Masaryk ji vzal do náručí, dostala se na poštovní známku. Eva Haňková slaví sté narozeniny

Eva Haňková je pořád fit a ve městě Kalamazoo v americkém státě Michigan, kde se po emigraci z Československa v padesátých letech s manželem usadila, stále vítá návštěvy a poskytuje rozhovory. Její neobyčejný příběh byl zpracovaný dokumentárně i knižně.

„Zůstat aktivní,“ prozradila Eva Haňková svůj recept na dlouhověkost loni v září. Tehdy novou knihu spisovatelky Markéty Pilátové Holčička ze známky pokřtil v Chicagu za přítomnosti čerstvé jubilantky prezident Petr Pavel.

Ten se stal už třetím českým (československým) prezidentem, s nímž se setkala. Po sametové revoluci, hned při první návštěvě Prahy, se dostala i k Václavu Havlovi.

Jisté je, že paní Haňková má dlouhověkost v genech. Její otec Richard Neugebauer, který ve Žďáře míval parní pilu, zemřel v nedožitých 94 letech, jeho žena Antonie byla na přelomu milénia ve 100 letech nejstarší občankou města pod Zelenou horou. Evin bratr Mikuláš zemřel v 89 letech, ač zažil strádání u pomocných technických praporů a v dolech.

Eva se sice narodila v Praze, ale už od dvou let žila ve Žďáře. Sedmnáctého června 1928 tam došlo k památné události, když se v městečku zastavil prezident T. G. Masaryk.

„Pan řídící, který tam přišel se svými žáky ze zámecké školy, se domluvil s maminkou a pak se mne oba ptali, zda bych šla na tribunu a dala kytičku tomu starému pánovi. Jak jsem tam došla po schodech, ani nevím. Dále si už jen vzpomínám, že jsem byla v jeho náručí. Ptal se mne, jak se jmenuji a kde mám maminku. Snažila jsem se mu ji ukázat, ale v tom davu jsem ji neviděla. Viděla jsem ale fotografa na vyvýšeném pódiu, jak se díval do velké kamery s varhánky,“ popisovala mnohokrát okamžik, který jí změnil život.

Masarykova náklonnost k dětem byla pověstná a podobně ho vítali na mnoha místech. Tenkrát šlo ale o speciální moment, protože situaci s nezaměnitelnou pozitivní atmosférou zvěčnil hradní fotograf Jano Šrámek.

Snímek otiskly mnohé noviny a časopisy, ale ještě slavnějším se stal o deset let později, když se dostal na poštovní známky, prodávané navíc s příplatkem ve prospěch péče o děti.

Eva se coby studentka pardubického gymnázia okamžitě stala středem pozornosti. „Byla jsem celkem zvyklá na to, že jsem tento obrázek ledaskde viděla. V roce 1938, když 7. března známka vyšla, se to však na mne sesypalo,“ líčila Haňková.

Do školy jí chodily dopisy s žádostí o podpis, a to i ze zahraničí, dokonce až z Austrálie. „Spolužáci si na mne ukazovali, do školy přišli i reportéři. Zájem o mne polevil až někdy během letních prázdnin,“ vzpomínala po letech na bláznivé období.

V roce 1944 odmaturovala a o čtyři roky později se provdala za Ladislava Haňku. Když se chopili moci komunisté, žili v podnájmu v Praze. Ona pracovala v exportním oddělení firmy Meopta, on se jako zemědělský inženýr zabýval novými způsoby chovu dobytka.

Dlouho řešili, zda zůstat, nebo z nesvobodné země odejít. Její rodiče brzy přišli o parní pilu, někteří přátelé skončili ve vězení. „Cítili jsme, že budoucnost nebude dobrá, ale rozhodnutí odejít nebylo snadné ani rychlé,“ připomněla Eva Haňková, která se celý život řídí ideály, jaké jí vštípili doma a v Sokole.

Když pak ilegálně a bez převaděče s manželem překračovali u Srní na Šumavě hranice do Bavorska, bušilo jí srdce. Devět hodin jim v mlze trvala cesta zakázaným pásmem, moc dobře věděli, co by následovalo, kdyby je pohraničníci chytili.

Po roce v Německu pak v roce 1951 emigrovali do USA, i když původně přemýšleli spíše o jiných zemích. Nakonec se to ukázalo jako šťastný krok. Nejdřív se usadili v krajanské komunitě v Cedar Rapids v Iowě, většinu života ale prožili v Kalamazoo v Michiganu, kam odešli za prací.

„Manžel tam dostal dobré místo u farmaceutické firmy a udělal tam kus dobré práce,“ připomněla uznávaného mikrobiologa, který si udělal doktorát a podílel i na úspěšných výzkumech rakoviny. Ladislav Haňka zemřel v březnu 2018, bylo mu 97 let.

Většinu života učila Eva Haňková na střední škole, a to latinu, němčinu a také angličtinu. I svoje děti Ladislava a Janu ale vedla k tomu, aby nezapomněli češtinu. Do Česka se Haňkovi mnohokrát vrátili, ale kořeny už zapustili v Americe.

Dění v rodné zemi i ve světě sleduje Eva Haňková pořád. „Dělá mi starosti, jak je svět rozhašený. Bojím se, abychom kvůli mezinárodní politice zase do něčeho nespadli. Za mého života se to už totiž stalo dvakrát,“ řekla loni na podzim reportérům.

Ani po více než sedmi dekádách v emigraci nezapomíná na Žďár, kde má dosud příbuzné. A platí to i naopak. Ke gratulantům se proto přidává i místní gymnázium.

„Paní Evě Haňkové přeji, aby jí kromě zdraví vydržel i ten její elán, nadhled, přehled a dobrá nálada, protože pořád působí naprosto perfektně,“ posílá přání přes Novinky gymnaziální ředitel Vlastimil Čepelák.

Jejich spolupráce trvá už čtvrtstoletí. „Psal se asi rok 2000, když nás ve škole překvapila návštěva manželů Haňkových. Věděl jsem, o koho jde, protože můj táta sbíral známky a děvčátko v kroji s Masarykem měl v albu také,“ vzpomíná ředitel.

„Haňkovi nám řekli, že sice žijí v Americe, ale že by chtěli udělat něco pro žďárské školství a že si ze všech místních škol vybrali tu naši. Tehdy nám donesli třicet sedm stříbrných půldolarů s portrétem J. F. Kennedyho a zároveň nám věnovali i nějaké peníze,“ popisuje, jak vznikla Cena Nadace Evy Haňkové. Od té doby každý rok získává pamětní mincí i finanční ohodnocení nejlepší student maturitního ročníku.

Z gymnázia už do Kalamazoo doputoval i jeden speciální dárek k narozeninám. „Vyrobili jsme pro paní Haňkovou knížečku, kde jsou podobizny a osudy všech studentů oceněných nadací,“ prozradila učitelka Lenka Nováková.

„A navíc jsme s ní ve školním Historickém klubu udělali asi před měsícem hodinu a půl trvající online rozhovor, z něhož nyní vzniká i krátký filmový dokument. Paní Haňková je velmi moudrá žena a stále umí neskutečně dobře česky,“ vyzdvihla Lenka Nováková.

Eva Haňková před pár týdny přivítala v Kalamazoo jednu speciální návštěvu. Žďárský občan a podnikatel Jaroslav Petr, který ji předtím na ocenění navrhl, jí přivezl Cenu města Žďáru nad Sázavou. Jako absolvent gymnázia chodil osm let kolem její fotografie ve škole a dobře zná i její obří přínos pro krajany za mořem.

„Za celoživotní šíření dobrého jména města,“ píše se na diplomu. Jedna stříbrná medaile tak po zásluze putovala i opačným směrem než mince pro studenty.