Článek
Na právní rámec brzy navázala vlastní repatriace, která do poválečné republiky přivedla desetitisíce krajanů z Volyně.
Důvodová zpráva z roku 1946 představovala volyňské Čechy jako komunitu, která si i po desetiletích života v zahraničí uchovala kulturní vazby a vztah k původní vlasti. Konkrétně uváděla, že volyňští Češi „nikdy nezapomněli svůj mateřský jazyk ani na svou vlast“ a jejich počet odhadovala na 35 až 40 tisíc osob.
Válka posílila vazbu na Československo
Obraz krajanů umocnila jejich účast v odboji na východní frontě. Podle důvodové zprávy vstoupilo do československého vojska formovaného na území Sovětského svazu přibližně 12 tisíc volyňských Čechů. Asi čtyři tisíce z nich padly a přibližně tisíc osob utrpělo tak těžká zranění, že se staly válečnými invalidy.
Právě válečné nasazení volyňských Čechů se po skončení války stalo jedním z hlavních argumentů pro to, aby jim byl umožněn návrat do původní vlasti. Vládní dokument zdůrazňoval, že příslušníci armády generála Ludvíka Svobody už během bojů vyjadřovali přání usadit se po válce i se svými rodinami v Československu.
Portál Paměť národa ale připomíná, že motivací k odchodu byly vedle vztahu k původní vlasti také špatné zkušenosti části volyňských Čechů s praktikami stalinského režimu.
Dvoustranný charakter
Smlouva podepsaná 10. července 1946 v Moskvě dala přesídlení právní a administrativní podobu.
Nešlo pouze o jednostranný návrat Čechů a Slováků z území Sovětského svazu. Dokument byl založen na principu opce, tedy možnosti zvolit si státní příslušnost a odejít do státu, k němuž se dotyčný hlásil národnostně nebo občansky.
Vedle volyňských Čechů proto dohoda pamatovala také na československé občany ruské, běloruské a ukrajinské národnosti, kteří mohli požádat o přesídlení do Sovětského svazu. Tento rámec odpovídal poválečné době, kdy se na mnoha místech střední a východní Evropy měnily hranice.
Organizace přesídlení
Dokument počítal s tím, že celý proces bude probíhat na základě dobrovolnosti. Počítalo se také se zřízením smíšené československo-sovětské komise, jejímž úkolem bylo přijímat žádosti a ověřovat národnost. Žádosti směly podávat osoby starší 18 let nejpozději do 15. září 1946.
Dohoda zároveň umožňovala, aby optující odjeli i se svými rodinami, přičemž děti od 14 let měly právo vyjádřit vlastní přání. Praktickou organizaci přesídlení pak podrobně upravovala směrnice o repatriaci volyňských Čechů do Československa, která byla podepsána 13. října 1946.
Nový domov v proměněném pohraničí
Smluvní strany měly přesídlovaným osobám zajistit bezplatnou dopravu a nutnou obsluhu při cestě na hranice. Československá vláda zároveň prohlásila, že volyňské Čechy usadí „do venkovských hospodářství v západních oblastech Československa“.
Tato skutečnost souvisela s poválečnou proměnou českého pohraničí. Stát zde po odsunu Němců potřeboval doplnit obyvatelstvo, obnovit hospodářství a zajistit zemědělskou i průmyslovou výrobu.
Podle historických údajů přijelo v průběhu roku 1947 do Československa 107 transportů s celkem 32 837 osobami. Většinu příchozích tvořili lidé ze zemědělského prostředí, konkrétně 21 427 osob. Mnoho z nich si s sebou přivezlo také hospodářská zvířata, mimo jiné 6 785 koní, 7 690 kusů skotu a 3 691 prasat.
Kdo byli volyňští Češi?
Volyňští Češi byli potomky českých vystěhovalců, kteří od 60. let 19. století odcházeli z Rakouska-Uherska do Volyňské gubernie, tehdejší oblasti Ruské říše na území dnešní severozápadní Ukrajiny.
K odchodu je vedly především hospodářské důvody. Carská vláda tehdy nabízela novým obyvatelům výhodné podmínky pro získání půdy, podnikání i zakládání vlastních obcí.
Mezi lety 1868 a 1880 odešlo téměř 16 tisíc Čechů. V novém prostředí si ale dokázali udržet jazyk, kulturní tradice i vztah k původní vlasti. Zakládali školy, knihovny, spolky i hospodářská sdružení.
Po první světové válce a rozpadu carského Ruska Volyňská gubernie zanikla a její území bylo rozděleno mezi Polsko a Sovětský svaz. Polskou část obsadila v září 1939 Rudá armáda a roku 1941 německá vojska. Po skončení druhé světové války byla oblast začleněna do Sovětského svazu.
