Gertruda Urzidilová: osud židovské intelektuálky ze střední Evropy ve 20. století

Narodila se do doby, kdy ženy už sice mohly studovat, ale přece jen převažovalo přesvědčení o jejich úloze pečovatelek o domov. Stala se strážkyní domácího krbu, ale současně po celý život tvořila, psala básně, úvahy a reflexe, které svědčí o jejím osobitém uvažování.

Psal se rok 1918, poslední měsíce války. Gertrudě bylo v létě dvacet let. Modrooká, plnoštíhlá, s dlouhými prsty, vysokým čelem a na mikádo střiženými hnědými vlasy. Dcera rabína Karla Thiebergera, absolventka pražské německé dívčí měšťanské školy a dívčího lycea s přerušeným studiem na Pražské německé univerzitě. Během válečných let se angažovala v Klubu židovských žen a dívek a v pomoci pro východožidovské uprchlíky. Své básně a krátké reflexe publikovala v pražských, německy psaných novinách.

Ve známé pražské kavárně Arco se 14. června 1918 seznámila s Johannesem Urzidilem. Byl o dva roky starší, na pražské německé universitě dokončoval studia germanistiky, slavistiky a dějin umění a pravidelně docházel do kavárny Arco, kde se scházela společnost starších literátů - Franz Kafka, Franz Werfel, Oskar Baum, Egon Ervin Kisch. Budoucí spisovatel se přátelsky stýkal také s českými malíři (Karel Hofman, Rudolf Kremlička, Václav Špála, Josef Čapek, Jan Zrzavý) a v berlínském časopise Die Aktion publikoval recenzi o výstavě Tvrdošíjných s titulkem Junge tschechische Kunst.

V té době připravoval k vydání svoji první básnickou sbírku a začal pracovat jako překladatel na tehdejším Úřadu zmocněnce Německé říše v Praze.

V neděli 4. dubna 1922 se Gertruda a Johannes stávají manželi Urzidilovými. Na konci dubna podnikli svatební cesta po Goethových stopách do Výmaru. V každodenním životě to však vypadá trochu složitěji. Gertrudin bratr Friedrich ani matka se svatbou s katolíkem nesouhlasili a přerušili s novomanželi Urzidilovými veškeré kontakty na dlouhá léta.

Gertruda k tomu v závěru života napsala: „Moje rodina měla mého muže velmi ráda, ale nelíbilo se jim, že jsem se za něj provdala, protože jsem byla dcera rabína z ortodoxní rodiny a můj muž byl poloviční žid. A když jeho matka zemřela, jemu bylo mezi čtyřmi a pěti lety, byl vychováván katolickým otcem a o judaismu toho moc nevěděl. Ale později, když se propojil se mnou a mou rodinou, tak se o judaismu hodně dozvěděl a vždy ho to velmi zajímalo.“

Vztahy všichni znovu navázali až po čtrnácti letech, na konci třicátých let, kdy Gertruda náhodně potkala na hlavním nádraží ve frontě na lístky svoji matku. „Svět kolem nás se rozpadal, ale my jsme znovu vybudovali naše společenství,“ napsala po letech.

V únoru 1934 přišel Johannes Urzidil o dobrou práci na německém velvyslanectví – kvůli židovskému původu ho nové Hitlerovo Německo propustilo. Šikana a pronásledování tím však neskončilo. Z Prahy zmizela řada Urzidilových přátel.

Zpečetěním již tak trvající deprese je zasněžené ráno 15. března 1939, wehrmacht v ulicích Prahy. Na židovský pár v okupovaných Čechách od té chvíle číhá na každém kroku nebezpečí. Je třeba být nanejvýš obezřetný. Neukazovat se příliš na domácí adrese ani na hlavních ulicích, pohybovat se nenápadně, po bytech známých, na hřbitovech. A urychleně hledat cestu ven.

Němečtí přátelé z diplomatických kruhů pomohli obstarat falešné výjezdní povolení. Musel se udělat i oficiální odhad majetku. Urzidilovi skryli svoji sbírku obrazů, kreseb, plastiky, knihy, truhlu s nádobím a další cennosti u hospodyně Marie Hruškové a u rodiny Matoušů, kde vše doslova zázračně přečkalo válku. Zůstal u nich i Gertrudin kanárek.

Urzidilovi prchají z okupovaných Čech vlakem v noci z 30. června na 1. července 1939. Se dvěma nenápadnými kufry a padělaným výjezdním povolením. „Můj manžel byl velmi rozrušený,“ vzpomínala později Gertruda, „protože do vlaku přišlo gestapo a prověřovalo cestující. Manžel byl nervózní a to bylo naše štěstí, protože z rozrušení podal gestapu svůj pas a potom můj a řekl: ´Toto je pas mého manžela.´ A gestapáci se začali smát a opakovali: ´Pas mého manžela.´ A vzali si je, potvrdili razítkem s orlicí a hákovým křížem a my byli venku.“

Ve Velešíně/Kaplitz opustili brzy ráno Protektorát Böhmen und Mähren. V Janově se nalodili na palubu holandského parníku směr Southhampton. Následuje Londýn a pak život na anglickém venkově.

Ještě z Londýna píše 15. srpna 1939 Urzidil Janu Zrzavému do Prahy: „Milý Jene, věř mi, že cítím s Tvým bolem a že prožívám všechny trudné chvíle spolu se svými přáteli ve vlasti, která nebyla nikdy tak hluboce mojí vlastí, jako právě nyní. Nemohl jsem zůstat, nemohl jsem pracovat, nemohl jsem učinit ničeho; musel jsem hledět zachránit svou existenci a svou ženu.“

Urzidil se do české věci aktivně zapojil jako žurnalista a politický komentátor a své služby nabídl Benešově exilové vládě. Do Spojených států - manželé se tam přesunuli v zimě 1941 - odchází Johanes jako oficiální dopisovatel československých exilových listů Čechoslovák a The Central European Observer.

Ve Státech je čekalo tvrdé protloukání, změny podnájmů. Pilně se učí angličtinu. Gertruda jeden čas pracuje jako au pair dětí sousedů za padesát centů na hodinu. Plní také roli manželovy editorky a první kritičky: „Byla jsem dobrým redaktorem, mluvili jsme spolu o textu atd. Byl to veškerý můj volný čas, který jsem s ním strávila, protože on byl hodně doma.“

Po válce se Gertruda dozvěděla, že v německých koncentračních táborech zahynula řada příbuzných. Zachránila se pouze sestra Nelly Engelová v Londýně a bratr Friedrich Thieberger v Jeruzalémě.

Dne 20. července 1948 slaví v New Yorku Gertruda padesáté narozeniny. Johannes píše o Trudině narozeninovém dni příteli Schürerovi do Německa: „Ani na to nevypadá. Přišly jí, jak je nyní v diaspoře přátel zvykem, telegramy z obou polokoulí i ze zemí, jejichž jména zní pro Evropana romanticky. Známí nás vzali na malý výlet autem na Long Island. Přerušil jsem svou denní práci a mluvili jsme o všem krásném, co leží za námi, o nepopsatelných cestách Itálií, Francií, Španělskem, severní Afrikou i Německem. A o Americe a o tom, že nyní o státech jako Arizona a Texas mluvíme, jako by to bylo Chebsko či Šumava. Opravdu není nic výstižnějšího než výrok: ´Co si člověk v mládí přeje, to se ve stáří naplní.´“

Po válce se do Československa, kde se k moci dostali komunisté, manželé Urzidilovi vrátit nechtějí. Získali americké občanství. Urzidil zakotvil v rozhlasové stanici Hlas Ameriky, v rakouském oddělení jako „radio script writer“ a „information specialist“. Odtamtud ho, imigranta ze země, která je nyní součástí sovětského impéria, v roce 1953 propustili v rámci pátrání po skutečných i domnělých komunistických agentech, které symbolizoval nechvalně známý senátorem Josephem McCarthym. Později začal pro Hlas Ameriky pracovat znovu – ale jen coby autor na volné noze.

Na otázku, proč se Urzidilovi přeci jen nepokusili ještě před komunistickým pučem v roce 1948 navštívit Prahu, odpověděl přítel manželů Urzidilových, germanista Petr Demetz: „Johannes byl v podstatě člověk radostný, anebo raději chtěl být radostný než zachmuřený, a o tragickém konci německo-české symbiózy nemluvil a nepsal často; jeho mlčení bylo výmluvnější než každá polemika. Jeho rozhodnutí zůstat v Americe i po roce 1945 nebylo pro něj, spisovatele a kulturního historika náležejícího k německému jazyku, nijak snadné. Evropa, ze které odešel roku 1939, už nebyla stejným kontinentem. Čeští intelektuálové přeložili leccos z jeho prací pro exilové časopisy, ale on věděl, že ve své vlasti už nemůže hovořit k německému čtenářstvu. Židé byli mrtví nebo v exilu a čeští Němci žili jinde.“

Tato slova platila i pro Gertrudu, která stejně jako Johannes nepřestávala myslet na Prahu. Do Čech přátelům Matoušovým píši Urzidilovi: „Příležitostně se dokonce rozhodneme navštívit českou čtvrť v New Yorku a pojídáme u Vašaty, kde se nabízí prvotřídní kachna s knedlíkem a se zelím. Podivným jest, že já, coby Němec a moje žena, která vyrostla co dcera rabína, tedy židovským rituálním způsobem, nehledě faktu, že nyní již žijeme téměř dvě desetiletí v anglosaském světě, vedeme – co se týká kuchyně – staromódní pražskou a takřka českou domácnost.“

Od poloviny 50. let se Urzidilovi pravidelně vraceli do Evropy na podzimní přednášková turné a autorská čtení. Johanesovi začínají vycházet v Evropě knihy a povídková sbírka Ztracená milenka v roce 1956 započala jeho cestu na pozici uznávaného autora v německy mluvících oblastech.

Poslední společnou cestu podnikli v říjnu 1970. Postupně navštívili Hamburg, Kolín nad Rýnem, Curych, Vídeň a Řím. Johannes přednáší a čte ze svých povídek, Gertruda jej jistí svoji účastnou podporou. Dne 31. října přiletěli do Říma. Spisovatel tam má vystoupit v rakouském kulturním institutu. Avšak 2. listopadu Johannes Urzidil v Římě náhle umírá a je pohřben na malém hřbitově Campo Santo Teutonico, ve stínu svatopetrského chrámu. Profesor Schmidinger, ředitel Rakouského institutu, později zaznamenal, že vdova nesla tuto ránu s obdivuhodným pokojem a vznešeností.

Po římském pohřbu se Gertruda sama vrátila do prázdného newyorského bytu, kde ji obklopoval Johannesův svět a jeho osobní předměty, nemohla se první týdny vůbec vzpamatovat z té náhlé opuštěnosti. Desetiletí společných let a manželská provázanost i tvůrčí spolubytí z nich vytvořily nerozlučitelnou dvojici.

Solidarita blízkých pomáhala. Gertruda neztratila smysl pro humor. Po telefonu se ohlašovala: „Haló, tady nikdo není, jen já.“

Každý rok také cestovala do Říma na manželův hrob a pravidelně navštěvovala sestru Nelly v Londýně. Obě dámy měly jednu zásadní starost, kterou stále řešily - jedna z nich zcela jistě zemře dříve než druhá, takže ta druhá, poslední přeživší z velké pražské židovské rodiny, zůstat na světě sama a opuštěna.

Po letech tvůrčího mlčení se Gertruda vrátila k psaní, vznikly nové básně a vzpomínkové texty, které publikovala v newyorském Aufbau a v rakouských a německých literárních časopisech. A přestože její pozůstalost obsahuje množství zajímavých textů, dosud nebyly knižně vydány, u nás ani v USA.

Gertrudina newyorská přítelkyně Mimi Grossbergová, ve svých knižních vzpomínkách vyprávěla: „Gertruda mi vždy říkala, že je dle doktora perfektně zdravá, ale smrt přišla a zřejmě byla podnícena několika nešťastnými náhodami. Především – začala se strachovat o svou sestru Nelly, která žila v Londýně. Dozvěděla se o ní, že je velmi nemocná. Gertruda moc dobře věděla, že by kvůli věku neměla létat, ale stejně se pokusila nechat si prodloužit propadlý pas. V tu dobu jsme spolu mluvily po telefonu prakticky denně a ona byla nervózní, zda se jí podaří brzy ten pas dostat.“

Osud se naplnil, obavy sester byly vyslyšeny. Zemřely ve stejný den – jedna v New Yorku, druhá v Londýně. V noci z 12. na 13. června 1977.

Gertruda Urzidilová byla pohřbena na židovském hřbitově New Cedar Park v Paramus. V jedné ze svých posledních básní zachytila i svůj úděl: „Kdekterý básník v cizí půdě dlí,/ tak třeba Joyce, Roth, Heine, Mann či Urzidil./ Ne, náhoda, ta na smrt nelíčí,/ jsou duše předurčené pro exil.“

Autor je básník a spisovatel