Karel I.: Amatérský pokus o znovuobnovení habsburské říše

Ten nezanechal nijak výraznou stopu v dějinné paměti. Habsburskou monarchii ztělesňoval v povědomí lidu především František Josef I., a to ještě jako starý důstojný pán.

Karel se v mnohém mýlil a v mnohém jednal racionálně – např. odstranil vojensko-byrokratickou diktaturu a obnovil právní stát a začal skutečnou sociální politiku zákonem o ochraně nájemníků, zřízením ministerstva pro sociální péči apod. Také ve válečné vřavě usiloval o mír. Podle historika Jana Galandauera „neuspěl a snad ani nemohl“ (Karel I., Poslední český král, Paseka 1998).

Doba a osud mu nebyly nakloněny. Nepovedl se ani jeho pokus o znovunastolení monarchie v roce 1921.

Listopad roku 1918 se stal pro císaře Karla I. zlomovým. Revoluční nálady zachvátily většinu zemí rozpadající se monarchie a vídeňská sociálnědemokratická vláda jej přinutila k abdikaci. V březnu roku 1919 odjel s dětmi a manželkou, půvabnou, tmavovlasou Zitou (1892–1989), do exilu do Švýcarska.

Zita Bourbonská k tomu poznamenala: „Moji rodinu vyhnali z Francie, Itálie a Portugalska. Po svatbě jsem se stala Rakušankou a nyní mne vyhánějí z Rakouska. Řekněte mi, ke které zemi nyní náležím?“

Karel a Zita cítili zklamání – slavná minulost dynastie se zcela rozpadla a z manželů se stali prakticky obyčejní občané. Měli ale i štěstí – díky anglickému králi Jiřímu V. a za pomoci katolíka a royalisty skotského plukovníka Edwarda Strutta si zachránili život a dostali se do bezpečí.

Nedopadli jako rodina posledního Romanovce, popravená v Jekatěrinburgu. Usídlili se na zámku Wartegg u Bodamského jezera se svým minidvorem čítajícím ovšem padesát osob, kromě jiného s komornicí a vychovatelkou.

Později se přestěhovali do vily Prangins u Ženevského jezera. Nakonec skončili na zámku Hertenstein na poloostrově vybíhajícím do Vierwaldstattského jezera. Tam jako by se zastavil čas.

Ve Švýcarsku panoval klid. Tady to vypadalo, jako by válka ani neproběhla. Se zoufalstvím, hladem a sociálními bouřemi se lidé setkávali jenom v novinách. To, co už Vídeň neznala – šunku, kávu, čokoládu –, se objevovalo běžně ve výlohách.

Finanční zajištění Karlovi nechybělo, i když při příjezdu do Švýcar měl u sebe pouze 700 franků v hotovosti. Velké jmění představovaly ovšem šperky, které uložil v Národní bance v Bernu. Kromě jiného k nim patřil i proslavený perlový náhrdelník Marie Terezie.

Jan Galandauer charakterizoval „Karlův tehdejší životní standard jako podobný standardu amerického milionáře“.

Přesto Karel i Zita najisto počítali s návratem. Nevěděli ale, jakým způsobem proběhne. Přesto svému znovunastolení podřídili i své chování.

O postoji Zity i Karla svědčila i návštěva zástupců čtyř následnických států ke konci dubna ve Warteggu – Čecha Františka Udržala, Jihoslovana Srdana Budisavljevice, Poláka Jana Kobierskiho a Rakušana Andrease Veichtsbergera. Ti nabídli Karlovi odstupné 194 milionů švýcarských franků za zkonfiskovaný majetek a za habsburský podíl na akciích velkých podniků.

Přijetím by se jednou provždy Karel zbavil jakýchkoliv peněžních starostí. Zároveň by se ale musel vzdát trůnu pro sebe a své děti a 25 let nevstoupit na území bývalé monarchie.

Do toho se mu ale nechtělo, a tak odpověděl: „Děkuji vám za dobré úmysly, ale otázku mohu řešit jen v dorozumění se svými národy. Jestliže mě zavolají, vrátím se. Habsburská koruna se v žádném případě nemůže stát předmětem handlování.“

On i Zita se v žádném případě nepovažovali za bývalého císaře a císařovnu. I proto vedli ve vile čilý politický život se sympatizanty z bývalého soustátí. Kromě jiných je navštívil i kněz Andrej Hlinka a německo-český politik Lodgman von Auen.

Dokonce vznikla organizace Agence Centrale, údajně nepolitická zpravodajská agentura, ve skutečnosti ale centrum shromažďování zpráv pro Karla I. a propagaci monarchismu. Za východisko svých restauračních pokusů si bývalý monarcha zvolil Uhry.

Karel si tedy nevybral Rakousko, jak by se očekávalo, ale právě Uhry, zemi, která tolikrát v minulosti reptala proti vládě jeho předků. Měl k tomu své důvody. Rakousko se nejrozhodněji distancovalo od své minulosti. V říjnu roku 1920 přijalo republikánskou ústavu a odmítlo jakékoli restaurační snahy.

Zvlášť pak Karla dopálil revoluční rakouský znak: přeměněná orlice Rakouské republiky, která držela ve svých pařátech místo meče a říšského jablka srp a kladivo.

V Maďarsku se situace víc dramatizovala – po porážce Maďarské republiky rad nastal v zemi chaos. Rudý teror vystřídal bílý, který jej násilnostmi a brutalitou ještě převýšil. V únoru roku 1920 zrušilo nově zvolené Národní shromáždění republiku a Maďarsko se stalo královstvím bez výkonu královské moci v čele s říšským regentem Miklósem Horthym.

Karel se k němu choval absurdně jako k věrnému poddanému a naivně počítal s tím, že mu jednou předá moc.

Nepřipouštěl skutečnost, že Horthy si své postavení pěkně vychutnával. Žil na hradě v Budě, udílel tam audience a nechal se oslovovat Vaše Jasnosti, i když udělování šlechtických titulů patřilo k výsadám krále.

Karel se ovšem stále považoval za pomazaného a korunovaného uherského panovníka, a tím se hodlal řídit.

Už na jaře roku 1921 začal Karel s přípravami. Nechal si pořídit falešný pas a zmíněný Strutt, zdatný horolezec a později zástupce velitele britské výpravy na Mount Everest, našel cestu, jak nenápadně překročit švýcarské hranice. Ukázalo se ale, že je nepoužitelná – výstup mohl absolvovat jen zkušený horolezec. Karel se nakonec spolehl na pas.

Akce mohla začít. Ve čtvrtek roku 1921 překročil Karel s pasem znějícím na jméno Sanchez francouzskou hranici a přistaveným autem odjel do Štrasburku. Následující ráno nastoupil do rychlíku Paříž–Vídeň. Obličej mu zčásti zakrývaly tmavé brýle, ale stejně udělal dobře, že neopustil kupé. Ve vlaku, nabitém různými rakouskými osobnostmi, by jej jistě poznali.

Ve Vídni se choval jako protřelý dobrodruh. V taxíku podle svých představ mátl protivníky – vyptával se taxíkáře na vídeňské hotely. Při placení ale udělal fatální chybu – zaplatil padesátifrankovou švýcarskou bankovkou, což představovalo malé bohatství.

Vyjevený taxikář, v domnění, že Karel je mezinárodní zločinec a gangster, nahlásil vše policii. Ta naštěstí incidentu nevěnovala pozornost. Po odjezdu taxikáře se Karel odebral do Landskrongasse 5, kde bydlel jeho přítel hrabě Tamás Erdody. Toho málem sklátila mrtvice, když Karla uviděl, ale pomoc slíbil.

Zároveň ale v úspěch příliš nevěřil a o svém rozhodnutí pochyboval.

Právě s Erdodym se pak Karel vydal dvěma auty přes maďarské hranice, tentokrát pod jménem William Codo. Cílem se stal biskupský palác ve městě Szombathely. Vozy zůstaly na zastávce v Pinkafo, takže do paláce přijeli koňským povozem.

O místního biskupa hraběte Janose Mikese se pokoušely mdloby, když mu oznámili večer okolo deváté hodiny návštěvu jakýchsi dvou pánů, a poté jej dorazilo, když jeden z nich sejmul brýle proti prachu a otázal se: „Mikesi, vy nepoznáváte svého krále?“

Vzhledem k tomu, že bylo právě Vzkříšení, dům zaplnili kněží a ti všichni se nyní dozvěděli, že se do země vrátilo Jeho Veličenstvo.

Nikdo předtím neměl o jeho příjezdu ani tušení. Přesto ministr Joszef Vass, který pobýval v paláci, dal okamžitě uherskému králi k dispozici svůj úřad. Nedaleko odtud na jednom statku zase lovil sluky maďarský ministerský předseda Paul Teleki. Ihned pro něj poslali. Vyděšený a zaskočený Teleki si mumlal: „Příliš brzy, příliš brzy.“

A radil Karlovi, ať se buď vrátí domů, nebo se odebere do Budapešti. V biskupově paláci se objevil i vojenský velitel celého západního Maďarska Anton Lehár – přesvědčený legitimista, bratr známého hudebního skladatele. Ani ten nadšením neplýtval.

Předal sice králi velení, ale varoval, že by mohla propuknout občanská válka a sousední státy by mohly vojensky zasáhnout. Soudil také, že by měl Karel odjet do Budapešti a převzít od Horthyho moc.

Domníval se, že říšský regent, který králi dvakrát přísahal, váhat nebude. Vždyť mu samotnému řekl, „že mu může naplít do obličeje, jestliže kdy bude něčím jiným než poslušným vojákem jeho Veličenstva“.

A tak se Karel vydal do Budapešti. Teleki jel ještě před ním, aby Horthyho informoval. Všichni oplývali poněkud slabým optimismem.

Sedmadvacátého března roku 1921 se Teleki a za ním Karel s vládním komisařem pro západní Maďarsko Antalem Sigrayem a dvěma Lehárovými důstojníky vypravili na budínský zámek. Tam všechny zasáhlo nemilé překvapení. Nikdo je nevítal, nezněl žádný generálský pochod – prostě o jejich příjezdu nikdo nic nevěděl.

Teleki do Budína nedorazil vůbec – později se vymlouval, že zabloudil či že měl na autě poruchu. Vzhledem k tomu, že vynikal jako geograf a jistě by mu v případě poruchy sehnali jiné auto, bylo jasné, že do Budína prostě dorazit nehodlal.

Karel tedy musel vyslat k Horthymu Sigraye, aby oznámil jeho příjezd. Ten zrovna obědval a zůstal jako zkoprnělý. Karla přijal a vedl s ním podivné dvě a půl hodiny trvající jednání.

0 jeho průběhu později informoval Horthy i Karel, samozřejmě každý z jiného hlediska. Horthy tvrdil, že by rád předal moc, ale nemůže, protože země by upadla do neštěstí a napadly by ji sousední státy.

Karel zase Horthyho vylíčil jako věrolomného darebáka, který nechce předat moc, a tvrdil, že se mu udělalo z jeho odporného chování fyzicky špatně.

Horthy skutečně moc nepředal, zato Karla ohromil šíleným návrhem: ať s Lehárovými vojáky dobude republikánskou Vídeň, on, Horthy, zatím bude v Budíně hlídat a za tři týdny tak bude Karel vládcem „našeho milého Rakousko-Uherska“. Chtěl zkrátka Karla vypakovat z Budapešti.

I bývalý panovník chtěl zmizet. Necítil se na hradě bezpečně. Navíc Horthy ještě drze požádal, aby mu Karel udělil Řád Marie Terezie. Karel upadl do takové deprese a zmatenosti, že řád skutečně udělil. A poté zadním vchodem hrad opustil, a jak sám tvrdil, byl rád, že se dostal ven.

K ránu dorazil zpátky do Szombathely, ale dostal horečky a musel ulehnout. Sotva usnul, dorazil tamtéž Teleki s příkazem od Horthyho, že nikdo nemá od Karla poslouchat rozkazy.

Karel sice ještě nějaký čas vydával z lůžka blábolivé pokyny a stanoviska, ale nakonec kapituloval. Dne 5. dubna se vracel do Švýcarska.

Tam se Švýcaři velice zlobili. Zdálo se jim, že využil jejich pohostinnosti. A to ještě netušili, že se Karel svých plánů nevzdal.

Už při návratu do Švýcarska uvažoval Karel o dalším pokusu o návrat. Zase jej všichni přesvědčovali, že bude úspěšný. U věrného plukovníka Lehára nechal v Maďarsku svou uniformu s odtrženým límcem. Znamení, že se znovu navrací, měl dát telegram s textem: límec bude přišit.

Tentokrát hodlal bývalý monarcha dobýt svého postavení vojensky. Nejmohutnější karlistickou jednotkou se měl stát pluk, kterému velel major Gyula Osztenburg, Karlovi bezpodmínečně věrný.

Jinak vyhlížela situace v Maďarsku, stala se schizofrenní – v čele království bez krále stál admirál Horthy, ačkoli stát neměl ani mořské pobřeží. Karel i se Zitou se rozhodli, že se do Maďarska navrátí společně, a to letadlem.

Od Zity znamenal nový pokus velkou odvahu nebo lehkomyslnost – čekala své osmé dítě. Manželé se připravovali konspirativně – Švýcarům oznámili, že chtějí oslavit 21. říjen 1921, kdy měli desáté výročí sňatku, v rodinném kruhu.

A 20. října v 11 dopoledne odjeli na letiště Dubendorf. Bavorský letec, veterán z velké války, se skutečně vyznamenal. Zabránil katastrofě, když letadlu vynechával nad bavorskými Alpami motor.

I tak se Karlovi i Zitě udělalo špatně. Nakonec se ale dostali na pozemek hraběte Csirakyho u Dénesfy, jak bylo dohodnuto. A zase všechno dopadlo špatně. Telegram o límci vůbec nedošel a legitimisté očekávali krále později. Zato Horthy o jeho příjezdu věděl ihned.

Všechno se tedy zdrželo. Přesto 22. října vyrazil Karel s konvojem 3000 vojáků na východ. Pokus začal slavně – po cestě se ke Karlovi přidávaly další vojenské posádky. To znepokojilo okolní státy.

V ČSR přijali usnesení, že pobyt Karla v Maďarsku představuje casus belli – důvod k válce. ČSR spolu s Rumunskem a Jugoslávií podalo v Budapešti výhružný protest, naše republika a Jugoslávie také mobilizovaly.

Karel nakonec dorazil až k předměstí Budapešti. U Budaörse došlo k jediné bitvě, která se „podobala spíš šarvátce“.

Horthy mohl zpočátku proti Karlovi povolat pouze ozbrojené studenty. Tehdy měl Karel šanci. Ale zaváhal a nepopohnal své důstojníky k větší bojovnosti. Navíc počítal s pomocí budapešťské posádky, s jejímž velitelem se dohodl.

Toho ale zatím nahradil jiný muž. Nakonec zmatený Karel podepsal kapitulaci svých jednotek, které ještě bojovaly. Na závěr se uchýlil i se ženou a hrstkou věrných na zámek Ference Esterházyho v Tatě. Stali se de facto zajatci.

Na nátlak Malé dohody a velmocí odhlasovalo maďarské Národní shromáždění zákon, který Karla zbavoval panovnických práv „a dědičného práva Domu habsburského“. Pod ochranou spojeneckých vojsk mu vykázali pobyt na Madeiře.

Karel zcela podlehl vyčerpání. Sužovaly jej nervové deprese. V březnu roku 1922 se navíc nachladil, dostal kašel a horečku. Léčili jej drasticky – aplikacemi injekcí terpentýnu, které měly vytvořením nového ložiska infekce zničit infekci starou. Karel zemřel 1. dubna roku 1922. Jeho restaurační pokusy se staly minulostí.