Na konci 30. let dvacátého století vydávalo Československo na obranu víc než Británie nebo USA

Názor na obranné výdaje se přitom v Československu vyvíjel celé meziválečné období.

Velká či světová válka z let 1914–1918 bývá v dnešním dějepisectví chápána jako prapůvodní katastrofa (z německého Urkatastrophe) tragédií krátkého 20. století (1914–1991). Toho si naši předkové bezprostředně po roce 1918 nemohli být vědomi. Pro ně to byla hrůzná zkušenost, která se už nesměla opakovat.

V tomto smyslu také T. G. Masaryk na prahu míru 1918 napsal: „Válka je mravně i strategicky dokončena – národové se přesvědčili, že násilí nesmí rozhodovat o osudech národů a lidstva. Všecky státy odzbrojí, spokojujíce se pro případ nutné obrany systémem miličním.“ Ostatně, tento závazek (ozbrojené síly založené převážně na brancích, ne profesionálních vojácích - pozn. redakce) vyslovil i pro nový československý stát ve Washingtonské deklaraci z 18. října 1918.

Pacifismus a občanská sebeobrana se však snadněji vyslovují, než realizují. Nakolik byl tento závazek brán vážně, dosvědčuje i následný československý branný zákon (č. 193/1920 Sb.), v němž zákonodárce cítil potřebu hned v jeho prvním paragrafu omluvně deklarovat, že „ustanovení tohoto zákona platí pro dobu přechodnou“, protože „branná soustava republiky bude vybudována na podkladě miličním“. Tato dočasnost však byla nečekaně dlouhá. Platil téměř 30 let, než jej komunisté novým branným zákonem v roce 1949 zrušili.

Realizace ideje miliční obrany, která by implikovala relativně nízké zbrojní výdaje, však narážela na dva jen velmi těžko překonatelné problémy. Za prvé, významná část obyvatelstva nového státu se s jeho existencí neztotožňovala. Platí to především pro české Němce a na Slovensku pro maďarskou menšinu. Miliční systém by znamenal vyzbrojení státu neloajálních občanů a posílení jejich separatistických tendencí.

Za druhé, bez skutečně fungujícího systému kolektivní bezpečnosti zaštítěného nově založenou Společností národů si ji Československo s ohledem na svou citlivou polohu v srdci Evropy jednoduše nemohlo dovolit. A proto poté, co překonalo dílčí válečné konflikty z doby bezprostředně po svém založení (obsazování pohraničí, válka s Polskem o Těšínsko či boj proti maďarské okupaci Slovenska a Slovenské republice rad), vykročilo konzervativním směrem k budování klasické kádrové armády namísto občanských milic.

Přesto 20. léta vypadala z hlediska výše uvedených ideálů docela slibně. Německo se nakonec začlenilo do systému kolektivní bezpečnosti, export ruské revoluce přestal být po roce 1920 na pořadu dne, Malá dohoda (aliance ČSR, Jugoslávie a Rumunska) dostatečně odstrašovala maďarský revizionismus a slibně se rozvíjely i závazky států využívat arbitrážního řízení pro řešení vzájemných konfliktů.

Nepochybným vyvrcholením těchto pacifistických tendencí byla Všeobecná smlouva o odmítnutí války z roku 1928, známá spíše jako Briand-Kelloggův pakt. Ta, jak i její název napovídal, zavazovala „civilisované národy světa ve společném zřeknutí se války jakožto prostředku jejich národní politiky“. I když tento závazek současníci, včetně československého ministra zahraničí Edvarda Beneše, považovali za čistě morální, protože smlouva postrádala sankce, dobře dokumentuje duch doby, který panoval v tehdejší Evropě.

Za takových podmínek byly politicky těžko průchodné nějaké masivní výdaje na vojenské cíle. Když se Češi zrovna moc nevyznamenali v bojích s Maďary na jaře 1919, zoufal si ministr obrany Václav Klofáč ve sněmovně: „Tradovalo se u nás, že není zapotřebí starat se o vojenské vyzbrojení republiky, že nenajde se nikdo ze sousedů, který by beztrestně mohl nám, jakožto spojencům Dohody, jakýmkoliv způsobem ublížit. Těmto myšlenkám podlehl celý národ.“

Jenže dohodové mocnosti nepotřebovaly mít ve střední Evropě slabé a nestabilní spojence, za které by musely tahat horké brambory z ohně. Toho si byly československé vlády dobře vědomy. A proto také v prvních letech existence republiky byla ve vztahu k obraně dlaň – jinak obvykle strohého – ministerstva financí relativně štědře otevřena.

Obrovské prostředky pohlcovala demobilizace. Navíc panoval akutní nedostatek výzbroje: na území po vzniku republiky byly spíše uherské a rakouské jednotky, zatímco čeští vojáci z císařské armády se nacházeli na vzdálených bojištích. Totéž platilo o legionářích.

Antonie Doležalová, která z historiků zatím nejdůkladněji analyzovala státní rozpočty meziválečné republiky, uvádí, že z vysokých obranných výdajů roku 1920 zhruba polovina šla jen na to, aby se dostali legionáři zpátky do vlasti. Také leccos ve vojenských konfliktech z let 1919–1921 bylo hrazeno na dluh. Jeho splácení se pak promítalo do obranných výdajů v dalších letech. I proto pak během dvacátých let – zmíněné pacifistické atmosféře navzdory – klesaly relativně pozvolna. Dluhy bylo totiž potřeba splácet.

Na podzim 1921 se bývalý rakouský císař a uherský král Karel I. Habsburský pokusil – již podruhé – o získání maďarského trůnu. V posledním říjnovém týdnu česká města a vsi zaplavily mobilizační vyhlášky. V době, kdy tato krize vrcholila, mělo Československo ve zbrani přes čtyři sta tisíc mužů. Právě v letech 1921–22 také kulminovaly i vojenské výdaje.

Veškeré údaje o financích, se kterými jsme nuceni pracovat, jsou jen přibližné, jakkoli státní rozpočty i závěrečné účty obsahovaly exaktní čísla. Výdaje svou povahou obranné se totiž běžně skrývají i v rozpočtových kapitolách jiných resortů než jen ministerstva obrany. Proto se jednotliví autoři neshodují v absolutních číslech. Všeobecné vývojové trendy výdajů a jejich struktura z nich však vyplývají celkem jednoznačně.

Ekonom Jan Pavel ve studii o vojenských výdajích meziválečné republiky ukazuje, že v absolutních částkách kulminovaly nejprve v roce 1921 s výší více než 3,4 miliardy korun. Po válce se však ekonomika potýkala s inflací, která v onom roce vrcholila. Proto instruktivnější může být vývoj podílu vojenských výdajů v rámci státního rozpočtu. Podle tohoto ukazatele by nejvyšší výdaje byly v roce 1919, kdy pohlcovaly 23 procent státního rozpočtu. Od té doby pak klesaly až na dno v roce 1924, kdy 1,7 miliardy korun činily pouhých 8 procent rozpočtu. Poté se však zase vrátily k růstu.

Stabilizace doma i ve světě během druhé poloviny 20. století snižovala důležitost vojenských výdajů. V porovnání s jinými prioritami bylo těžké je obhájit, pokud voličstvo nevidí na obzoru dostatečně odstrašující hrozbu. Proto se obrana leckdy ocitala pod tlakem úsporných opatření.

V letech 1926–29 byla u moci navíc středo-pravicová vláda tzv. panské koalice v čele s Antonínem Švehlou, proti níž mohla opoziční levice antimilitaristickou argumentaci efektivně využívat. To se ukázalo například během boje o sociální pojištění v letech 1927–28, kdy komunisté spolu se systémovou levicí organizovali mohutné demonstrace proti jeho zhoršení. Jedním z hlavních hesel byly i vysoké vojenské výdaje na úkor životní úrovně obyvatel.

I když vláda odolala a prosadila si i restrikci sociálního pojištění, z jejích činů bylo zřejmé, že se na vojsku snaží v klidných časech ušetřit i ona. Příznačné bylo snižování početního stavu vojska. Zatímco citovaný branný zákon počítal pro mírové doby s mužstvem o 150 tisících jednotlivců (plus téměř 20 tisíc důstojníků a poddůstojníků), do roku 1928 se tento počet snížil o třetinu. Na výdajích se to však neprojevilo. Ty se od poloviny dvacátých let stabilizovaly v průměru mezi 15–16 procenty státního rozpočtu.

Horší časy však přišly po roce 1930 s propuknutím velké hospodářské krize, byť na tomto ukazateli nejsou vidět. I v nejhlubší krizi roku 1933 byly podle Pavlových údajů vojenské výdaje na 15 procentech státního rozpočtu. V pozadí se však odehrávaly líté boje o každou korunu. Na posádkových velitelstvích byl zaveden přísný úsporný režim. Šetřilo se na střelivu pro cvičení. V roce 1932 byli vojáci základní vojenské služby dokonce puštěni domů o dva měsíce dříve, aby se ušetřilo.

Roky míru a úsporná opatření zanechaly negativní stopu na kvalitě i prestiži armády. To se však záhy mělo začít měnit, když se v lednu 1933 dostal v Německu k moci Adolf Hitler. Své expanzivní plány neskrýval. A záhy bylo zřejmé, že pro jejich uskutečnění hodlá využít i obyvatele Československa – sudetské Němce.

Změna československé politiky se však dostavovala pomalu – možná až příliš pomalu. Jak konstatoval historik Zdeněk Kárník: „V době, kdy se situace zostřovala, za krize, byl snížen branný rozpočet, a to dokonce ještě pro rok 1934! Zatížení jednoho občana branným rozpočtem kleslo jen v letech 1928–34 o 17 procent a bojová síla československých pluků poklesla tehdy na svůj nejnižší stav.“

Teprve poté se začaly vládní špičky skutečně rozkoukávat. Začalo se zbrojit. Spolu s tím začaly hojně přibývat rozličné mimorozpočtové zdroje na úhradu rychle expandujících vojenských výdajů. Zatímco v minulosti ministerstvo financí často ve svých úsporných požadavcích vítězilo, nyní se v boji s obranou stávalo slabším partnerem. A nic na tom neměnily ani stížnosti Nejvyššího účetního kontrolního úřadu, že chaotické mimorozpočtové zdroje na zbrojení zbavují parlament možnosti hlídat státní hospodaření. A nepomohly ani stesky Národní banky nad plundrováním devizových rezerv.

Dynamika růstu zbrojních výdajů byla ohromující: do roku 1937 činily podle Pavlových propočtů 37,3 procent státního rozpočtu. Ovšem pro rok 1938 to mělo být již více než 50 procent.

Ve vztahu k národnímu důchodu činil v roce 1934 podíl vojenských výdajů zmíněných 3,4 procenta, v roce 1937 to bylo již 8,6 a o rok později 11,4 procenta. Československo tak podle údajů z roku 1937 v poměru k národnímu důchodu vydávalo na zbrojení zhruba tolik jako Francie (a i tu nakonec v roce 1938 předehnalo) a výrazně víc než Velká Británie nebo USA. Nepochybně se pohybovalo na špičce tehdejších demokratických zemí.

Ovšem oproti militarizovaným nedemokratickým režimům, jako nacistické Německo, Japonsko nebo Sovětský svaz, to bylo stále málo – a o hodně.

Obhajoba vysokých vojenských výdajů nebyla politicky snadná ani před sto lety. Závisí totiž spíše na politickém instinktu a odhadu než na exaktním vědění. Budoucnost neexistuje, a proto se jí nemůže věda zabývat, respektive nemůže se zabývat jinak než nejistými modely vyvozenými z extrapolace minulosti.

Státnické umění spočívá jednak v tom, trefit se ve svém odhadu budoucnosti, a jednak přesvědčit obyvatelstvo, že tento odhad je správný. O politikovi, jemuž toto vyjde, budou vyprávět následné generace legendy, jakým byl státníkem, jenž viděl dál než ostatní. Smolaři naopak skončí s pověstí válkychtivých zaprodanců vojensko-průmyslového komplexu.

I po Mnichovu, na podzim roku 1938 a později se našel dostatek „chytrých“ hlav, které najednou hlásaly, jak celá zahraniční a vojenská politika se měla dělat úplně jinak, protože vše, jak to musí nutně dopadnout, bylo od začátku jasné. Jenže nebylo. To se jen po bitvě, jak už tomu bývá, znenadání objevila inflace generálů.

Autor je historik, proděkan pro infrastrukturu Filozofické fakulty Univerzity Karlovy