Hlavní obsah

Aféra Watergate donutila Nixona rezignovat

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Aktualizováno

Když 17. července 1972 washingtonská policie zadržela pětici lidí v sídle Demokratické strany nešlo však o obyčejné zloděje, ale partu, která tam potají instalovala odposlouchávací zařízení. Když se ukázalo, že to dělali na základě rozhodnutí vedení republikánů, musel nakonec v  létě 1974  na funkci prezident Richard Nixon rezignovat.

Pohled do pokoje hotelu WatergateVideo: Reuters

 
Článek

Zadržená skupina si nevšimla, že se blíží policejní auto, Alfred Baldwin, který hlídal dění venku, si nevšiml přijíždějícího auta, protože nebylo označené. Policisty přivolal strážný, který si všiml, že západky na dveřích u garáže byly zalepené páskou, aby se nezavřely. Pásku odstranil, jenomže si všiml, že ji tam zase někdo dal.

Když Baldwin zaregistroval, že se něco děje v šestém patře, a pokusil se varovat partu zlodějů, bylo pozdě. Virgilio Gonzalez, Bernard Barker, James McCord, Eugenio Martínez a Frank Sturgis, většinou kubánští emigranti, byli zadrženi. Vybavení však měli podivné, kromě peněz v nových bankovkách s čísly jdoucími za sebou u sebe měli krátkovlnnou vysílačku, umožňující poslouchat policejní komunikaci, 40 rolí filmu, dva fotoaparáty a tři plynové pistole.

Nixon se snažil vše bagatelizovat, že šlo o třetiřadý pokus o loupež, přesto se snažil maximálně bránit prozrazení, což bylo cílem pětice. Jednoho ze zadržených, McCorda, znala Martha Mitchellová, manželka ministra spravedlnosti Johna Mitchella, který zrovna rezignoval, aby mohl vést Nixonovu kampaň za znovuzvolení. Řekla, že jim McCord dělal bodyguarda. Aby neřekla více, byla unesena a držena v hotelu v Kalifornii, ze kterého se pokoušela opakovaně utéci, to se jí nepovedlo. Povolaný psychiatr jí dal sedativa.

Podivné cesty sponzorského daru

Tisku se přesto podařilo 19. července zjistit, že na několik Barkerových účtů bylo vloženo 25 000 dolarů Šly z šeku, který poskytl republikánům jeden z donorů kampaně. I když šeky dárců měly jít přímo na účet kampaně, Hugh Sloan který měl na starosti pokladnu výboru, to nezajistil. Později prozradil, že finanční ředitel kampaně Maurice Stans a tamní ředitel výboru Jeb Magrader mu přikázali, aby peníze dostal Nixonův spolupracovník Gordon Liddy. Ten je předal Barkerovi.

Aféra se postupně rozrůstala, 29. září vyšlo najevo, že John Mitchell v době, kdy byl ministrem spravedlnosti, kontroloval tajný fond republikánů určený k získání zpravodajských informací o demokratech.

Dva novináři listu The Washington Post Bob Woodward a Carl Bernstein 10. října napsali, že FBI zjistila, že vloupání do sídla demokratické strany bylo součástí masivní kampaně sledování demokratů ze strany republikánského Výboru pro znovuzvolení prezidenta Nixona. Informaci získali od zdroje z FBI, který používal krycí jméno Deep Throat. Až v roce 2005 vyšlo najevo, že to byl náměstek ředitele FBI Mark Felt. Woodwardovi prozradil zapojení agenta CIA Howard Hunta do vloupačky. Pětice zlodějů jednala na jeho a Liddyho příkaz.

Další informace získaly od Marthy Mitchellové, která se mezitím rozvedla.

Vítězství ve volbách

Přesto 7. listopadu Nixon vyhrál volby s velkým náskokem, získal 60,7 procenta hlasů, vyhrál ve 48 z padesáti amerických států.

Na začátku roku 1973 se ovšem začala smyčka okolo Nixona stahovat, McCord začal mluvit: „Úkoloval mě bývalý ministr spravedlnosti a šéf Výboru pro znovuzvolení prezidenta Richarda Nixona, John N. Mitchell.“

V březnu 1974 byla za spiknutí a zneužití pravomocí odsouzena watergateská sedmička - významní spolupracovníci Richarda Nixona Harry Haldeman, John Ehrlichman, John Mitchell, Charles Colson, Gordona Strachan, Robert Mardian a Kenneth Parkinson. U soudu byl mimo zápis Nixon zmiňován jako spoluviník spiknutí.

Nahrávky z Bílého domu

Když Nixon přijal rezignaci Haldemana a Ehrlichmana, vyhodil právního zástupce zaměstnanců v Bílém domě Johna Deana, který proti oběma vypovídal. Dean však hlavně odhalil, že v mnoha místnostech Bílého domu jsou štěnice, o nichž prezident nejen věděl, ale sám je využíval - nahrával si rozhovory s návštěvami.

Nahrávky nakonec musel odevzdat. Ukázaly, že Nixon věděl o spiknutí a snažil se vše zatajit.

V červenci 1974 byl zahájen soud s prezidentem Richardem Nixonem. Věc se projednávala u Nejvyššího soudu a vešla do historie jako případ „Stát versus Nixon“. Současně byl připravován impeachment z důvodů maření vyšetřování, zneužití pravomoci a opovrhování Kongresem.

Posledním hřebíčkem do Nixonovy rakve se stal 5. srpna nález utajované nahrávky, na které Haldeman vysvětluje prezidentu Nixonovi plán na utajení jejich spojitosti s vloupáním do komplexu Watergate. Prezident s plány i se zapojením CIA souhlasil. Než by byl Nixon odvolán, 8. srpna 1974 podal rezignaci s účinností od druhého dne.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám