Článek
S jejich protagonisty nakonec vedení neuspořádalo politický monstrproces a nový šéf komunistů udělal několik důležitých změn - Polsko se například vyhnulo kolektivizaci podle sovětského vzoru. Ale žádná polská cesta k socialismu se nekonala.
Země se po druhé světové válce nacházela v komplikované situaci. Komunisté, zorganizovaní v Polské dělnické straně, byli sice nuceni souhlasit se systémem více politických stran a s vytvořením koaliční vlády, získali ale silová ministerstva, především klíčové ministerstvo veřejné bezpečnosti, které ovládalo veškeré bezpečnostní složky. V zemi v letech 1945-1947 trvala jakási malá občanská válka mezi vládními silami a protikomunistickými podzemními skupinami, zpravidla vycházejícími z někdejší odbojové organizace Armija Krajowa.
Dvě skupiny komunistů
Masovou a jednoznačně hegemonistickou silou se komunisté stali v prosinci 1948, když pohltili Polskou socialistickou stranu. Vznikla Polská sjednocená dělnická strana (PSDS), jejímž prvním tajemníkem se stal na Moskvě zcela závislý Bolesław Bierut, nikoliv náhodou v Polsku označovaný jako „malý Stalin“.
Šéf polských komunistů Boleslaw Bierut a předseda vlády Československa Klement Gottwald.
Represe nepostihly jen skutečné či domnělé nepřátele „lidové demokracie“, ale i řadu předválečných komunistů a členů komunistického odboje. Například i někdejšího prvního tajemníka Polské dělnické strany, předválečného komunistu a odbojáře Władysława Gomułku, který byl v létě 1951 zatčen. S Gomułkou, který byl v politické rovině obviněn z titoismu a v kriminální rovině z velezrady, měl být uspořádán zinscenovaný proces podobný procesu s László Rajkem v Maďarsku a Trajčo Kostovem v Bulharsku v roce 1949.
Gomułka měl skutečně na některé politické otázky odlišný názor než Bierut: prosazoval tzv. polskou cestu k socialismu, která by brala více ohled na polské národní zájmy. Byl také odpůrcem kolektivizace zemědělství sovětskou cestou, o které tvrdil, že se pro Polsko nehodí. Proces s Gomułkou se nakonec neuskutečnil; v roce 1955 se normalizovaly vztahy mezi SSSR a Jugoslávií a obvinění z titoismu bylo politicky neúnosné. Bierut ztratil na procesu zájem a Gomułka byl propuštěn.
Bierut se zúčastnil jako host 20. sjezdu KSSS v Moskvě; Chruščovova odhalení stalinistického kultu osobnosti na tajném zasedání sjezdu 25. února 1956 v něm zřejmě vyvolala obavy o vlastní politický osud, avšak tuto otázku za něj vyřešila příroda: 12. března 1956 v Moskvě zemřel.
Bierutova smrt urychlila proces destalinizace v Polsku. Ústřední výbor PSDS se fakticky rozdělil na dvě frakce: konzervativní a reformní. Konzervativci se vyznačovali exponovaným nacionalismem a ovšem také antisemitismem. Reformisté naproti tomu hodlali demokratizovat systém, ovšem samozřejmě jen v rámci „lidové demokracie“.
Bierutův nástupce ve funkci prvního tajemníka PSDS Edward Ochab se snažil zachovávat jakousi „střední pozici“, 6. dubna 1956 oznámil, že obvinění vznesená proti Gomułkovi byla neopodstatněná, čímž otevřel cestu k jeho stranické rehabilitaci.
Chceme žít jako lidé
Přelomovou událostí se stala stávka dělníků ve Strojírenských závodech Hipolita Cegielského v Poznani (tehdy: Stalinovy strojírenské závody) 28. června 1956, která přerostla v místní protikomunistické povstání.
Stávka nespokojených dělníků začala vcelku klidně.
K nim se připojili pracovníci Opravárenských závodů železničních vagonů. Původní charakter stávky byl ekonomický. Hlavní příčina spočívala v nespokojenosti s tzv. zpevňováním norem. Dělník musel pracovat více, což ale ve skutečnosti znamenalo, že jeho reálná mzda klesla. Kromě toho podnik nedodržoval směrnice ministerstva financí, podle které měla být vynikajícím pracovníkům, úderníkům, pracujícím nad 160 procent normy poskytnuta sleva na dani z příjmu. Zaměstnancům podniku byly rovněž odebrány různé tradiční výhody a příplatky. K nespokojenosti přispěly i obtíže se zásobováním potravinami a nedostatek ochranných pomůcek, ač na ně pracovníci měli zákonný nárok.
Dělníci se dlouho snažili dosáhnout zlepšení situace jednáním jak s vedením závodu, tak s vojvodskými a ústředními orgány. Do Varšavy byla vyslána 26. června zvláštní delegace. Když se výsledek nedostavil, zastavili dělníci ráno 28. června práci. Manifestačně nejprve odstranili z brány tabuli s názvem „Stalinovy strojírenské závody“ a pak se s vlajícími polskými prapory vydali do centra města.
Do stávky se zapojili také zaměstnanci Městských dopravních podniků a cestou se k davu přidávali další občané. Na transparentech v té době ještě převažovala hesla jako „Chceme chleba pro naše děti“, „Chceme žít jako lidé“, „Pryč s normami“ a volání po zvýšení mezd. Dav, odhadem stotisícový, se kolem deváté hodiny shromáždil před budovou Městského národního výboru. Do budovy byla vyslána delegace. Předseda MNV Franciszek Frąckowiak delegaci přijal a vyslechl si požadavky stávkujících: snížení pracovních norem, zvýšení mezd a snížení cen. O podobných záležitostech ovšem nemohl sám rozhodovat.
Delegace proto žádala, aby do Poznaně, kde se právě konal každoroční mezinárodní strojírenský veletrh, přijel nějaký vysoký stranický či státní funkcionář, buď generální tajemník PSDS Edward Ochab nebo premiér Józef Cyrankiewicz.
Postupně se stávka radikalizovala a objevila se hesla Pryč s komunisty a Rusové domů.
Desítky mrtvých
Protože jednání s Frąckowiakem skončilo neúspěšně, odebrala se delegace do sídla Vojvodského výboru PSDS, kde vyjednávala s tajemníkem Wincentem Kraśkem. Dav venku se mezitím radikalizoval. Objevila se hesla a výkřiky už s výsostně politickým charakterem: „Pryč s rudou buržoazií“, „Pryč s komunisty“, „Rusové domů“, ale také například požadavek obnovení výuky náboženství ve školách. Část demonstrantů vtrhla do budovy národního výboru a obsadila ji; další zaútočili na stanici pořádkové policie. Službu konající policisté nekladli odpor a demonstranti se zmocnili zbraní. Jiní obsadili budovu městské věznice, kde osvobodili 257 vězňů; jak se ale později ukázalo, nešlo o politické vězně. Pak vtrhli do budovy vojvodské prokuratury a okresního soudu, kde ničili dokumenty.
Původně pokojná demonstrace se změnila v ozbrojenou vzpouru. S vlajícími prapory a červeno-bílými páskami na rukách ozbrojenci přitáhli k vojvodskému Úřadu bezpečnosti. Ten chránily speciální jednotky, jejichž velitel vydal rozkaz zahájit proti demonstrantům ostrou střelbu. Povstalci pak začali obléhat budovu a na obránce střílet. Neúspěšný útok trval až do druhé hodiny odpoledne. Přitom chytili a zbili několik příslušníků bezpečnosti; dav ubil desátníka Zygmunta Izdebného, o kterém se rozšířila mylná zpráva, že zastřelil ženu s dítětem. Odpoledne pokračovaly útoky povstalců na další komisariáty Občanské milice s cílem zmocnit se dalších zbraní.
Wladyslaw Gomulka a další komunistickí lídr, který chtěl jít ve své zemi nikoli sovětskou, ale vlastní cestou - jugoslávský prezident Josip Broz Tito
Na rozkaz náměstka ministra obrany generála Stanisława Popławského byla proti demonstrantům vedle zvláštních policejních jednotek nasazena armáda včetně tanků. Demonstranti na ně zaútočili zápalnými lahvemi. Proti tankům ovšem neměli povstalci šanci. Boje trvaly až do druhého dne, ojedinělé výstřely se ozývaly ještě 30. června.
Podle oficiální informace ze 17. července byl celkový počet obětí 53, z toho bylo devět vojáků a příslušníků bezpečnostních orgánů. Mezi zabitými byl i třináctiletý žák základní školy Roman Strzałkowski. Později bylo zjištěno, že počet mrtvých byl nejméně o dvacet osob vyšší. Přesný počet raněných nebyl nikdy zjištěn. Podle dokumentace polského Ústavu paměti národa bylo zadrženo nejméně 575 osob.
Monstrproces se nekonal
Ochabovo stranické vedení se nejprve rozhodlo uspořádat „monstrproces“, který by „odhalil“, že za celou akcí stály západní zpravodajské služby, polští emigranti a zbytky buržoazie. Vyšetřování bylo nejprve usměrňováno tímto směrem, proti zatčeným se používal fyzický i psychický nátlak.
Jenže na stranu povstalců se postavila nejen širší polská veřejnost, která se stále více radikalizovala, ale i část reformních komunistů. Ti samozřejmě odsoudili ozbrojený útok na poznaňskou věznici a budovu Vojvodského úřadu bezpečnosti, ale začali poukazovat na to, že požadavky stávkujících byly do značné míry oprávněné, a vzpouru vyvolala neochota místních i ústředních orgánů vážně se jimi zabývat.
Také vyšetřovaní začali odvolávat svá vynucená doznání a obraceli se na justiční i státní a stranické orgány se stížnostmi na fyzické násilí při vyšetřování. Navíc několik známých advokátů nabídlo obžalovaným své služby za minimální odměnu nebo dokonce zcela zdarma. Zemí se zatím v létě valila vlna protestů. Politicky se začal znovu angažovat Gomułka, který byl 1. srpna stranicky rehabilitován a přijat zpět do strany.
Za této situace se proces proti účastníkům vzpoury stával pro stranické vedení přítěží. V ideologické rovině zde byl navíc problém v tom, že prakticky všichni obvinění byli dělníky, a nikoliv „západními agenty“ či poraženými „vykořisťovateli“. Počet osob postavených před soud byl proto maximálně zredukován. První dva procesy byly zahájeny souběžně 27. září (v jednom byly souzeny tři osoby, ve druhém devět), další začal 5. října (souzeno deset osob).
Pod tlakem domácích změn, kdy vycházely najevo nezákonnosti v procesech první poloviny 50. let, měli obžalovaní možnost skutečně se bránit a jejich obhájci skutečně své klienty hájit. Soud jako důkaz překvapivě odmítl uznat vynucená přiznání obžalovaných a jako polehčující okolnost naopak uznal argumenty obhájců podpořené znalci z oboru psychologie a psychiatrie, že demonstranti jednali pod vlivem davové psychózy a stresu. Tresty proto byly relativně nízké: v prvních dvou procesech se pohybovaly v rozmezí od dvou do šesti let a dva obžalovaní byli dokonce osvobozeni. Třetí proces byl ještě před vynesením rozsudku 22. října přerušen a vynesení rozsudku odročeno na 6. listopadu. K tomu ale nakonec vůbec nedošlo.
Wladyslaw Gomulka řeční už coby první tajemník ústředního výboru polských komunistů 26. října 1956 na jednom varšavském náměstí.
Gomulka se vrátil
Dvanáctého října byl Gomułka pozván na zasedání politbyra PSDS, kde přednesl velmi kritickou analýzu nejen minulého vedení, ale i současné situace v Polsku, a 19. října byl kooptován do ústředního výboru. Následující den byl zvolen prvním tajemníkem ústředního výboru strany.
Do Varšavy náhle přicestovala delegace sovětského politbyra vedená samotným Chruščovem. V celé zemi vypukly protisovětské demonstrace, na což sovětské vedení reagovalo rozkazem sovětskému vojenskému kontingentu v Polsku k pochodu na Varšavu. V jednání mezi čtyřma očima Gomułka přesvědčil Chruščova, že jedině on může zabránit výbuchu velkého protisovětského povstání a Chruščov to akceptoval. Tažení sovětské armády na Varšavu bylo odvoláno. Dvacátého čtvrtého října vystoupil Gomułka na improvizovaném mítinku na hlavním náměstí ve Varšavě, kde oznámil „nový kurs“. Tyto události vešly do dějin jako „polský říjen.“
Dějiny nelžou – historický seriál deníku Právo.
Gomułka odmítl pokračovat v kolektivizaci: v Polsku zůstala většina půdy v soukromých rukách, na zbytku byly vytvořeny státní statky. Vláda souhlasila s opětovným zavedením dobrovolného vyučování náboženství ve školách. Rehabilitována nebo alespoň v tichosti amnestována byla většina politických vězňů z první poloviny padesátých let.
Na druhé straně však už od podzimu 1957 začal Gomułka postupně znovu „utahovat šrouby“. Naděje, které do něj většina Poláků vkládala, se nenaplnily.
Autor je historik