Horor ve studni: Jak to bylo doopravdy a jak skončil mladý Brůna z majora Zemana

Uprostřed požářiště v prvním patře leží zuhelnatělá mrtvola třiapadesátileté Marie Jelínkové, ruce ohořelé až k loktům. Torzo identifikoval patolog podle zubní korunky. Neuhořela zaživa: zadusila se masivně vdechovanou krví, svědčící o několika silných úderech zepředu do obličeje. Také vzadu prorazila lebku rána tupým předmětem.

Utonulé tělo jejího manžela, sedmapadesátiletého Stanislava Jelínka, plavalo ve studni na zahradě. Smrt si pojistil několika hlubokými řezy do tepny na levém zápěstí. Hororový dojem dotvářely stromky posekané tak, jako by nic nemělo přežít.

Jenže přežil jeden z účastníků tragédie: sedmatřicetiletý syn Stanislav. Našli ho ráno před domem jeho strýce v Černošicích, vyčerpaného a zkrvaveného.

Vyšetřování potvrdilo, že pachatel založil požár úmyslně. Zamčený byl i zadní vchod do zahrady. Vraždit tedy musel někdo ze tří členů rodiny. Ale kdo?

Vražda, jeden pokus o sebevraždu dokonaný, druhý ve stadiu pokusu, zabití v sebeobraně, žhářství… Kriminalisté stáli před zapeklitým případem. A ten později inspiroval 26. díl seriálu Třicet případů majora Zemana: Studna.

Televizní epizoda začíná rok po tragické události v Hájicích – tak se jmenuje obec v seriálu. Je začátek jara 1969 a zatrpklý major Zeman se nudí na místním oddělení VB na Žižkově, kam byl odložen kvůli prosovětským postojům. Země je už přes půl roku okupovaná, „zdravé síly“ ve straně připravují svržení Dubčeka – kriminálka bez Zemana však nedokázala případ z Hájic vyřešit. V obci vládne nedůvěra a strach.

StB by se velmi hodilo, kdyby mohla prokázat neschopnost Zemanových nástupců, a tak se obrátí na majora Zemana, aby případ rozlousknul. Ten výzvu přijme a vraha skutečně odhalí: šílený otec se rozhodl ukončit život celé rodiny v rozšířené sebevraždě.

Do obce se vrátí klid a mír. Svrženého Dubčeka nahradil Gustáv Husák, major Zeman dostane zpět své místo v čele kriminálky. Odhalil však pravého pachatele? Pojďme se na to podívat.

Případ z Vonoklas popsal major Josef Strouhal v Kriminalistickém sborníku 11/1968. Filmoví Brůnovi se ve skutečnosti jmenovali Jelínkovi. Tragédii předcházely jejich dlouholeté spory se sousedy, kvůli nimž si otec a syn Jelínkovi pořídili dva stejné ostré nože s dvaceticentimetrovou čepelí. Použili je při potyčce se sousedy, která měla za následek stíhání Jelínka staršího a jednoho ze sousedů pro ublížení na zdraví.

Ve středu 14. února 1968 se měl otec kvůli tomu dostavit k výslechu. Podle výpovědi Stanislava mladšího byl celé pondělí skleslý a málomluvný, skoro nejedl, chvilkami dokonce plakal. Podezříval manželku a syna, že ho v nadcházejícím vyšetřování nepodpoří.

Okolo půl dvanácté uslyšel syn ze sousední rodičovské ložnice matčin výkřik. Vběhl tam a v přítmí uviděl stát otce nad postelí. V ruce něco držel. Matka bezvládně ležela na peřině. Chroptěla. Přes pelest se valil proud krve. „Vrhl jsem se k matce a líbal jí ruce… V tom okamžiku mi bylo jedno, zda mě otec také píchne, nebo ne, poněvadž jsem v tom spatřoval konec smyslu mého života,“ uvedl později do protokolu.

„Taky tě tu nenechám! Musíme všechno zničit!“ naléhal podle výpovědi Stanislava Jelínka jeho otec. Vyvedl strnulého syna na zahradu a nařídil mu, aby sekerou poničil stromy. Pak ho donutil, aby si pořezal hrdlo a zápěstí a skočil do studny.

Jenže chlad vody syna probral. Uvědomil si, že chce žít. Vzpíral se v úzkém prostoru zády a nohama o stěny a centimetr po centimetru se soukal ven. Už byl skoro nahoře, když otec skočil do studny za ním a srazil ho zpět.

„Octli jsme se čelem proti sobě. Otec mi řekl: ,Ty ještě žiješ? Nezůstávej tady bez nás!‘ Chytil mě oběma rukama kolem krku. Jak se na mě pověsil, oba jsme se potopili. Byl to hrozný okamžik, dusil jsem se. Kolenem jsem ho odstrčil a pravou rukou chytil za ruce, kterýma mě držel kolem krku,“ vypověděl Stanislav Jelínek mladší.

Otec nakonec bezvládně plaval na hladině a syn se podruhé soukal nahoru. První patro hořelo. Stanislav Jelínek mladší v šoku přelezl plot a utekl do noci. Mokrý, jen v ponožkách. Bačkory zahodil ve studni, aby se mu lépe lezlo. Když k ránu začalo sněžit, našli ho dva kilometry od místa činu. Zcela vyčerpaného, se zkrvaveným hrdlem a levým zápěstím.

Rány však byly jen povrchové, vykrvácení nehrozilo. Nevymyslel si všechno, aby zakryl vraždu? Chvíli to tak vypadalo, zejména když třikrát změnil výpověď. Napřed naznačoval, že rodinu přepadli sousedé. Pak prohlásil, že ho pořezal otec. Nakonec tvrdil, že ho otec při pádu do studny minul a sám se utopil… Vyšetřovatelé vyvrátili jednu verzi po druhé.

Jenže… Kriminalisté také zjistili, že ve studni skutečně byl: ve stěně půl druhého metru nad hladinou našli v jílu otištěné stopy jeho bačkor, na skružích byly jeho vlasy a krev. Ověřili také pokusem, že ze studny lze vylézt bez žebříku, a oděrky a modřiny na konečcích prstů, loktech a kříži svědčily o tom, že se syn vydrápal ven popsaným způsobem.

Krev vzadu na límci jeho košile navíc patřila otci, což podle vyšetřovatelů dokazovalo, že synovi při zápasu ve studni tekla za krk krev z otcova poraněného zápěstí, jak se ho snažil v objetí dostat pod vodu. A tak nakonec případ uzavřeli stejně jako seriálový major Zeman.

Co když to ale bylo jinak? O tom dodnes přetrvávají pochyby. V pořadech portálu Badatele.net je shrnul reportér Jaroslav Mareš, který se kauze věnoval dlouhodobě. Studna byla přes jedenáct metrů hluboká, na šířku měřila jen osmdesát na osmdesát centimetrů. Hladina ležela v hloubce více než sedm metrů. „Když ale byla dost úzká na rozepření, nebylo v ní dost místa na rvačku. A pokud syn vylézal ze studny a otec na něj spadl, neměl by syn šanci na přežití,“ argumentuje reportér.

Pád muže v úzkém prostoru by strhl tělo pod sebou a zatlačil ho pod hladinu jako špunt, což potvrdila počítačová simulace forenzního biomechanika Jiřího Strause i pokus v bazénu, který Jaroslav Mareš provedl na TV Prima. Podle reportéra se nabízí jediné vysvětlení: syn skočil jako druhý.

„Já si myslím, že mladý je minimálně spolupachatel, ne-li pachatel, protože otec byl podle zjištění profesora Strause ve studni první. A kdo by ho tam asi tak hodil,“ konstatuje ředitel Muzea policie ČR Radek Galaš. Nutno však dodat, že odbornost soudního znalce Strause byla opakovaně zpochybněna a Ústavní soud zrušil dva verdikty, kdy kvůli jeho nesprávným posudkům dostali lidé vysoké tresty.

A měl vůbec syn nějaký důvod k vraždě matky? Miloval ji a ta se o něj celý život vzorně starala. Možná až moc… „Údajně měl mít v 16–17 letech pohlavní styk se svou matkou. Když otec toto zjistil, řešil to tím, že matku fyzicky týral, a nakonec se to vyřešilo záhadnou smrtí obou rodičů, kdy otec i matka byli nalezeni mrtvi ve studni,“ konstatuje záznam StB z roku 1976, který se nachází v Archivu bezpečnostních složek.

Věrohodnost záznamu StB nelze přeceňovat. Že v Jelínkově rodině panovaly patologické vztahy, je však bez debat. A nemuselo jít zrovna o incest. Jak uvedl major Josef Strouhal v Kriminalistickém sborníku, Jelínek starší byl propuštěn z armády a posléze superarbitrován. Příčina: „těžká neuropsychopatická konstituce“, tedy nevyléčitelná duševní choroba. Snad schizofrenie?

Každopádně psychické postižení může být dědičné, tak nepřekvapí, že psychiatr charakterizoval Jelínka mladšího jako „osobnost anomální až psychopatickou, s přehnanou touhou po sebeuplatnění, hysterickými rysy a kverulantními postoji“.

V době vraždy se také povídalo leccos dalšího: že Státní bezpečnost zavraždila rodiče, aby syna donutila ke spolupráci…, že se Stanislav podílel v Moskvě na vývoji supertajné zbraně…, že po návratu pokračoval ve výzkumu na tajné vojenské základně…

Některé spekulace, jakkoli se zdají přitažené za vlasy, ale mají blízko k pravdě. Inženýr Stanislav Jelínek mladší, absolvent Fakulty technické a jaderné fyziky ČVUT, totiž krátce po tragédii ve Vonoklasech opravdu odjel do Moskvy a tři roky tam pracoval v radiochemické laboratoři ústavu Akademie věd SSSR pod vedením sovětského virologa Viktora Ždanova.

A po návratu se skutečně podílel na utajeném výzkumu v Orlických horách. Nikoli však na vojenské základně, ale na detašovaném pracovišti ČSAV v Novém Hrádku – Rzech. S krátkou přestávkou tam pracoval v letech 1970 až 1975. V té době se také oženil a narodil se mu syn.

„O tom, že tady u nás působil, ví minimum lidí. Já sám jsem se to dozvěděl až v devadesátých letech od táty, který ho znal osobně,“ říká starosta městyse Nový Hrádek Zdeněk Drašnar.

„Bakteriologický výzkum se nedá řešit ve městě. A když chtěl stát za studené války nějaký provoz utajit, strčil ho do bývalých textilek sem k nám, na okraj republiky,“ dodal. Československá akademie věd tak provozovala v Orlických horách dvě laboratoře, které se později staly součástí Ústavu experimentální medicíny: v Olešnici a ve Rzech. A v nedalekých Dolech byla pro změnu laboratoř Mikrobiologického ústavu ČSAV. To vše leželo v rozmezí pouhých několika kilometrů.

V Dolech se v 50. letech vyvíjela vakcína proti sněti slezinné (antraxu), která může být použita jako náplň do biologických zbraní. V roce pak 1961 výzkum vystřídal odchov bezmikrobních zvířat pro laboratorní účely, na němž se podílel Jiří Trávníček, inženýr se specializaci mikrobiolog-imunolog, dnes v důchodu.

„V patře nad námi měl v 60. letech pronajaté prostory vojenský ústav hygieny a epidemiologie, který pokračoval v utajeném výzkumu ochrany proti biologickým zbraním. Jen už neřešil antrax, ale jiné viry,“ konstatuje. Nějakou dobu fungovaly obě instituce v Dolech paralelně, až se koncem 60. let vojáci přestěhovali na novou základnu v Těchoníně.

A právě v Dolech se Jiří Trávníček se Stanislavem Jelínkem mladším několikrát setkal. „Měli jsme tam totiž dobrou mechanickou dílnu, kam si občas jezdili nechat něco vyrobit i kolegové ze Rzů. Pamatuji si, že pan Jelínek napadal na nohu. Kolegové o něm říkali, že slouží sovětské rozvědce: ,Dávejte si bacha, je to fízl! A je divnej!‘“ vzpomíná.

Starostovi Drašnarovi se podařilo dohledat několik Jelínkových kolegů přímo z laboratoře. Jsou to staří lidé, kteří překročili osmdesátku. A jedno mají společné: dodnes se jména Jelínek bojí.

Celou jeho kariéru totiž provázely konflikty. Stěžoval si na nadřízené, šikanoval podřízené… Neschopnost vyjít s lidmi byla zřejmě také jednou z příčin, proč šla jeho vědecká kariéra strmě dolů. Nakonec skončil jako knihovník v knihovně ústavu experimentální medicíny v Praze-Krči.

„Oslovil jsem dva lidi v Olešnici, ale vzkázali mi, že o té době vůbec nechtějí mluvit,“ uvedl Zdeněk Drašnar. Nicméně se Novinkám díky panu starostovi nakonec podařilo kontaktovat Janu Novou, která byla Jelínkovou přímou podřízenou ve Rzech. S rozhovorem souhlasila pouze pod podmínkou, že její jméno změníme. „Mám na to období zlé vzpomínky. Podle mě byl Jelínek psychopat. Nerada bych, aby se mi někdo mstil,“ říká stará paní.

„Přišel k nám a zabral radioaktivní laboratoř, kde jsem pracovala. Vyhodil krátce po sobě čtyři sekretářky. Každý den, když jsme přišli do práce, byl na dveřích nový zákaz: třeba mluvení s údržbáři. A bylo vidět, že se bojí. Nechodil jinak než s vystřelovacím nožem. Když šel proti nám na schodech v práci, tak ho vytáhl a mířil na nás,“ popisuje podivné vztahy na pracovišti.

Z materiálů v archivu radnice v Novém Hrádku vyplývá, že Stanislav Jelínek ve Rzech pracoval jako vedoucí otolaryngologické laboratoře. Čím přesně se zabývala, není známo. Nicméně podle moskevské praxe a podle toho, že byl inženýrem technické fyziky se specializací na fyzikální a jadernou chemii, lze odhadnout, že šlo o diagnostické metody ve virologii, například o detekci virů radioizotopy. Což mělo velmi blízko k tajnému výzkumu v Dolech, kde vojáci vyvíjeli protilátky proti virům použitelným v biologických zbraních a mikrobiologové chovali laboratorní zvířata, na nichž se mohly kultivované viry testovat.

Že tedy měla o mladého Jelínka zájem StB, je nesporné. S přihlédnutím k tomu, že se seriál Třicet případů majora Zemana natáčel pod jejím dohledem, nelze vyloučit ani spekulaci, že by vyšetřovatelé případný zločin nadějného vědce kryli. Jenže na výzkumu spojeném s biologickými zbraněmi začal pracovat až několik let po uzavření případu.

A byť se na veřejnosti oháněl nožem a vzbuzoval obavy okolí, jeho dochované dopisy svědčí spíš o submisivní povaze, která se cítí být ostatními ohrožována. V dopisech sestřenici Marii nazývá manželku „má paní a učitelka“. Z jejich úryvků je vidět, že ji velmi miloval: „Sám s mladou milovanou manželkou na samotě… Přes den učila malého Péťu a v noci doučovala mne… A já ji poslechl jako vždy…“

Nová rodina žila ve Rzech stejně uzavřeně, jako byl Stanislav zvyklý z Vonoklas. Jenže tentokrát nechtěně. Místo slíbeného služebního bytu v Novém Hrádku totiž dostali Jelínkovi dřevěnou chatu na strmém kopci nad laboratoří. Ležela sice jen pár desítek metrů od pracoviště, ale uprostřed ničeho: v opuštěné zatáčce silnice mezi zalesněnými kopci.

Přestože byl Stanislav zpočátku horlivým straníkem, schůze ho rychle omrzely. Zejména když na ně měl kulhat několik kilometrů pěšky přes kopec. „V podmínkách, v jakých bydlím, se s malým dítětem není možné účastnit jakékoli jiné činnosti, natož stranické… Pokud pro mě chtějí soudruzi něco udělat, mohli by mi opravit cestu,“ stěžoval si místnímu stranickému vedení.

V roce 1974 ze strany vystoupil. Později se odstěhoval do Benátek nad Jizerou a poté do Prahy. Zemřel v roce 2002 na mozkovou mrtvici. Bylo mu 73 let. O tom, co se ve Vonoklasech oné osudné noci skutečně stalo, nikdy nepromluvil.

„Z té doby nezůstal kámen na kameni. Oba tehdejší sousedé se odstěhovali. Dům koupili vzdálení příbuzní, přestavěli ho, vysázeli nové stromky a místo studny mají vodovod,“ konstatuje starosta Vonoklas Tomáš Beneš a dodává: „Vonoklasy jsou sice kvůli majoru Zemanovi známé, ale dnes už to řeší jen novináři. Pro místní jde o uzavřenou záležitost.“