Komunistický vůdce Mao Ce-tung, jehož experimenty připravily o život desítky milionů Číňanů

Zanechal za sebou velmi sporný odkaz. Na jednu stranu dokázal zemi sjednotit a učinit z ní významného aktéra světové politiky, na druhou ji několikrát uvrhl do chaosu, hladomoru a politických čistek, které stály život miliony lidí.

Mao Ce-tung se narodil v prosinci 1893 ve vesnici Šao-šan v provincii Chu-nan jako prvorozený syn v rodině zámožnějšího rolníka. Přestože rodina bydlela ve velkém domě a vlastnila několik akrů pozemků, žila skromně a Mao vyrůstal v přísné disciplíně.

S otcem si příliš nerozuměl a místo převzetí rodinného hospodářství se vydal vlastní cestou. Studoval v provinčním hlavním městě Čchang-ša a následně pracoval jako učitel a knihovník. V té době se začal zajímat o marxismus a seznamoval se s myšlenkami teoretiků revolučního boje. Významnou inspirací pro něj však zůstal také konfucianismus, s nímž ho seznámila jeho matka.

Mao vyrůstal v době, kdy čínské císařství procházelo hlubokou krizí. V roce 1911 se zhroutilo a nově ustanovená republika nedokázala zemi stabilizovat. Politický chaos, soupeření mocenských skupin a sílící zahraniční vliv vytvořily prostředí, v němž se začala prosazovat radikální politická hnutí.

V roce 1921 se Mao stal jedním ze zakládajících členů Komunistické strany Číny, která byla od počátku úzce propojena se Sovětským svazem a Kominternou. Někteří její představitelé, včetně Maa, však nechtěli sovětské představy jednoduše přebírat a postupně si vytvářeli vlastní představu o tom, jakou podobu by měla čínská revoluce mít.

Rozkolu mezi komunisty a nacionalistickým Kuomintangem v roce 1927 přerostl v občanskou válku a Mao začal prosazovat revoluční strategii, která se opírala o čínské rolnictvo, a na venkově pomáhal budovat první komunistické základny.

Už tehdy získával pověst uzavřeného a obtížně přístupného muže, zároveň však mimořádně trpělivého, vyznačujícího se nezlomnou vůlí a schopností politicky manévrovat.

Jedním z rozhodujících okamžiků občanské války i Maovy politické kariéry se stal tzv. Dlouhý pochod z let 1934 a 1935. Komunisté během něj ustupovali před jednotkami Kuomintangu tisíce kilometrů napříč Čínou. Z původně zoufalého vojenského ústupu se později stal jeden z největších mýtů čínské komunistické revoluce – symbol odvahy, sebeobětování a nezlomné vůle. Mao díky pochodu upevnil své postavení v Rudé armádě i ve straně.

Po vypuknutí konfliktu s Japonskem v roce 1937 byla občanská válka dočasně odsunuta do pozadí. Komunisté a nacionalisté pod vedením generála Čankajška spojili síly v boji proti japonské agresi.

Po skončení druhé světové války se však jejich soupeření naplno obnovilo. Zpočátku se zdálo vítězství komunistů těžko dosažitelné – Kuomintang měl početnější armádu, ovládal rozsáhlá území a významně ho podporovaly Spojené státy. Mao však dokázal využít rostoucí nespokojenosti s Čankajškovým režimem, který se vyznačoval značnou korupcí, represemi a hospodářskými potížemi. Poměr sil se nakonec obrátil a Čankajšek byl nucen se zbytky svých jednotek ustoupit na Tchaj-wan.

Když Mao Ce-tung 1. října 1949 na pekingském náměstí Nebeského klidu vyhlásil vznik Čínské lidové republiky, stanul v čele země poznamenané desetiletími válek a hospodářským rozvratem. Proto zpočátku postupoval pragmaticky, na správě země se vedle komunistů podíleli i někteří bývalí představitelé Kuomintangu. Tento umírněnější kurz však netrval dlouho. Záhy přišla na řadu pozemková reforma, během níž byla půda velkých vlastníků konfiskována a rozdělována mezi chudé rolníky. Reformu doprovázelo rozsáhlé násilí, veřejné ponižování a popravy.

Od počátku 50. let se pak čínští komunisté stále výrazněji inspirovali v sovětském hospodářském modelu. Vláda znárodňovala průmysl a s pomocí sovětských odborníků zahájila rozsáhlou industrializaci. Na venkově zároveň pokračovala násilná kolektivizace.

Během pouhých několika let se tak v nejlidnatější zemi tehdejšího světa zrodil centralizovaný komunistický stát, v němž si jeho vůdce Mao Ce-tung upevnil monopol na politickou moc. Právě víra v možnost rychle přetvořit čínskou společnost přivedla Maa k ještě radikálnějšímu experimentu.

Mao Ce-tung dospěl k přesvědčení, že Čína nemusí při budování socialismu kopírovat sovětský model a že díky mobilizaci milionů lidí může jinak a rychleji překonat hospodářskou zaostalost. V roce 1958 proto ohlásil kampaň Velký skok vpřed, jejímž cílem bylo prudce zvýšit zemědělskou i průmyslovou výrobu a během několika let přiblížit Čínu nejvyspělejším průmyslovým zemím.

Základem experimentu se staly lidové komuny, do nichž byly slučovány dosavadní zemědělské kolektivy, a do konce roku 1958 v nich žila už většina čínských rolníků. Komuny neorganizovaly jen zemědělskou výrobu, ale přebíraly také řadu funkcí každodenního života – vznikaly v nich společné jídelny, jesle či prádelny. Mao věřil, že takto uspořádané obyvatelstvo bude možné podle potřeby nasazovat také na budování velkých infrastrukturních nebo průmyslových projektů.

Symbolem Velkého skoku se stala snaha rychle zvýšit produkci oceli. Po celé zemi vznikaly statisíce jednoduchých a dřevem vytápěných pecí, v nichž se začal tavit kov. Kvůli plnění stanovených kvót přitom rolníci opouštěli práci na polích. Výsledkem byla nekvalitní a pro použití v průmyslu zcela nevhodná ocel. Odliv pracovní síly ze zemědělství však přispěl k výraznému poklesu zemědělské produkce.

Když se začaly objevovat zprávy o katastrofálních důsledcích kampaně, málokdo se odvážil Maa otevřeně kritizovat. Velký skok se nakonec změnil v jednu z největších sociálních katastrof 20. století. Rozvrácené zemědělství, chybné hospodářské zásahy a násilné odvody obilí vedly k rozsáhlému hladomoru, který si podle odhadů vyžádal desítky milionů životů.

Mao musel od nejradikálnějších opatření ustoupit a řízení hospodářství převzali pragmatičtější představitelé strany. Své postavení si však hodlal vzít co nejrychleji zpět.

V roce 1966 zahájil Mao Ce-tung svůj další experiment nazývaný Velká proletářská kulturní revoluce. Do ulic vyrazily miliony mladých lidí organizovaných v Rudých gardách. Mao je povzbuzoval k útokům proti „starým“ pořádkům a nepřátelům revoluce. Terčem se stali nejen intelektuálové, studenti a učitelé, ale také někteří straníci. Lidé byli veřejně ponižováni, biti, vězněni a v některých případech i zabíjeni. Rudé gardy bezostyšně ničily knihy, umělecká díla a historické památky.

Současně dosáhl vrcholu Maův kult osobnosti. Jeho portréty zaplnily veřejný prostor a vůdce byl oslavován jako Velký kormidelník směřující čínskou revoluci tím správným směrem. Tzv. Rudá knížka s jeho výroky, původně určená pro vojáky, se stala povinnou četbou, z níž se předčítalo na veřejných shromážděních.

Čistky nakonec zasáhly i nejvyšší stranické vedení. Prezident Liou Šao-čchi zemřel v roce 1969 v internaci a generální tajemník Teng Siao-pching byl poslán na venkov na převýchovu prací. Samotné Rudé gardy se však nakonec vymkly kontrole a Mao proto nechal zasáhnout armádu. Miliony mladých lidí byly přemístěny z měst do venkovských oblastí, kde v často ve zcela nevyhovujících podmínkách vykonávaly těžké práce a umíraly na nemoci.

Kulturní revoluce tím ale neskončila a mocenské zápasy pokračovaly až do Maova skonu. V posledních letech života pak čínský vůdce lavíroval mezi pragmatičtějšími představiteli strany a radikálním křídlem kolem své manželky Ťiang Čching, které vešlo ve známost jako gang čtyř.

Maoova Čína byla po roce 1949 politicky úzce navázána na Sovětský svaz a v zemi působily tisíce sovětských poradců. Mao nejprve spolupracoval s Josifem Stalinem a Čína se zapojila také do korejské války. Po Stalinově smrti se vztahy postupně zhoršovaly a v 60. letech přerostly v otevřené soupeření o podobu a vedení světového komunismu.

Čínsko-sovětský rozkol nakonec získal i vojenskou podobu, když v roce 1969 došlo k vzájemným ozbrojeným potyčkám na řece Ussuri. V té době již Čína vlastnila atomovou bombu a patřila mezi pět tehdejších jaderných mocností světa.

Přestože země v 60. letech zůstávala izolována od zbytku světa, Maovy revoluční myšlenky její hranice překročily. Jeho představa revoluce vedené masami a vzepření se Moskvě inspirovaly část západní radikální levice, která v něm viděla alternativu ke stalinismu i kapitalismu. Maoismus získal příznivce zejména mezi některými studentskými radikály na západních univerzitách. Maovy spisy, a především jeho Rudá knížka, se staly symbolem revolučního protestu a výrazem odporu proti etablovaným politickým a společenským autoritám.

Na Západě tak Mao získával obdiv části mladé generace v době, kdy jeho vlastní země procházela jednou z nejtragičtějších etap svých moderních dějin.

Peking, vystupující jako alternativa vůči sovětskému komunismu, se zároveň snažil získat vlastní vliv v zemích Asie, Afriky a Latinské Ameriky. Na konci 60. let však začal hledat také cestu, jak oslabit sovětský nátlak. Překvapivým partnerem se nakonec staly Spojené státy. Po letech vzájemného nepřátelství navštívil v roce 1972 Čínu americký prezident Richard Nixon. Jeho setkání s Maem se stalo jedním z nejpozoruhodnějších obratů mezinárodních vztahů druhé poloviny 20. století a výrazně proměnilo postavení Číny ve světové politice.

Po Maově smrti se vedení Komunistické strany Číny postupně odklonilo od jeho nejradikálnějších představ. Reformy Teng Siao-pchinga z konce 70. let, který byl ještě ke konci Maova života rehabilitován a povolán zpět do politického života, opustily dosavadní hospodářský model a otevřely Čínu světu. Nový kurz začal být čím dál přitažlivější pro většinu obyvatel a všudypřítomný strach z Maovy éry se začal vytrácet.

V roce 1981 ústřední výbor Komunistické strany Číny přijal rezoluci, která připustila Maovy chyby při vedení státu, zároveň však konstatovala, že jeho zásluhy převažují nad jeho omyly. Nové vedení strany nemohlo Mao Ce-tunga jednoduše zavrhnout. Znamenalo by to totiž zpochybnění samotných základů režimu, který v roce 1949 položil.

Čína si tak dodnes zachovává mýtus svého zakladatele. Maoův portrét stále shlíží na kolemjdoucí na pekingském náměstí Nebeského klidu a jeho podobizna na čínských bankovkách denně prochází rukama milionů lidí.

Čína se od maoismu dokázala odklonit. S odkazem samotného Maa se však ani padesát let od jeho smrti vypořádat nedokázala.

Autor je historik, působí v Ústavu historie FF UK a Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky.