Češi a Slováci u zrodu OSN: Jak Molotov vydíral Jana Masaryka

O jejím konečném znění tu již od dubna 1945 na deseti plenárních zasedáních a téměř čtyřech stech schůzích pracovních výborů jednalo 283 delegátů z 50 zemí. Evropu reprezentovaly například Belgie, Československo, Řecko či Jugoslávie. Z klíčových zemí protihitlerovské koalice chybělo vzhledem ke sporům o složení své delegace Polsko. Absentovaly ale i země, které válku zemím Osy buď nevyhlásily, jako bylo Irsko, Portugalsko, Španělsko, Švýcarsko a Švédsko, nebo na straně Osy přímo bojovaly jako Bulharsko, Finsko, Maďarsko, Rumunsko a Itálie.

Konference poutala mimořádnou pozornost světové i americké veřejnosti. Jak si všiml jeden z klíčových členů československé delegace, diplomat Ján Papánek: „Snad poprvé zapřáhla vláda Spojených států do práce na získání veřejného mínění všechny složky amerického života.“

Základy OSN začali Američané budovat ještě před svým vstupem do války. Už v roce 1941 americký prezident Franklin D. Roosevelt vyzval k vytvoření světa založeného na čtyřech základních lidských svobodách – svobodě slova a projevu, vyznání a svobodě bez nedostatku a strachu. Společně pak s britským premiérem Winstonem Churchillem po setkání u pobřeží Newfoundlandu v srpnu 1941 vydali Atlantickou chartu s cílem vytvořit trvalý systém všeobecné bezpečnosti.

Jak připomíná historik David B. Woolner, Spojené státy měly podle Roosevelta položit základy nového světového řádu, který ale nebyl slučitelný ani s britským kolonialismem a imperialismem, ani se sovětským totalitním režimem. I proto se Churchill k Atlantické chartě hlásil, ale její podmínky se podle něj vztahovaly pouze na státy, které byly v té době okupovány Němci, a nikoliv na britské impérium.

Podobně i Stalin dával najevo, že praktické uplatňování Charty se musí „přizpůsobit okolnostem, potřebám a historickým zvláštnostem jednotlivých zemí“.

Brzy poté, co USA vstoupily do války, se v Bílém domě na začátku ledna 1942 sešli Roosevelt, Churchill a zástupci dalších čtyřiadvaceti zemí protihitlerovské koalice a kromě jiného se zavázali dodržovat zásady Atlantické charty. V této své deklaraci Spojenci poprvé oficiálně použili výraz „Spojené národy“ nejen jako název spojeneckých sil bojujících proti Ose, ale i jako budoucí základ oficiálního názvu OSN.

V říjnu 1943 pak na konferenci ministrů zahraničí v Moskvě její účastníci vydali další Deklaraci čtyř mocností, v níž se shodli na nutnosti co nejdříve „založit všeobecnou mezinárodní organizaci na principu svrchované rovnosti za účelem udržení mezinárodního míru a bezpečnosti“.

Na následné konferenci v Teheránu od listopadu do prosince 1943 Roosevelt svou vizi poválečné OSN dále rozpracoval. Vedoucí úlohu v ní měli hrát „čtyři policisté“, Spojené státy, Velká Británie, Čína a SSSR. Jak ale dodává historik Andrew N. Buchanan, do konce války se Američané od této představy, která implikovala rozdělení světa na imperiální a regionální bloky, odklonili ve prospěch světového orgánu založeného na nominálně rovných národních státech.

Konkrétní půdorys organizace byl dokončen v dubnu 1945 v San Francisku, během napjatých a tvrdých jednání v řídicím, výkonném, koordinačním a mandátovém výboru a dalších čtyřech komisích a dvanácti pracovních výborech dokončili znění Charty OSN. Jak dodává historik Slavomír Michálek, ve srovnání s původními návrhy z Dumbarton Oaks se v San Francisku rozšířily cíle OSN i pravomoci Valného shromáždění.

Citelné bylo napětí mezi malými státy a velmocemi, což ve svém závěrečném projevu 26. června 1945 připomněl i Masaryk, podle něhož mohl v některých obdobích vznikat dojem, že „čtyřicet pět tzv. malých a středních národů je ve stálé opozici vůči Velké pětce“.

Klíčový spor se týkal práva veta. Velmoci argumentovaly, že předchozí Rada Společnosti národů nebyla akceschopná, a nová Rada bezpečnosti s pěti stálými (Rooseveltovi „čtyři policisté“ plus Francie) a šesti Valným shromážděním volenými členy proto musí disponovat výhradní donucovací pravomocí.

Středně velké země jako Nový Zéland či Austrálie zase požadovaly, aby si Rada bezpečnosti musela v případě, že by chtěla použít donucovací opatření včetně ozbrojených sil, musela zajistit souhlas Valného shromáždění. Výsledkem byla dohoda, že u všech podstatných rozhodnutí byla nutná jednomyslná shoda všech stálých členů, přičemž požadavek jednomyslnosti se nevztahoval na právo kterékoli země předložit spor Radě bezpečnosti.

Chartu OSN nakonec po dvou měsících jednání podepsali 26. června 1945 v San Francisku zástupci padesáti států, právní účinnosti nabyla až ke konci října 1945 poté, co představitelé třiceti států uložili u vlády USA své ratifikační listiny.

Československo tak učinilo 19. října. Prvním generálním tajemníkem OSN byl zvolen Nor Trygve Lie. Konečná struktura OSN podle Buchanana odrážela křehký kompromis mezi Valným shromážděním, kde měly všechny přijaté státy rovné zastoupení, a Radou bezpečnosti, v níž každý z pěti stálých členů mohl vetovat návrhy, s nimiž nesouhlasil.

Státy měly o účelu nové organizace a své roli v ní odlišné představy. Britové a Francouzi očekávali, že OSN podpoří kolektivní bezpečnost zejména díky účasti a angažovanosti Spojených států a zároveň ji považovali za užitečný doplněk tradiční diplomacie. Číňané vnímali OSN jako mezinárodní organizaci, která jim ve spojenectví s USA pomůže posílit jejich mezinárodní prestiž.

Sověti považovali OSN za užitečný nástroj k zajištění své prestiže a hegemonie ve střední a východní Evropě, Američané zase k šíření liberálního internacionalismu. Ján Papánek si ve svém hlášení prezidentovi Edvardu Benešovi ze srpna 1945 všiml, že konec války v Evropě upevnil u velké většiny Američanů přesvědčení, že se Spojené státy musí aktivně zapojit do řešení mezinárodních problémů. Na konferenci v San Francisku i po ní byly podle něj „izolacionistické tendence a skupiny zatlačeny do pozadí“.

Československá patnáctičlenná delegace, v níž měli velmi silné zastoupení diplomati slovenského původu, se sešla na začátku dubna 1945 v sanfranciském hotelu Permont a práci si rozdělili tak, aby v každé komisi byli alespoň dva její členové. Oficiálně delegaci vedl ministr zahraničí Jan Masaryk, v komisích a řídicím výboru jej zastupoval československý velvyslanec v USA Vladimír S. Hurban (1883–1949).

Jeho hlavním úkolem bylo podle Michálka udržovat osobní kontakty s členy americké delegace, na začátku června ale musel odcestovat do Washingtonu, a Chartu tak za Československo podepsal jen Masaryk. Organizačním a výkonným tajemníkem byl diplomat a právník Ján Papánek (1896–1991), jenž byl od roku 1936 československým konzulem v Pittsburghu a během války vedl Československou informační kancelář v New Yorku. Pracoval prakticky nepřetržitě a podílel se na finálním znění Charty.

Bývalý vyslanec u mezinárodního soudu bývalé Společnosti národů v Haagu Ivan Krno (1891–1961) řešil všeobecná ustanovení a zásady OSN a také otázky platnosti stávajících bilaterálních smluv. Diplomat Ernest Šturc (1915–1980), jenž v červenci 1944 zastupoval ČSR na konferenci o finančních a měnových otázkách v Bretton Woodsu, měl zase na starosti ekonomické aspekty. Dalšími členy delegace byli diplomat na generálním konzulátu v New Yorku Josef Hanč (1895–1977) nebo právník a diplomat Vladimír Vochoč (1894–1985), jenž jako konzul ve francouzské Marseille vydával falešné pasy, a mnoha pronásledovaným tak pomohl uniknout před nacisty.

Jako poradci pomáhali sociolog a od roku 1941 tajemník velvyslanectví ve Washingtonu Antonín Obrdlík (1905–1997), spolupracovník československého generálního konzulátu v New Yorku a jeden z Masarykových tajemníků Mikuláš Mára či šéfredaktor listu Čechoslovák a od září 1942 československý konzul v San Francisku Bohuš Beneš (1901–1977).

Přes reprezentativní zastoupení a horečnou aktivitu českoslovenští delegáti neměli jasné politické zadání. Masaryk své podřízené opatrnicky instruoval, aby byli vidět, ale příliš se k ničemu nevyjadřovali, a v záležitostech, které se jich bezprostředně netýkaly, raději ustoupili. Na Masaryka podle očitých svědectví těžce dolehla nedávná návštěva Sovětského svazu.

Historička Halina Brenová cituje právě Papánka, který byl značně překvapený z toho, jaký byl Masaryk nesvůj v přítomnosti Sovětů. Masaryk, jenž do USA přiletěl z Moskvy, kde v té době skončila jednání o podobě první československé poválečné vlády (vyhlášena 4. dubna 1945 v Košicích v čele se Zdeňkem Fierlingerem), údajně vypadal unaveně a nešťastně a neskrýval, že jednání mezi Gottwaldovými komunisty a Benešovými demokraty neproběhla podle jeho představ.

Jestliže se za bod zlomu, po němž se Československo v otázkách své zahraničněpolitické orientace stalo definitivně vazalem Moskvy, bere Stalinem vynucené odmítnutí Marshallova plánu v červenci 1947, pak Masarykovo chování na sanfranciské konferenci můžeme brát jako značně vypovídající „předehru“. Masaryk své spolupracovníky nabádal, aby postupovali v co nejužší koordinaci se Sověty, byť si na svou novou roli moskevského „poskoka“ nezvykal lehce.

Jeden ze zásadních sporů konference se týkal Polska. Američané i Britové prosazovali jako polské zástupce v OSN členy jejich exilové vlády v Londýně. Sověti ovšem trvali na tom, aby Poláky reprezentovala prosovětská vláda, tzv. lublinský výbor, a hodlali k tomu využít i Čechoslováky, s nimiž v prosinci 1943 podepsali spojeneckou smlouvu.

Jak uvádí Brenová, když zasedala komise, na níž se o Polsku jednalo, vzkázal sovětský ministr zahraničí Vjačeslav Molotov Masarykovi, aby sovětský návrh přednesl on. Masaryk odpověděl, že se přihlásí o slovo, až nastane vhodná chvíle. Molotov naléhal, aby to Masaryk učinil ihned, což československý ministr zahraničí odmítl. Vzápětí k Masarykovi přišel osobně Molotovův asistent a předal mu Molotovem ručně napsaný vzkaz: „Pokud tak neučiníte, přestanu považovat vás a Československo za své přátele.“ Masaryk se podvolil, vstal a roztřeseně přednesl sovětský požadavek. Jak ale sám Sověty varoval, bylo to v nevhodný okamžik a jeho návrh byl očekávaně odmítnut. Nakonec se otázka Polska vyřešila kompromisem – Polsko se stalo zakládajícím členem OSN, ale bez účasti svých zástupců na konferenci.

Nové, prosovětské a socializující se Československo své vyjednavače ze San Franciska příliš nedocenilo a definitivní ránu jejich kariérám zasadilo převzetí moci komunisty v únoru 1948. Masaryk zahynul za dosud ne zcela vyjasněných okolností 10. března 1948. Papánek, jenž byl v srpnu 1946 jmenován prvním stálým delegátem a posléze velvyslancem u OSN v New Yorku, se pokusil o odvážný protest a po puči inicioval v Radě bezpečnosti OSN stížnost proti sovětskému vměšování do československé vládní krize. V emigraci se pak podílel na založení Rady svobodného Československa (1949) a až do roku 1986 řídil Americký fond pro československé uprchlíky.

V USA zůstali i Mára, který zde začal podnikat, a Šturc, jehož schopností využil Mezinárodní měnový fond, v němž to v roce 1954 dotáhl až na zástupce vedoucího evropského odboru. Obrdlík úspěšně zakotvil v OSN a také Bohuš Beneš se do své vlasti již nevrátil a věnoval se výuce politických věd na amerických univerzitách. Hurban v roce 1946 opustil funkci velvyslance a o tři roky později zemřel v Praze, Vochoč byl v roce 1954 v politickém procesu odsouzen na 13 let vězení.

Autor je historik