Noc s Brežněvovým koňakem, která rozhodla o nástupu Gustáva Husáka

Obává se ztráty svých postů. Měl jsem na samém počátku nevelké iluze o Dubčekovi, on už nemůže být déle na čele strany. Třeba ho izolovat a zaměřit kritiku nikoliv na něho osobně, nýbrž na jeho politiku. Navíc je třeba hovořit o kultu osobnosti. Levé síly jsou osamoceny a neorganizované, v čemž tkví jejich slabost. Bojí se a potřebují koncepci a vědět, o co a jakým způsobem mají usilovat. Ovšem Husák! Nikdo takový druhý tam není. Jeho spolupracovníci jsou sice pravičáci, ale vystupuje dobře. Třeba se orientovat na nové vhodné síly.“

Zanedlouho nato již mohl slavit pád Alexandra Dubčeka, kterého nahradil 17. dubna v čele KSČ Gustáv Husák. Definitivně skončilo pražské jaro, naplno začala normalizace.

V sovětských očích se Alexander Dubček dlouho jevil jako téměř vlastní člověk. Důvěra v jeho osobu však začala rychle upadat. Moskva ho neúspěšně nabádala k personálním rošádám a zastavení liberalizační vlny a chtěla zajistit stálou přítomnost sovětských vojsk, to vyústilo v noci na 21. srpna 1968 v intervenci armád Varšavské smlouvy do Československa, kterou vedení KSČ včetně Dubčeka veřejně odmítlo.

Do Moskvy zavlečení politici podepsali se Sověty dohodu. Háček spočíval v nejednoznačnosti užitých pojmů a termínů, o jejichž pozdějším výkladu, jak se brzy ukázalo, rozhodovala silnější, to jest sovětská strana. Ta uznala dosavadní československé politické vedení jako legální a všichni jeho představitelé se navrátili domů, přičemž většina z nich se podílela na utahování šroubů, tzv. normalizaci, kterou po nich Brežněv požadoval salámovou metodou.

Pozici prvního muže KSČ si tehdy Dubček ještě udržel, i když nabízel rezignaci. Moskva jeho okamžitý odchod považovala za nebezpečný, protože po něm mohl přijít ještě někdo nepoddanější, a navíc nemínila vytvářet mučedníka. Podle hrubých slov Vasila Biľaka, který patřil k tzv. levým silám zainteresovaným do sovětských plánů, se Dubčekovi měla „vymáchat huba v marasmu, do něhož přivedl stranu a republiku“.

Nedlouho před Dubčekovou výměnou za Gustáva Husáka sám pro sebe si hodnotil situaci Brežněv takto: „Případ Palachovy sebeoběti byl organizován pravicovými představiteli. Nyní se říká, že kontrarevoluce nebyla, jiní hovoří, že ještě bude – ona ale už je. Dubček si neuvědomuje, že je loutkou, kterou vedou pravičáci ke svým cílům. Po celý minulý rok nikdo neobjasnil, co znamená socialismus s lidskou tváří (tvrdili, že je to tajné). Těžko soudit, kde by dnes bylo Československo, kdyby vojska neintervenovala. Vojska, která se nacházejí v Československu, se nacházejí na našem teritoriu v rámci Varšavské smlouvy, aby chránila naši nezávislost.“

Husák na Brežněva zapůsobil pozitivně během srpnových jednání 1968 v Moskvě i při pozdějších setkáních, ale kladl si otázku, co je vlastně zač. Zdál se být možným mužem budoucnosti, který s podivnou minulostí po téměř dvou dekádách pauzy opětovně vtrhl do politické arény. Profil mu kazily jeho aktivity během pražského jara, kdy vystupoval reformisticky a zápasil o mocenský vliv na Slovensku s Biľakem. Sovětům se však politicky hodil, jelikož měl na rozdíl od Biľaka autoritu i u části reformistů a inteligence. Využili také jeho ambicióznosti.

Brežněv vysoce oceňoval, s jakou rychlostí se v porovnání s českými zeměmi konsolidovalo Slovensko, což Husák jako vůdce tamějších komunistů také dával okázale najevo. Rovněž odstavil Dubčekova spojence Josefa Smrkovského, který byl v sovětské nemilosti, a volal po nastolení pořádku a politické odpovědnosti, přičemž kritizoval médii vytvořený kult osobnosti kolem některých funkcionářů. Ačkoliv nikoho nejmenoval, bylo zřejmé, že cílil i na lavírujícího Dubčeka, kterého považoval za politického diletanta, byť půlrok předtím veřejně tvrdil, že s ním stojí a padá. „Pokud nechová vůči němu přímo nenávist, pak určitě žádnou lásku,“ odcházely reference do Moskvy.

Husáka provázel kromě silného sebevědomí i pocit politické odpovědnosti a strachu z možné černé budoucnosti, stejně tak přesvědčení, že je historicky povolaný k tomu, aby krizovou situaci vyřešil a osobně ji využil k politickému vzestupu. Jeho suverénní vystupování, rétorická zdatnost a smysl pro improvizaci byly právě v této době vlastnosti, které se vrchovatě hodily. Důvěra Moskvy v jeho osobu rostla, což mu také nejednou tlumočil sám Brežněv, který mu pochleboval.

Interní komunikaci mimo jiné zajišťoval nejpozději od září 1968 zkušený sovětský zpravodajec Jelisej Sinicyn, který Husáka podporoval, ovšem zároveň doporučoval nenechat mu velký manévrovací prostor.

Sověti pozorně sledovali dění a zároveň projevovali vřelý vztah k dalším politikům, zejména Oldřichu Černíkovi, a tak podporovali soupeření o přízeň Moskvy. V polovině března 1969 Brežněv nabídl Černíkovi, aby se postavil namísto Dubčeka do čela partaje. Tehdejší federální premiér odmítl, podle vlastního pozdějšího vyjádření prý nechtěl přijmout diktované požadavky na tvrdší kurz normalizace, ale možná jen přetaktizoval.

Vzápětí Brežněv naznačil i Husákovi, že je už na čase Dubčeka vyměnit. Souviselo to i s blížícím se světovým setkáním komunistických stran, kde by byla účast představitele pražského jara nežádoucí.

Události dostaly spád po vítězstvích československých hokejistů nad sovětskými na mistrovství světa ve Stockholmu koncem března 1969, což vyvolalo vlnu nadšení i protisovětských projevů. „Vy nám tanky, my vám branky“ objevovalo se na ulicích. Byla vyrabována pražská kancelář sovětské letecké společnosti Aeroflot, ovšem šlo o provokaci zrežírovanou bezpečnostními složkami, která měla za cíl zesílení sovětského tlaku na Prahu, zejména na Dubčeka, o jehož politickou hlavu se intenzivně hrálo. Podporovaly se hlasy, že situaci nemá pevně v rukou.

V noci z 13. na 14. dubna 1969 se tajně setkali Gustáv Husák a Leonid Iljič Brežněv – na podkarpatsko-rusínském letišti Berehovo. „Leonid Brežněv přiletěl letadlem v 16 hodin, chodil po letišti a na někoho čekal – na koho, nevím. Chodil a chodil, čekal…, až přiletělo a přistálo vojenské letadlo, z něhož vystoupil jediný cestující, a s Brežněvem se přemístili do Brežněvova letadla,“ vzpomínal místní stranický funkcionář Jurij Ilnycký, který setkání technicky zajišťoval. Rokování trvalo do ranních hodin. Na rozloučenou pak Brežněv nad sklenkou koňaku Husákovi řekl: „Nezapomeň, tato noc byla možná historická!“

Z Ukrajiny se Husák vracel se sovětskou důvěrou a příslibem odchodu vojsk, za to se zavázal udělat pořádek v personální oblasti a přitvrdit politický kurz. Následovala série dalších jednání, během nichž Dubček s nelibostí a pod tlakem pochopil neudržitelnost svého postavení. Podvolil se. Místo sebe ovšem navrhl Černíka, kterého zprvu podporovali Lubomír Štrougal nebo Biľak. A Husák se měl stát federálním premiérem, což prý úsečně odmítl, to že radši zůstane na Slovensku. Za Husáka se kategoricky postavil prezident Ludvík Svoboda a především zákulisně Moskva.

Pod tímto tlakem a díky mnoha slibům se podařilo Husákovi sesbírat hlasy váhajících volitelů. Tedy části upřímně reformních komunistů, kterým sliboval, že jeho vedení neodvolá negativní stanovisko k invazi (stalo se v září 1969) a pokusí se uhájit co nejvíce z reformní politiky. Většina z těchto lidí pak v politice rychle skončila – jako občané druhé kategorie, nebo dokonce ve vězení.

Naopak politikům svázaným s Moskvou a okupací, tzv. levým, nabídl Husák očištění od nařčení z kolaborace a návrat do vyšších politických funkcí, což se týkalo například Biľaka.

Volba se konala 17. dubna 1969 ve Španělském sále Pražského hradu za zpřísněných bezpečnostních opatření. Nebylo náhodou, že jen několik dní předtím došlo k demonstrativnímu přesunu osmi tisíc sovětských vojáků z NDR do Československa. Pro případ občanských nepokojů byly připraveny bezpečnostní složky včetně armády. Aktivizoval se i úřad pro tisk a informace, ten nařídil embargo na zprávy, které by mohly narušit hladký průběh volby. Aby se zamezilo předběžnému úniku informací a případným živelným protestním akcím, nesměli účastníci zasedání ani telefonovat, ani vycházet z hradního objektu.

Dubček během jednání řekl, že je vyčerpaný a jeho odchod dobrovolný, ovšem že z politiky neodchází (o rok později byl stejně jako Černík a dalších tři sta tisíc lidí z KSČ vyhozen). Neopomenul přitom zdůraznit svůj kladný poměr k Sovětskému svazu a doporučit na své místo jako jediného kandidáta Husáka, kterého vehementně podporovali Svoboda, Černík či Štrougal. Pevně za ním také stáli slovenští zástupci.

Když se začaly ozývat kritické hlasy, předsedající Černík diskusi utnul a návrhy mimo připravený scénář ignoroval. Husáka v tajné volbě podpořilo 156 členů ústředního výboru KSČ z celkového počtu 182 hlasujících. Informaci o jeho zvolení přinesla ve večerních hodinách televize, kde promluvil prezident Svoboda a po něm Husák. Zpočátku byla snaha budit zdání, že reformní kurz pokračuje, ale postupně byli měněni další lidé a nový režim stále přitvrzoval.

Brežněv mohl být spokojen a ještě po půlnoci novému lídrovi telefonicky pogratuloval. Zanedlouho Husákovi opakovaně doporučil, aby se více orientoval na Biľaka, a vysvětloval mu, že sovětská vojska nejsou v Československu kvůli místní situaci, ale z vojenskostrategických důvodů. Jejich dočasný pobyt se protáhl na třiadvacet let.

Obavy politiků z protestů obyvatelstva se ukázaly být liché, objevily se pouze drobné akce bez podpory širší veřejnosti, která byla ukolébaná úslužnými médii, postupující apatií i faktem, že v politickém vedení nadále zůstávali reformní činovníci. Husákova osoba i pro některé nonkonformní intelektuály fungovala jako určitý garant únosnosti a naděje pro další vývoj – jako nejméně špatná alternativa, která snad má šanci na Sovětech něco uhrát.

Myslely si to i takové osobnosti, jako literáti Václav Černý, Ludvík Vaculík nebo dvaatřicetiletý Václav Havel, který podle záznamů Státní bezpečnosti tenkrát prohlásil, že „situace ve státě potřebovala pevnou ruku. Dubček ji neměl, protože je to snílek a lyrik“, zatímco Husák je jedinou osobností, „která má skutečně pevnou koncepci a může národ vynést z krizové situace“. Vliv měla i skutečnost, že se jedná o bývalého politického vězně, který již nedopustí perzekuce, jak ostatně veřejně sliboval.

Ve společnosti neexistoval ani reálný alternativní politický program, ani jeho výrazný představitel a nakonec ani ochota jej při vědomí možných postihů následovat.

„Pomalu vylézá na světlo, co se na tom ÚV upeklo,“ zapsal si krátce po volbě v dubnu 1969 do deníku spisovatel a novinář Jaroslav Putík, který pro příští dvě desetiletí mohl literárně tvořit jen pod cizím jménem. „Ano, politici šedesátých let nedorostli na svou roli. Vlastně jsem to podvědomě čekal. A co je nejhorší, nedovedou svou roli dohrát důstojně. Aspoň za sebou prásknout dveřmi. Když už do prdele, tak alespoň na úrovni. Ne, každý se drží svého místa a místečka, dušují se, že budou dál sloužit lidu. A co na to lid? Lidé se upravují na novou skutečnost, jako si upravujeme kalhoty po náhlém zhubnutí či ztloustnutí… Tahle lidská přizpůsobivost – lidská, nejen specificky česká – je odporná, ale bez ní by lidstvo a především Češi asi dávno nežili.“

Autor je historik, napsal monografii Gustáv Husák