Maroldova Bitva u Lipan, která na diváky útočí i dobovými reáliemi v popředí. „Tady návštěvníci nemají potřebný odstup, působilo by to směšně,“ podotkl Kotyza.

Zato má zdejší panorama něco, co asi žádné jiné: je na autentickém místě bývalé bašty. „K jednomu z průlomů do opevnění došlo roku 1618 právě tady,“ upozornil Kotyza.

Autentické jsou ostatně i sbírky v sálech nad bojovým výjevem. „Je to nejucelenější městská zbrojnice se starými palnými zbraněmi v Evropě,“ sdělil náměstek ředitele muzea František Frýda.