Jak Stalin se souhlasem hitlerovského Německa zabral Pobaltí

Šlo o území obývaná národy, které byly až do roku 1917 součástí Ruské říše a které využily faktické porážky Ruska v první světové válce k získání státní samostatnosti. Nyní Sovětský svaz usoudil, že přišla chvíle získat tato území zpět.

Na podzim 1939 Stalin vnutil pobaltským státům smlouvy o vzájemné pomoci, a získal tak souhlas s vybudováním sovětských vojenských základen. V Litvě bylo v říjnu 1939 umístěno 20 tisíc sovětských vojáků, v Lotyšsku 30 a v Estonsku 25 tisíc.

Proti Finsku, které podobnou dohodu odmítlo a nesouhlasilo ani s postoupením části svého území, zahájil 30. listopadu 1939 Sovětský svaz otevřenou válku. Tu sice Finsko po čtyřech měsících hrdinného odporu prohrálo a ztratilo část svého území, uhájilo však svou státní nezávislost. Ostatní pobaltské státy tolik štěstí neměly.

Vhodná mezinárodní situace k zahájení sovětské invaze do Pobaltí nastala po zahájení německé ofenzívy na západní frontě 10. května 1940, protože pozornost celého světa byla nyní upřena na Francii.

Sovětský svaz nejprve spustil ostrou tiskovou kampaň: vlády Litvy, Lotyšska i Estonska byly obviňovány z porušování neutrality, z tajné spolupráce s Francií a Velkou Británií a z organizování nepřátelských akcí proti SSSR. Šlo o zástupné anebo zcela vymyšlené incidenty. V případě Estonska byl za „důkaz“ porušení neutrality prohlášen úspěšný útěk internované polské ponorky Orel z přístavu v Tallinu do Velké Británie 17. září 1939, ačkoliv celou akci provedli polští námořníci.

Litvu zase Sovětský svaz obvinil v května 1940 ze zodpovědnosti za údajný únos několika sovětských vojáků ve Vilniusu, ačkoliv ti s největší pravděpodobností z Rudé armády dezertovali.

A pohroma se blížila: 9. června 1940 velitel leningradského vojenského okruhu maršál Sergej Timošenko nařídil soustředění vojsk tak, aby mohly kdykoliv obsadit území baltských států. A už 13. června zahájilo sovětské baltské loďstvo blokádu estonských přístavů, 14. června 1940 bylo litevské vládě odevzdáno ultimátum požadující razantní zvýšení počtu sovětských vojsk na jejich území a ustavení Sovětskému svazu přátelské vlády. Obsahově shodná ultimáta dostaly 16. června také vlády Lotyšska a Estonska.

Avšak už 15. června vtrhla Rudá armáda do Litvy a jednotky NKVD přepadly lotyšskou pohraniční stanici Maslenki na hraniční řece Ludza. Následující den byla zahájena masívní invaze do Lotyšska a Estonska. Invazní armáda čítala půl milionu mužů, což bylo daleko více, než činily branné síly všech tří baltských států dohromady.

I když litevský prezident Antanas Smetona vyzval branné síly k odporu, jeho kabinet se postavil proti. Litevská armáda bez boje kapitulovala a rovněž armády Lotyšska a Estonska na příkaz svých vlád složily zbraně; výjimku tvořil jen jeden prapor umístěný v Tallinu, který se symbolicky postavil na odpor.

Ve všech třech pobaltských zemích existovaly před sovětskou okupací pravicové autoritativní režimy: v Litvě už od roku 1926, v Lotyšsku a Estonsku od roku 1934. Toho sovětské okupační úřady využily a pod heslem „obnovy demokratických pořádků“ ustavily loutkové vlády lidové fronty složené z místních komunistů a některých dalších levicových politiků. Skutečnými vládci se ale stali sovětští zmocněnci – Vladimir Dekanozov v Litvě, Andrej Vyšinskij v Lotyšsku a Andrej Ždanov v Estonsku.

Dosazené loutkové vlády vypsaly volby do tzv. lidových shromáždění, která měla být novými parlamenty. Volby se konaly podle osvědčeného sovětského způsobu: v každém volebním obvodě byl postaven jen jeden kandidát. Účast v hlasování byla povinná: každý volič musel mít v občanském průkazu razítko volební komise, že se skutečně zúčastnil, jinak mu hrozil postih. Kromě toho všude panoval otevřený teror, sovětské bezpečnostní orgány denně zatýkaly sympatizanty někdejších vlád a odpůrce nového režimu. Podle oficiálních údajů se 99,6 procenta voličů vyslovilo pro navržené kandidáty…

Francie kapitulovala 17. června 1940, britské expediční síly se musely stáhnout z Francie a z Norska zpět na britské ostrovy. SSSR byl tichým spojencem Německa, jehož vítězství se v létě 1940 zdálo jisté.

Stalin, který pravděpodobně do té doby počítal s ponecháním baltských republik jako formálně samostatných socialistických států, se rozhodl provést přímou anexi.

Jakousi zkouškou reakce Velké Británie se stala anexe Besarábie. Sovětská vláda předložila 26. června 1940 Rumunsku ultimátum požadující pod hrozbou vojenského zásahu odevzdání sporného území Besarábie, k tomu ještě území severní Bukoviny včetně hlavního města Černovic, a to do čtyř dnů. Bukovina přitom nikdy nebyla součástí Ruska, už od roku 1775 patřila k habsburské monarchii, od které ji Rumunsko získalo v roce 1918. Protože SSSR se v tomto případě nemohl odvolávat na historický princip, obhajoval anexi tím, že většinu obyvatelstva severní Bukoviny tvoří Ukrajinci.

Rumunská vláda se obrátila s žádostí o pomoc do Londýna, ale odtamtud přišla rozpačitá odpověď, že Velká Británie za současné situace nemůže Rumunsku pomoct. Doporučení, aby Bukurešť vyšla Moskvě vstříc, přišla vzápětí i z Berlína.

Rumunská vláda proto ultimátum akceptovala. Okupace byla provedena během čtyř dnů. Území bylo připojeno k SSSR jako Moldavská sovětská socialistická republika. Hladký průběh anexe utvrdil Stalina v přesvědčení, že ani v Pobaltí nenastanou mezinárodní komplikace.

Lidová shromáždění, která se sešla v srpnu 1940, odhlasovala rezoluce požadující připojení k Sovětskému svazu jako svazových republik, a obrátila se s touto žádostí na Nejvyšší sovět, který samozřejmě žádostem vyhověl. Litva se stala sovětskou republikou 3. srpna 1940, Lotyšsko 5. srpna a Estonsko 6. srpna.

Bezprostředně poté nastaly masové deportace nepohodlných lidí do hloubi SSSR, na jejich místo přicházeli úředníci a odborníci z jiných částí SSSR. Sesazený lotyšský prezident Kārlis Ulmanis byl nejprve internován ve Stavropolu a pak v roce 1941 zatčen. Byl odvezen do Turkmenistánu, kde zemřel. Estonský prezident Konstantin Päts byl s celou rodinou internován v Ufě a v létě 1941 zatčen a pak odsouzen za protisovětskou agitaci. Zemřel v roce 1956. Pouze litevskému prezidentovi Smetonovi se podařilo utéct do Německa, odkud mu bylo povoleno odcestovat do USA. Tam v roce 1944 zemřel.

O tom, že by připojení pobaltských států k SSSR vyjadřovalo vůli většiny obyvatelstva, nemůže být samozřejmě ani řeči. Známý finský spisovatel Mika Waltari, autor románu Egypťan Sinuhet, ve své knize Pravda o Estonsku, Lotyšsku a Litvě (1941; česky vyšlo v roce 2022 pod názvem Válka o pravdu) poskytl zevrubný popis sovětské okupace a následných represí, ve kterém například upozorňuje, že s úplnou anexí do SSSR údajně nepočítali ani místní komunisté. Po druhé světové válce byla na sovětský zákrok kniha stažena z prodeje i ze všech veřejných knihoven.

Skutečné smýšlení obyvatel se velmi jasně ukázalo za necelý rok, když 22. června 1941 Německo zahájilo útok na Sovětský svaz. Obyvatelstvo pobaltských republik vesměs nevnímalo SSSR jako „svůj“ stát, který by mělo hájit. Naopak, považovalo Němce za osvoboditele, takže místní obyvatelstvo nadšeně vítalo jednotky wehrmachtu. A masově vznikaly partyzánské jednotky, které úspěšně napadaly ustupující Rudou armádu.

Politici různých směrů ve všech baltských státech začali formovat národní výbory jako základ prozatímních vlád. Nadšení místního obyvatelstva ale brzy vyprchalo: Hitler neměl v úmyslu obnovit samostatnost baltských republik. Prozatímní vlády byly rozpuštěny a na území Pobaltí zřízen Říšský komisariát Ostland, k němuž bylo připojeno i Bělorusko. Říšským komisařem se stal nacista Hinrich Lohse, který nese hlavní zodpovědnost za genocidu pobaltských Židů, byť je třeba v zájmu spravedlnosti říci, že především v Litvě a Lotyšsku se na pronásledování Židů podílely i místní polovojenské formace složené z litevských a lotyšských nacionalistů.

Sny o samostatnosti skončily a sovětskou diktaturu vystřídala neméně krutá diktatura nacistická.

Velká Británie a USA anexi pobaltských republik nikdy de iure neuznaly, ovšem s ohledem na spojenectví se Stalinem pro obnovu jejich samostatnosti nemohly nic udělat. V roce 1944 bylo Pobaltí oficiálně znovu začleněno do SSSR, byť pro sovětské úřady nebylo ovládnutí těchto území snadné. Část obyvatelstva přes špatnou zkušenost s německou okupací se totiž znovu postavila proti postupující Rudé armádě se zbraní v ruce.

Ani konec války v roce 1945 neznamenal ještě konec boje proti sovětské moci. V lesích Pobaltí až hluboko do 50. let působili protisovětští partyzáni známí jako „lesní bratři“. Sovětské úřady obnovily masové deportace nepohodlných osob do jiných částí SSSR. Naopak do Pobaltí přicházelo ve velkém počtu ruskojazyčné obyvatelstvo. Protože ruština byla úředním jazykem na celém území SSSR, necítili tito lidé žádnou potřebu učit se místní jazyk. Tak vypadala plíživá rusifikace Pobaltí.

Lotyši, Litevci a Estonci nikdy Sovětský svaz za svoji vlast neuznali a čekali jen na vhodnou příležitost, aby se od něj odtrhli. Ta nastala po roce 1989, kdy byl SSSR oslaben. Po neúspěšném převratu v srpnu 1991 využily pobaltské národy příležitost a obnovily svou nezávislost.

Anexe z roku 1940 byla konečně po půl století odčiněna.

Autor je historik