Dcera Ludvíka Vaculíka v knize: otec byl cholerik, násilník a skrblík

Zároveň ale na sklonku minulého roku vyšla autobiografická kniha Vaculíkovy dcery Cecílie Jílkové Otec Bůh a matka Láska, která je pomyslnou dynamitovou patronou pod pomníkem jejího otce.

Cholerik, násilník, skrblík, mizogyn a zvrhlík, to jsou hlavní charakteristiky Ludvíka Vaculíka v knize jeho dcery. Ta se narodila z Vaculíkova paralelního vztahu, který udržoval od konce 70. do počátku 90. let se spisovatelkou Lenkou Procházkovou. Že její otec žije ve faktické bigamii a část týdne tráví se svou legální manželkou Marií, se Cecílie Jílková dozvěděla až na prahu dospívání.

„Vzpomínám si, ano, na násilí, výprasky, facky, zákazy vycházení, probrečené noci, nekonečné sezení nad domácími úkoly, neustálé přepisování, opravování. Co nebylo v pokoji na svém místě, včetně školních učebnic, vyházel oknem ve třetím patře do keřů za domem,“ píše Jílková.

Její otec trpěl záchvaty nezvladatelného vzteku. Své děti – kromě Cecílie měl s Lenkou Procházkovu ještě mladšího syna Josefa – často krutě a mnohdy i nespravedlivě fyzicky trestal. Dokázal se ale rozběsnit i při sledování normalizační televize: „Oblíbená tátova večerní kratochvíle byla sedět na židli metr a půl od televizoru, sledovat zpravodajství a z plných plic řvát do obrazovky: Lžeš! Lžeš!“

V lednu 1977, tedy po podpisu Charty 77, se stal Ludvík Vaculík terčem mediální kampaně. V časopise Ahoj na sobotu vyšly stylizované akty, které si několik let předtím spisovatel pořídil se svou tehdejší milenkou – a také jednou z nejvýkonnějších opisovaček samizdatových knih – Zdenou Erteltovou. Režimní propagandisté v doprovodných textech psali, že Vaculík je „vášnivým vyznavačem morální zvrácenosti, exhibicionismu a perverze“.

Že nahota Vaculíka fascinovala nad běžnou normu, dokládají i vzpomínky jeho dcery: „Ještě v mých třinácti letech, když už s námi nežil a jezdili jsme společně na výlety, byl schopen se naštvat, když jsem si v koupelně v jeho přítomnosti odmítla svléknout podprsenku. Byla jsem jeho dítě a měl přece právo vidět moje prsa.“ A ještě v dospělosti dceru žádal, aby se s ním fotila nahá.

Cecílie Jílková hledala řešení svých traumat v konzumaci tvrdých drog. Svou závislost a její následné léčení v knize barvitě popisuje. Čtenář její knihy je i při vědomí, že jde o subjektivní a možná i selektivní výpověď, postaven před zásadní otázku: Má Vaculíkovo veřejné působení pod vlivem informací o jeho soukromí nějak přehodnotit? A může být Vaculík jako intelektuál dnes ještě vůbec inspirativní?

Na počátku Vaculíkova intelektuálního působení stojí omyl, který s odstupem času označil za dobrý: poválečný vstup do komunistické strany. Napsal o něm: „O vývoji nerozhodl, ale mně dal program na celý život a natáhl moje péro. Vždyť já sklidil úspěch tím, že jsem chytře bojoval proti tomu, co jsem udělal blbě! Ti, co tehdy volili správně a prohráli, neměli pak tak výhodnou pozici: silní a bojovní byli zdecimováni, ostatní mohli říkat, že oni to nezavinili, a trpět.“

Ale už Vaculíkův vstup do strany se dost vymykal dobovým konvencím. Do přihlášky napsal: „Podepsal jsem, že souhlasím se zásadami komunismu, ovšem jak těmto zásadám rozumím. Není vyloučeno, že jim někdy budu rozumět lépe nebo jinak. Nenávidím agitaci, jednostrannost, fanatismus jakéhokoliv druhu. Nadevšechno je mi svoboda…“

Vaculík pocházel z rodiny tesaře, u Bati se vyučil obuvníkem a absolvoval obchodní školu, v letech 1946–1950 vystudoval politicko-novinářskou fakultu Vysoké školy politické a sociální. Začínal jako vychovatel v učňovských internátech, v letech 1953–1957 pracoval v nakladatelství Rudé právo. Jeho profesní počátky zůstávají trochu zahaleny v mlze, protože nemáme ještě k dispozici žádný kritický životopis – jeho případné autory zřejmě odrazuje autobiografičnost Vaculíkova díla, která vyvolává mylný dojem, že o sobě již všechno napsal sám. Ale třeba v článcích, které psal v letech 1957–1958 do týdeníku Beseda venkovské rodiny, se žádný nonkonformismus neprojevuje.

Ve Vaculíkově prvním románu Rušný dům (1963), který čerpá z jeho zkušenosti vychovatele na chlapeckém internátu, však už najdeme větu, kterou by si mohl napsat jako shrnutí svého životního programu: „Procházím svým revírem, vidím samé špatnosti, nadávám a pranýřuji…“ O několik let později, v červnu 1967, pak Vaculík na sjezdu spisovatelů přibíjí na pranýř celý tehdejší režim. Vedení komunistické strany správně pochopilo, že Vaculíkův projev, zdaleka nejkritičtější, který na setkání spisovatelů zazněl, je útokem proti socialistickému zřízení, „proti straně, její ideologii i politické praxi“. Spolu s několika kolegy pak byl „svérázný a hloubavý člověk, značně kritický, otevřený, s výraznými prvky individualismu“, jak spisovatele charakterizovaly interní stranické materiály, z KSČ vyloučen. Poprvé, ale ne naposledy.

Hvězdnou hodinou intelektuála Vaculíka byl bezpochyby rok 1968. Na žádost několika předních vědeckých pracovníků formuloval manifest Dva tisíce slov, v němž tvrdě zúčtoval s komunistickou vládou. I členy reformního vedení KSČ zaskočilo, že text byl bez jejich vědomí publikován současně v několika periodikách a že – inspirován Gándhím – vyzývá k nenásilnému, ale důslednému tlaku na moc zdola. I radikální reformní politik Josef Smrkovský na mimořádném zasedání předsednictva ÚV KSČ hřímal, že jde o „nástup ke kontrarevoluci“, kterému se musí udělat přítrž, protože „jestli my teď s tím neskončíme, pak to budou řešit tanky“. Což se nakonec stalo, protože Vaculíkův manifest se stal pro Brežněva a jeho kliku důležitým dokladem, že českoslovenští soudruzi nemají sílu zastavit nastupující kontrarevoluci sami.

Rok po invazi vojsk Varšavské smlouvy pak Ludvík Vaculík formuloval další kolektivní výzvu, Deset bodů. Její signatáři – mimo jiné Václav Havel či Emil Zátopek – protestovali proti normalizačním poměrům. Autorovi i všem spolupodepsaným vynesl text trestní stíhání, které bylo formálně zastaveno až po listopadu 1989. Na počátku normalizace byl Vaculík znovu, a tentokrát již definitivně, vyloučen z KSČ.

Přestože nemohl publikovat, vyplnil bezčasí 70. a 80. let velmi smysluplně: napsal svá klíčová díla Morčata a zejména Český snář. A také organizoval samizdatové nakladatelství Edice Petlice, v němž vyšlo do roku 1990 čtyři sta titulů, které byly pro oficiální nakladatelství z politických důvodů nepřijatelné.

Od roku 1987 patřil Vaculík k okruhu autorů samizdatových Lidových novin, prvního nezávislého média, které se šířilo skutečně masově. Jeho polistopadové směřování ovlivnil fakt, že organizátoři mítinků Občanského fóra ho nenechali vystoupit s projevem na demonstraci na Letenské pláni. Oprávněně se totiž obávali, že by spisovatel položil davům otázku, co dělaly těch dvacet let. Vaculík z toho vyvodil poučení, že se už nikdy nestane „orgánem ničeho a nikoho“. Jeho hlavní tribunou se až do smrti staly obnovené Lidové noviny, kde každé úterý vycházel jeho fejeton v rubrice Poslední slovo.

Když čteme s odstupem let Vaculíkovy fejetony a další veřejné projevy z devadesátých a nultých let, nelze se ubránit dojmu, že se jejich autor příliš rozhořčoval nad společenskými a technickými novinkami a často propadal radikálním pohledům na svět.

Vadili mu například cizinci a přistěhovalectví: „Já si myslím, že každý má být doma. Já jsem pro všechny národy a rasy – ale buďte doma! Každý, kdo jde jinam, tak to tam jde zmrvit.“ Přistěhovalci podle něj kazí země, do kterých přicházejí. „Alžířané zkazili Francouze, Turci kazí povýšené Němce. Anglie je vůbec zkažena.“ Xenofobie se mu zdála přirozená: „To, čemu nadávají xenofobie, to prostě je normální, normální jednání člověka, který vidí neznámé a nové lidi a počká si, co jsou to zač.“

Vystupoval proti násilí v televizi, reklamě, proti billboardům u silnic i prodeji půdy cizincům: „Souhlasím s lidmi, kteří se bojí, že například Němci by penězi dosáhli toho, co se jim nepodařilo útiskem a válkou.“

Na přelomu století se stal jedním z nejhlasitějších odpůrců českého vstupu do Evropské unie. „Za celou dobu, co se o té Evropské unii někde jedná, nečetl jsem a neslyšel zprávu, co dobrého to už přineslo: ne bankám, obchodníkům a velkým společnostem, ale normálním lidem, jako jsem třeba já.“ Proti EU byl schopen vytáhnout vše: „Vidíme, že je tam nezaměstnanost kazící lidi, že se pořád zvyšuje spotřeba a odpadky se hážou do moře, že se tam droguje, jak se u nás nikdy nedrogovalo, všecko je tam na prodej, vládne tam teror módy a novináři jsou drzí.“

Když byl kritizován za svou nevěcnost, napsal: „Moje nechuť k milé Unii je soukromá, duševní, nepolitická. Ve své pozici nepotřebuju věcnou analýzu poměrů v Unii, ale možná by na mne zapůsobila. Ale ona tu není nebo neobsahuje body, které mě nejvíc zajímají. Mně je nesympatické až odporné mnohé z toho, co k nám po převratu 1989 přišlo ze západní Evropy: ta svoboda každé blbosti, okupace reklamou, diskuse o právech narkomanů na drogu, ideologie i politika uspokojování pořád rostoucích potřeb, bulvárnost i serióznějších novin, sexualizace veřejné zábavy…“ A také použil příklad, který pět let po jeho smrti získal bolestnou aktuálnost: „Také například očkování můžu odmítnout a nevědět nic, než že je nechci.“

Některé Vaculíkovy tirády působily komicky už v době, kdy je psal: třeba požadavek, aby ženy nenosily kalhoty, protože tím zhoršují místní estetickou atmosféru, nebo že depilaci mohou prosazovat jen úchyláci.

Vaculíkovy názory, jakkoli radikální, však nebyly na jeho textech tím nejpodstatnějším. Jak napsala v roce 2002 literární kritička Daniela Iwashita, „názor na věc je tu totiž jen vedlejším produktem toho, co autor provozuje a provokuje: myšlení o věci“.

Sám se bránil tomu, aby byl brán za slovo, poukazem na to, že na důležité věci má dva nebo tři názory „podle nálady, zdravotního stavu, podle souvislosti či poslední zkušenosti“. A také to označoval za „skoro předpoklad snášenlivosti“. To je v dnešní době, kdy spolu různé nesmiřitelné klany vedou zákopové kulturní války, v nichž jedna strana vůbec neuznává legitimnost argumentů té druhé a naopak, velmi osvěžující perspektiva.

A ještě něco, ve svém projevu v roce 1967 na sjezdu spisovatelů Vaculík řekl: „Je třeba vidět, že za dvacet let nebyla u nás vyřešena žádná lidská otázka – od primárních potřeb, jako jsou byty, školy, prosperita hospodářství, až po potřeby jemnější, které nedemokratické systémy vyřešit nemohou, jako je pocit plné platnosti ve společnosti, podřízení politických rozhodnutí kritériím etiky, víra ve smysluplnost i malé práce, potřeba důvěry mezi lidmi, vzestup vzdělanosti celých mas.“ Co z toho, počínaje třeba hned těmi byty, vyřešil za těch 35 let náš kapitalistický systém? A kde je nějaká tribuna, z níž se to dá říct tak důrazně, aby se začal otřásat v základech jako jeho předchůdce v roce 1967?

Pokud jde o otázky, které kladou vzpomínky Cecílie Jílkové: Je třeba se smířit s tím, že velikáni nebývají dokonalí a že kdo je na veřejnosti vzorem odvahy a charakteru, může v soukromých rolích, jako je otec či partner, zcela selhávat.

Autor je historik