Kdo jsou váleční zločinci? Jak se rodila spravedlnost při Norimberském procesu

Zprávy o německých zločinech vyvolávaly pobouření a odsouzení už v prvních letech války a postupně vznikal konsenzus o tom, že bude nutné je potrestat. Klíčovou roli v tom hrály menší, Němci okupované národy. Zástupci devíti z nich včetně Československa vydali v Londýně 13. ledna 1942 Svatojakubskou deklaraci, v níž požadovali zřízení mezinárodního soudu, který by německé zločiny soudil. Politici i právníci tím ale vstupovali na neprobádané území, a proto následovaly zdánlivě nekonečné odborné a terminologické debaty.

V Mezinárodním sdružení právníků v Londýně se tématem zabýval jeden z jeho výborů již od prosince 1942. Jeho členem se po svém vynuceném příjezdu do Velké Británie stal i významný československý právník Bohuslav Ečer (1893–1954). Vystudoval práva na Právnické fakultě Univerzity Karlovy a po první světové válce si v Brně otevřel advokátní praxi. Po německé okupaci emigroval do Velké Británie, kde spolupracoval s ministrem spravedlnosti exilové vlády Jaroslavem Stránským.

V jedné ze svých analýz z 29. března 1943 pod názvem Rozkaz nadřízeného a němečtí váleční zločinci Ečer označil NSDAP, SS, SA a gestapo za zločinecké organizace s tím, že jejich členové se pro vstup do nich rozhodli dobrovolně, a tím projevili svou zločineckou vůli. O více než rok později na podzim 1944 vedoucí Úřadu pro zvláštní projekty amerického ministerstva války podplukovník Murray Bernays navrhl identifikovat jako „zločinecké organizace“ ty instituce, které se podílely na válečných zločinech s tím, že jejich členové pak mohli být obviněni ze spolupachatelství.

V říjnu 1943 se v Londýně zatím ještě bez účasti Sovětského svazu poprvé sešla Komise Spojených národů pro válečné zločiny a Ečer v ní již jako etablovaný odborník nechyběl. Její první měsíce ale pohltily diskuze už jen o tom, jaký by vlastně měla mít mandát. Zatímco její předseda, britský soudce sir Cecil Hurst, tvrdil, že jejím jediným účelem by měl být sběr informací, Ečer ji chtěl využít k vytvoření mezispojeneckých tribunálů.

Když Hurst navrhl, aby se komise zaměřila výhradně na zločiny proti občanům spojeneckých vlád, Ečer vehementně protestoval s tím, že by „veřejné mínění šokovalo“, kdyby se Spojenci rozhodli, že například vražda německých Židů nespadá do jejich pravomoci. S Ečerem v tomto souhlasil i americký delegát Herbert Pell, který navrhl, aby zločiny spáchané z důvodu náboženství nebo rasy byly považovány za zločiny válečné.

Hurst prosazoval úzké vymezení pojmu „válečný zločin“ jako „trestného činu porušující válečné zákony a zvyklosti“ podle Ženevské, respektive Haagské úmluvy. Jak ale připomíná historička Francine Hirsch ve své knize Soviet judgment at Nuremberg: a new history of the international military tribunal after World War II (2020), delegáti z okupované Evropy přišli s mnohem odvážnějšími návrhy.

Podle Ečera dosavadní představy o válečných zločinech již ve světle totální války zaměřené na civilisty zastaraly a společně s belgickým delegátem Marcelem de Baerem byl toho názoru, že již „příprava a vedení agresivní války“ je zásadním zločinem.

Předseda Hurst ovšem trval na tom, že takový názor postrádá jakýkoli právní základ. Tyto mnohdy nepřehledné právní pře ale nakonec pomáhaly budovat expertní i politický konsenzus.

Prvního listopadu 1943 vydali Britové a Američané již společně se Sověty Moskevskou deklaraci, v níž potvrdili existenci důkazů „o zvěrstvech, masakrech a chladnokrevných hromadných popravách,“ a varovali jejich pachatele, že budou souzeni tam, kde své zločiny spáchali. A pokud nebude možné zločiny lokalizovat, budou jejich pachatelé čelit společnému spojeneckému tribunálu.

Sověti jako první získávali praktické retribuční zkušenosti. V Charkově na konci roku 1943 odsoudili k smrti příslušníky gestapa obviněné z masakru sovětských civilistů a Ečer jejich postup analyzoval v Poučení z Charkovského procesu. Sovětský právník Aron Trainin navíc rozpracoval později klíčový koncept zločinů proti míru a vedení agresivní války. Ečer uměl rusky, a tak byl v rámci Komise pověřen analýzou Traininova díla a sám některé z jeho tezí přijal pro svou vlastní argumentaci.

Klíčoví členové Komise se ale Traininovým názorům dlouho bránili s tím, že pro ně neexistuje žádný právní základ. Ečer ovšem namítal, že pokud v mezinárodním právu existují nějaké mezery, vyplnit by je měla právě jejich Komise.

Podobně argumentoval i zástupce náčelníka odboru civilních záležitostí amerického ministerstva války plukovník William Chanler, který v listopadu 1944 navrhl postavit nacistické vedení před soud za porušení Briand-Kelloggova paktu z roku 1928. Jeho signatáři se podle něj dohodli, že se zřeknou války jako nástroje národní politiky, a jelikož pakt byl pro jeho signatáře závazný, německá agrese by tedy tímto mohla být trestně stíhatelná.

I když ani na začátku roku 1945 nepanovala mezi Spojenci plná shoda na tom, jak německé zločiny trestat, navrhl 2. května 1945 americký prezident Harry S. Truman na konferenci v San Franciscu vytvořit mezinárodní vojenský tribunál. V Londýně pak zástupci čtyř mocností americký návrh 8. srpna 1945 schválili a v tzv. Londýnské chartě pak definovali zločiny proti míru, válečné zločiny a zločiny proti lidskosti.

Mezitím Ečer v čele československého vyšetřovacího týmu, jehož členy byli i JUDr. Velen Fanderlík, JUDr. Arnošt Hochwald a JUDr. Pavel Schwarz, od května 1945 ve Wiesbadenu pomáhal Britům a Američanům při stíhání válečných zločinců. Ečer jako první Čechoslovák vyslýchal lidického vraha, státního tajemníka Karla Hermanna Franka, kterého 7. srpna 1945 osobně předal na ruzyňském letišti československým úřadům.

Jak uvádí historik Michal Dudáš, v létě 1945 Ečer také v internačním táboře Ashcan v lucemburském letovisku Mondorf-les-Bains vyslýchal přední nacisty jako například Joachima von Ribbentropa, jehož konfrontoval s faktem, že je válečný zločinec. Když Ribbentrop namítal, že o zvěrstvech v koncentračních táborech nevěděl, Ečer mu odpověděl: „Bylo by pro vás, Ribbentrope, lepší sedět v koncentráku, než dnes v této místnosti!“

Šestého října 1945 byli oficiálně obžalováni hlavní němečtí váleční zločinci jako Wilhelm Frick, Fritz Sauckel, Martin Bormann, Franz von Papen, Albert Speer, Konstantin von Neurath, Baldur von Schirach, Artur Seyss-Inquart, Ernst Kaltenbrunner a Walter Funk, vojenští velitelé jako Wilhelm Keitel, Karl Dönitz, Erich Raeder a Alfred Jodl a také představitelé civilní správy ve východní Evropě Alfred Rosenberg a Hans Frank.

Souzeni měli být i vedoucí představitelé německého hospodářství a průmyslu jako Hjalmar Schacht a Gustav Krupp von Bohlen und Halbach a také významní propagandisté jako Julius Streicher a Hans Fritzsche.

Někteří hlavní strůjci nacistických zločinů - Adolf Hitler, Heinrich Himmler a Joseph Goebbels - spáchali sebevraždu před začátkem procesu.

A 20. listopadu 1945 pak v Norimberku v Justičním paláci oficiálně zahájil svou činnost Mezinárodní vojenský tribunál. Jeho soudci na jednu stranu odmítli, že by pouhé členství v NSDAP či SA stačilo k odsouzení obžalovaného, na druhou stranu dali za pravdu obžalobě v tom, že spiknutí s cílem vést agresivní válku existovalo již v listopadu 1937, a odmítli také argument, aby příkazy od nadřízených byly přípustné jako obhajoba a mohly být použity ke zmírnění viny.

Ečer jako předseda československé delegace, v lednu 1946 povýšený na generála justiční služby, předkládal tribunálu důkazní materiál zejména během obžaloby von Neuratha, Keitela a Funka. Jeho tým připravil dokument Německé zločiny proti Československu, který byl podle historika Dudáše oceňován jako jeden z nejlepších spojeneckých příspěvků k žalobě především s ohledem na německé plány na eliminaci českého národa. Prvního října 1946 tribunál všechny obžalované kromě Schachta, von Papena a Fritzsche shledal vinnými v jednom nebo více bodech obžaloby. Dvanáct z nich bylo odsouzeno k trestu smrti oběšením (například Martin Bormann, Hermann Göring, Joachim von Ribbentrop), tři k doživotnímu vězení (Hess, Funk a Raeder) a čtyři k trestům odnětí svobody v rozmezí od deseti do dvaceti let v berlínské věznici Spandau (Dönitz, Schirach, Speer a von Neurath). Poté, co je potvrdila Spojenecká kontrolní komise pro Německo, byly rozsudky vykonány.

Američané se dále zaměřili na stíhání konkrétních profesních skupin, které se měly podílet na nacistických zločinech, jako byli lékaři, právníci či průmyslníci a finančníci.

V případu U. S. v. Friedrich Flick obvinili šest osob z účasti na nacistickém programu otrocké práce v dolech a továrnách. Američané stíhali také dvacet pět německých vojenských velitelů a obvinili je z válečných zločinů, spáchaných během německé okupace Jugoslávie, Albánie a Řecka.

Od 15. listopadu do 13. prosince 1945 se v Dachau konal také první soudní proces s dozorci a správci koncentračních táborů. Třicet šest jich pak bylo odsouzeno k trestu smrti. Následovaly procesy v Buchenwaldu, Flossenbürgu či Mauthausenu. Před soud byli postaveni váleční zločinci v Belgii, Dánsku, Řecku, Nizozemsku, Norsku, Jugoslávii a Polsku, kde stíhali každého, kdo pomáhal Němcům vraždit, týrat nebo deportovat Poláky během německé okupace země. V letech 1944–1951 za válečné zločiny odsoudili pět tisíc Němců, včetně velitele koncentračního tábora Płaszów-Kraków Amona Götha či hlavního velitele Osvětimi Rudolfa Hösse.

Ečer nacisty nejen vyslýchal a žaloval, ale i úspěšně vyhledával jako například terezínského dozorce Jöckla. Oprávněně byl doma i v zahraničí vnímán jako zosobnění „stíhající spravedlnosti“ a byl mimo jiné vyznamenán nejvyšším americkým řádem pro cizince Legion of Merit. V roce 1948 se stal profesorem mezinárodního práva na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Když ale byla fakulta v červnu 1950 zrušena, Ečer učit přestal a nakonec o tři roky později odešel do důchodu. Po únorovém převratu 1948 se navíc dostal do hledáčku StB a měl se podle Dudáše stát hlavní postavou připravovaného vykonstruovaného politického procesu s bývalými brněnskými sociálními demokraty. Ečer zemřel na infarkt 13. března 1954 a den po jeho smrti si pro něj StB, nevědouc o jeho skonu, skutečně přišla. Komunistický režim se nicméně pomstil na jeho dceři Jarmile, která byla „místo něj“ odsouzena na 12 let.

Autor je historik