Češi pod gilotinou. Nacisté zavraždili tisíce vlastenců setnutím hlavy

Psal se prosinec 1941 a právník Jaroslav Cebe-Haberský zde měl strávit poslední měsíce svého života. Německý Lidový soudní dvůr ho jako předního představitele odbojové organizace Politické ústředí odsoudil k trestu smrti. „Dozorci nám neustále připomínali, že jsme zde bez práv a za jediným účelem – abychom krmili matku gilotinu,“ líčil ve svých pamětech z roku 1946.

Právě tento popravčí nástroj připravil za druhé světové války o život tisíce Čechů. Cebe-Haberský byl jedním z nemnoha odsouzenců, kteří nakonec exekuci unikli. Jeho trest byl díky milosti změněn na 15 let těžkého žaláře, takže se dožil konce války.

„Večer před popravou cítíme v celách kouř cigaret, které dostávají odsouzenci na poslední noc. Slyšíme klapání dveří, ztlumené hlasy ďáblů, otvírání a zavírání. Chodí kněz. Cinkají lahve od piva. Chlapci dostávají půl litru piva k večeři. Posloucháme, lahví je mnoho, mnoho bude mrtvých,“ přiblížil chvíle, kdy se život jiných čekatelů na „matku gilotinu“ naplňoval.

Na takzvaných centrálních popravištích Třetí říše nacisté sťali (v některých případech oběsili) zhruba 2800 Čechů. Na základě verdiktů Lidového soudního dvora (Volksgerichtshof) byli popravováni minimálně na osmi z nich.

Jak uvádí historik Jan B. Uhlíř, nejvíce životů českých vlastenců vyhaslo v Drážďanech (Münchner Platz), v Berlíně (Plötzensee), Vratislavi (tehdy Breslau) a v Brandenburgu-Gördenu. Češi byli popravováni i ve Vídni, Stuttgartu, v Mnichově a ve Frankfurtu nad Mohanem. „Podle posledních nálezů je dokonce možné, že se popravy Čechů konaly také v Poznani a ve Varšavě,“ dodává Uhlíř.

Na smrt je posílali kati v talárech, soudci již zmiňovaného Lidového soudního dvoru. Ten vznikl v roce 1934, a to nejprve jako soud mimořádný. Jak prohlásil říšský ministr propagandy Joseph Goebbels, jeho úkolem nebylo spravedlivě vymáhat právo, ale „zničit odpůrce nacionálního socialismu“. Na řádný soud byl povýšen v dubnu 1936. Později pod jeho pravomoc spadali i lidé z území k Třetí říši přivtělených. Tedy například z Rakouska či Alsaska-Lotrinska – a také z oblastí takzvaných Sudet a z Protektorátu Čechy a Morava.

Před Lidovým soudním dvorem stanulo celkem téměř čtyři a půl tisíce občanů někdejšího Československa, trest smrti zazněl ve zhruba 65 procentech případů. Nejvíce z odsouzených zemřelo rukou kata v Drážďanech, více než 900, jak uvádí Uhlíř. Na popravišti v hlavním městě nacistické říše – v Berlíně-Plötzensee, asi o 130 méně. Právě Češi zde byli po Němcích druhým nejčastěji popravovaným národem. Poslední českou obětí zdejší justiční mašinérie byl 18. dubna 1945 Josef Koc.

Ostatky popravených byly obvykle dány k dispozici Anatomicko-biologickému ústavu Univerzity Fridricha Viléma (dnešní Humboldtova univerzita) a po pokusných pitvách konaných studenty zpopelněny. Z vražedné nacistické mašinérie těžili rovněž lékaři, kteří si chvíle své vědecké slávy užívali i dlouhá desetiletí po válce. Jedním z nich byl Hermann Stieve. V jeho pozůstalosti se v roce 2016 našly stovky zbytků tkání popravených vězňů, většinou žen ve věku 20 až 40 let. Jak zjistili němečtí historici, Stieve se zabýval především vlivem stresu způsobeného oznámením o popravě na plodnost žen.

Hlavní přelíčení před Lidovým soudním dvorem obvykle trvalo jen několik hodin. Ještě v prvních letech druhé světové války si ale drželo alespoň elementární formální úroveň. Obžalovaní měli právo na vlastní závěrečnou řeč a až do posledních měsíců roku 1944 i na advokáta ex offo. O rozsudku se mezi členy soudního senátu hlasovalo, verdikt byl obvykle podrobně odůvodněn a sepsán.

Přesto šlo z podstaty o frašku. „Naši obhájci mluvili sice dlouho, ale rozsudek byl předem připraven,“ konstatoval Cebe-Haberský.

O udělení milosti rozhodoval až do léta 1943 přímo Adolf Hitler, pak už tak činil jen v mimořádných případech, všechny ostatní řešilo říšské ministerstvo spravedlnosti. Náklady trestního řízení byly podrobně evidovány a dány k úhradě odsouzenému, v případě hrdelního trestu jeho rodině. „Na některé úkony byl stanoven pevný poplatek, například za uložený trest smrti byl ve výši 300 říšských marek,“ napsal historik Lukáš Vlček.

S vývojem války nepříznivým pro Třetí říši rostl nejen počet procesů a trestů smrti, ale také hysterie při samotném soudním líčení. V tomto ohledu neblaze proslul Roland Freisler, který v křesle prezidenta Lidového soudního dvoru v roce 1942 nahradil Otta Georga Thieracka. Freislerovi se pro jeho krutost začalo říkat „zuřivý Roland“. Kariéristický Freisler, který se vyžíval ve svých monolozích, posunul průběh procesů v mnohých případech na obludné „divadelní představení“. Jeho hlasité a teatrální vystupování bylo plné urážek, zesměšňování a zastrašování obviněných. „Z dochovaných filmových záběrů je patrné, jak málo se procesy řízené Freislerem lišily od těch, které vedli v 50. letech komunisté proti svým odpůrcům v Československu,“ podotkl Vlček.

Jestliže padl trest smrti, byl odsouzený transportován na jedno z centrálních popravišť. V tamní věznici pak prožíval až řadu měsíců v trýznivém očekávání dne, kdy bude odveden k exekuci. Než k ní došlo, bylo dotyčnému oznámeno neudělení milosti a přesný čas popravy. Poslední chvíle strávil v jiné cele, kde mu dozorci sejmuli pouta. Mohl napsat dopis na rozloučenou, setkat se s duchovním a dostat i něco lepšího k jídlu a pití.

Když se naplnil čas, dozorci odsouzenému opět nasadili pouta a odvedli ho na popraviště. Zde byla nejprve ověřena jeho totožnost, byla mu zopakována klíčová pasáž rozsudku a následně si ho přezvali katovi pomocníci. Dál šlo už o záležitost několika vteřin, kdy byl odsouzený vysvlečen do půli těla a položen na dřevnou desku gilotiny tak, aby mu hlava přečnívala. Následně čepel, tedy sekyra, spuštěná katem ukončila jeho život.

V Protektorátu Čechy a Morava nacisté popravovali gilotinou své odpůrce pouze v Praze na Pankráci. Zdejší policejní věznice spadala pod pražskou Hlavní řídící úřadovnu gestapa.

O tom, že právě tady vznikne popraviště s gilotinou, rozhodl tehdejší říšský ministr spravedlnosti – již zmiňovaný Thierack. Na takzvanou sekyrárnu se část někdejší ženské káznice proměnila na jaře 1943. Do té doby se odsouzenci na smrt vozili z Pankráce na popraviště v Drážďanech, což kvůli postupně stále vyššímu počtu hrdelních rozsudků už eskortní oddělení věznice nestíhalo.

První poprava se v sekyrárně uskutečnila 5. dubna 1943. V seznamu popravených jsou u tohoto dne uvedena jména: Emil Procházka, Stanislav Řežábek, Karel Studený, Josef Teringl a Václav Zábranský. Sťati byli v rozmezí několika málo minut, v čase mezi 16.30 až 16.40. V průměru tedy jedna exekuce zabrala pouhé dvě minuty.

Hlučný úder nože gilotiny tu vždy zněl budovou. Vězni věděli, že po kontrolním vyzkoušení mechanismu před první popravou toho dne znamenal každý další úder nože jednu setnutou hlavu.

Celkem zde bylo během nacistické okupace sťato přes tisíc Čechů – vlastenců a odbojářů. A také lidí, kteří jim pomáhali. Mnohdy byli popraveni i s dalšími členy své rodiny. Gilotina zde rozsévala smrt ještě 26. dubna 1945, kdy ukončila život pěti lidí. Celkem zde bylo takto popraveno 1075 lidí, z toho 155 žen. Další životy v téže místnosti vyhasly oběšením na hácích, které byly umístěné na traverze pod stropem. Nacisté tímto způsobem vraždili hlavně lidi židovského původu, ale také německé vojenské dezertéry.

Když pak během pražského povstání v květnu 1945 Češi vnikli do pankrácké věznice, našli v celách 55 odsouzenců na smrt, které nacisté naštěstí nestačili popravit. Zároveň museli deaktivovat nástražné zařízení v sekyrárně, kterou Němci chtěli vyhodit do vzduchu pomocí zhruba 350 kilogramům trhaviny ekrazit. Gilotinu rozmontovanou na několik kusů už v noci z 29. na 30. dubna 1945 svrhli nacisté z Karlova mostu do Vltavy.

Ačkoliv se snažili na poslední chvíli zlikvidovat co nejvíce důkazů o svých zločinech na Pankráci, na jeden z nejdůležitějších dokumentů paradoxně zapomněli. Jde o popravčí knihu kata Aloise Weisse. Stroze a chladně statisticky dokládá, koho a kdy zde během dvou let existence pankrácké sekyrárny připravili gilotinou o život. „Nachází se v ní nejenom jména a příjmení těchto obětí a datum, kdy byli popravení, ale také rozsudek a číslo konkrétního spisu. Každý řádek vždy obsahuje také přesný čas popravy. Alois Weiss tady tuto knihu při svém útěku na konci války zapomněl. Díky tomu se nám podařilo zjistit jména všech obětí, které skončily v pankrácké sekyrárně,“ popsal historik Aleš Kýr, vedoucí Kabinetu dokumentace a historie Vězeňské služby ČR.

„Důkazem, že Němci počítali s využitím sekyrárny jako popraviště i do budoucna, svědčí fakt, že popravčí Weiss měl již nadepsané listy v této knize nejen pro celý rok 1945, ale také pro rok 1946,“ dodal Kýr.

Sekyrárna se v areálu věznice na Pankráci dochovala do dnešních dnů v původní podobě i s tehdejším vybavením včetně rakví z nehoblovaných prken. A hlavně se samotným popravčím nástrojem – gilotinou. Z Vltavy se ji totiž nedlouho po válce podařilo po částech vytáhnout a díky zachování většiny původních součástí obnovit do podoby z doby, kdy rozsévala smrt.

A co se stalo s katem Weissem? Přestože ho dočasně zadrželi příslušníci Rudé armády, podařilo se mu dostat se do Bavorska. Za své činy nebyl nikdy souzen, poválečné západoněmecké úřady na něj hleděly jen jako na jakéhosi bývalého úředníka, který coby popravčí pouze vykonával svou práci.