Hlavní obsah

Za lidmi s demencemi zajde lékař málokdy a jeho návštěva se vymoci nedá, stěžují si pečující

Úpadku sociálních kontaktů, stresu a nepřetržitému zápřahu čelí lidé, kteří doma pečují o člena rodiny trpícího Alzheimerovou chorobou nebo jinou nemocí končící demencí. K tomu se přidává nedostatečná podpora státu, ale i neochota mnoha lékařů ošetřit nemocného v jeho domácím prostředí.

Foto: Archiv Davida Mára, Novinky

Rodinný pečující a předseda neziskové organizace Vedle Tebe David Mára se svým otcem, který trpí Alzheimerovou chorobou.

Stručně
Souhrn je vygenerován pomocí umělé inteligence.
  • Systém péče o pacienty s demencí v těžkém stadiu nemoci je nedostatečný a nepočítá s potřebami nemocných ani pečujících rodinných příslušníků.
  • Domácí péče o nemocné s demencí je komplikovaná, protože lékaři za pacienty domů nechodí a nemají ani povinnost tak činit.
  • Odlehčovací služby a zařízení pro pacienty s demencí jsou nedostatečné, čekací doby jsou dlouhé a mnohé služby nefungují o víkendech.
Článek

„Systém vůbec nepočítá s péčí o těžce nemocného pacienta s demencí ani o rodinného příslušníka, který se o něj stará,“ upozornil David Mára, který stojí v čele neziskové organizace Vedle Tebe.

Ta se primárně zaměřuje na podporu domácí péče o lidi s nemocemi, které postupně poškozují mozek, například zmíněnou Alzheimerovou chorobou či těžkou demencí. Samotný Mára pečuje spolu s matkou a sestrou o otce, který touto nemocí trpí už šestnáct let.

„U lidí závislých na pomoci pouze v omezené míře to ještě jde. Jakmile se ale nemocný propadne do třetího a čtvrtého, tedy nejtěžších stupňů závislosti, systém fakticky přestává existovat,“ dodal.

Sám se při péči o svého otce, který už je v horším stadiu nemoci, setkává s dotazy, proč ho má ještě doma a neumístí ho do nějakého zařízení. To ale nechce, navíc jich je podle něj málo a když už někoho přijímají, tak spíše v počátečních stadiích choroby.

„Pokud chcete dostat příbuzného do podobného zařízení dříve, než dosáhne těžké fáze, čekáte třeba dva roky. Mnohá zařízení navíc vyžadují ‚dobrovolný dar‘. Pokud nezaplatíte, neposunou vás v pořadníku,“ upřesnil Mára.

Doma ale podle něj nemocní lidé žijí déle. „Kvalitní domácí péče přinese roky života navíc,“ konstatoval.

Pro pacienta v těžkém stavu podle něj například neexistuje ani žádná odlehčovací služba, kam by ho rodina mohla třeba na čtrnáct dnů odvézt.

„Jedinou skutečně fungující formou služby je ošetřovatelská péče, tedy sestřičky. Jsou milé, starají se o převazy, injekce nebo kapačky. Ale to je zrovna to, co je u pacientů s demencí v jinak slušné kondici potřeba ze všeho nejméně. Problém nastává ve chvíli, kdy se vyskytne závažnější zdravotní komplikace,“ upřesnil Mára.

Za pacienty domů podle něj často lékaři nechodí, a to ani ti praktičtí. „Navíc i kdyby praktik přišel, řekne vám, že na specifické problémy u demence nemá atestaci. Potřebujete neurologa, psychiatra, urologa a další specialisty,“ popsal svou zkušenost.

Specialista ale podle něj nemá žádnou povinnost docházet do domácí péče a nikdo ho k tomu nedonutí. „Za mnoho roků jsem obvolal a obešel řadu doktorů a nepřišel nikdo, ani ti z nejbližšího okolí,“ podotkl Mára. Aby tedy dostal otce k lékaři, musel vypsat finanční sbírku, z níž chce pořídit dodávku se zvedacím zařízením pro nemocného.

Pacient jako balík

Výběr článků

Načítám