Pacovský: Kapři si rybník nevypustí. Povolenky pro domácnosti budou politici jen svádět jeden na druhého

Síť spadla vlivem technické závady a pak se poskládalo osm rozvoden, odpojily se a udělaly se ostrovní provozy. Jde o to, že už se k této lince dlouhou dobu plánuje záložní. Sítě je pro tyto mimořádné situace potřeba dimenzovat daleko robustněji.

U infrastrukturních staveb je potřeba se stavebním řízením něco udělat, to je věčná bolest. Situace, které v létě a v zimě budou nastávat, budou linky zatěžovat nerovnoměrně a nečekaně. A sítě je potřeba tomu přizpůsobit. Měly by se modelovat tak, aby v případě vypadnutí jedné linky byl zbytek soustavy schopen výkony přenášet.

Máme síť ze sedmdesátých let, dimenzovanou na menší počet velkých elektráren a na to, že elektřina většinou proudí z elektrárny ke spotřebitelům. V současné době je to jinak. Dnes jsou toky ve více směrech a konfigurace sítě se musí změnit kvůli obnovitelným zdrojům. A to bude stát dost peněz.

Myslím, že u nás by se toto stát nemělo. Nemáme tak velké fotovoltaiky a podíl obnovitelných zdrojů není zdaleka tak výrazný jako ve Španělsku. Co se týká toků z Německa, máme na hranicích transformátory s možností řízení toků výkonu, které umí velké přetoky elektřiny odfiltrovat.

U nás hrozí spíše technické problémy jako náhlá porucha ve větší elektrárně, pád stromu nebo námraza.

Kvalita dispečerů a obecně techniků pracujících na přenosové soustavě je dost vysoká. Také tady nemáme politický tlak na kompromisy v technické rovině. Řada západoevropských zemí hodně tlačí na obnovitelné zdroje, což přináší i kompromisy v distribuci, což se naštěstí v Česku neděje.

ČEPS plánuje do roku 2030 investovat osmdesát miliard korun. Dovedu si ale představit i vyšší číslo. Každá koruna, která se investuje do soustavy, se ovšem musí projevit v distribučních a přenosových poplatcích. Vždy jde o kompromis – kolik by soustava potřebovala proti tomu, kdo to bude platit. Ideální technická řešení obvykle bývají dost drahá, takže je na jedné straně potřeba najít rovnováhu mezi tím, co je dostačující a spolehlivé, a tím, co jsou zákazníci schopni zaplatit.

Před dvěma lety byla poměrně velká diskuze o platbách za distribuci. Na závěr padlo politické rozhodnutí, že by se veškeré náklady v distribučních tarifech projevit neměly.

Podle mě bychom si všichni měli přiznat, že distribuce a přenosová soustava investice potřebují – a bude to drahá věc.

Cestou k tomu, jak za distribuční poplatky ušetřit, jsou fotovoltaiky na střeše a vlastní baterie, takže výroba a spotřeba je až za elektroměrem. Myslím, že nárůst ceny za distribuci – svým způsobem kvůli investicím do distribučních soustav – nepřímo vede ke stimulaci vlastní výroby. Není to asi úplně nejpřívětivější cesta, jak změnit chování spotřebitelů, ale rozhodně mi to přijde užitečnější než emisní povolenka za vypouštění oxidu uhličitého do atmosféry.

Doufám, že se povolenky pro domácností nakonec nezavedou. Ale myslím, že politická vůle v Bruselu je k tomu relativně velká. Je potřeba si uvědomit, že povolenky jsou v zásadě příjmem politiků. A jak se říká, kapři si rybník nevypustí.

Takže motivace peníze vybrat a pak je přerozdělit, je v politicích v principu zakódovaná, byť se mohou tvářit jakkoliv. Jenže to zdraží život běžným občanům, a to je podle mě politická sebevražda. Domácnosti, které nemají jinou cestu než vytápět plynem, by ročně platily o tisíce nebo desítky tisíc korun navíc. Zavedení povolenek na naftu zvedne cenu potravin a logistiky.

To je jen kosmetická úprava. Mimo jiné směrem, který už byl v Evropě předjednaný. Ukázalo se, že první aukce povolenek, které jejich cenu vystřelily na sedmdesát euro a výš, zatím žádné cenové stropy nereflektují.

Tváříme se, že něco změníme, ale reálně by to znamenalo jenom uvedení maximálních cen povolenek do reality. A i proklamovaná nejvyšší cena povolenky ve výši čtyřicet pět eur za tunu oxidu uhličitého je hodně.

Ten už běží tak dlouhou dobou a je reflektován v investičním rozhodování, že ho v současnosti asi nemá smysl nějak zásadně měnit. Kdyby se podařilo povolenky pro domácnosti nezavést, nebo je aspoň odsunout v čase, byl by to dobrý výsledek. Obávám se, že politici to budou svádět jeden na druhého a reálně se povolenky pro domácnosti zavedou.

Zdá se mi, že v Bruselu jsou trochu odtrženi od ekonomické reality. V situaci, kdy se Německo ekonomicky trápí a jako Evropa jsme nekonkurenceschopní vůči jiným zemím, je další zpřísňování cílů nesmyslné.

Myslím, že Evropa potřebuje čas. Green Deal všichni nějakým způsobem akceptovali, ale takové to, když už to jde, tak to pojďme udělat ještě striktněji, nebo když to nejde, tak to půjde ještě větší silou, je prostě kontraproduktivní.

Jakákoliv další zátěž energetiky dodatečnými náklady v současné době nad rámec stávajících emisních povolenek v Evropské unii je jen cestou, jak budeme ještě méně konkurenceschopní.

Myslím, že smysl to má. Jsem přesvědčen o tom, že dekarbonizace a cesta Evropy být v ní lídrem, je správná. V technologické rovině to mění fungování celého kontinentu. Podle mého názoru je to cesta k novému fungování průmyslu.

Jde ale o náklady a o to, aby to průmysl a obyvatelé unesli. Nemyslím si přitom, že bychom to měli úplně vzdát a říci si, že když jdou v Indii jinou cestou, tak to nemusíme dělat vůbec. Zároveň občas i ty bolestivé procesy s Green Dealem zase přinášejí nějaká nová technologická řešení. Jsem přesvědčený, že je potřeba najít rozumný kompromis.

Kromě distribuční soustavy je podle mého názoru důležité investovat do flexibilních zdrojů. Střední Evropa bude čelit tomu, že v roce 2030 se přestane těžit uhlí, před rokem 2040 tady nebudou žádné nové jaderné bloky a v zimě bude chybět elektřina.

Nejde přitom jen o blackouty, ale také o cenu silové elektřiny a její dostupnost. To je jeden z důvodů, proč v rámci Arete Energy Transition budeme hodně investovat do plynových elektráren, protože to je cesta dopředu. Myslím, že kyvadlo dekarbonizace by se mohlo trochu vrátit zpátky k zemnímu plynu, protože jinak tady v příštím desetiletí bude problém buď s nedostatkem, nebo strašně drahou elektřinou. Podle mě je potřeba větší podpora moderních kogeneračních plynových jednotek.

Všichni mluví o elektřině a o teple nikdo. Mezi zářím a dubnem je ale potřeba topit. Takže myslím, že budoucností stability v soustavě vedle distribuce i velké množství menších flexibilních výrobních zdrojů jako tepláren a kogenerací, tedy společné výroby elektřiny a tepla.

Ještě donedávna šlo o prostor vyhrazený těm největším hráčům. Do proměny energetiky investovaly hlavně velké energetické společnosti nebo jednotlivci s miliardovými majetky. Dnes se ale situace mění. Do transformace se mohou zapojit i menší investoři, kteří hledají nové příležitosti se zajímavým a zároveň stabilním výnosem.

Zatímco dříve směřovali investoři svůj kapitál především do nemovitostí, které dlouhodobě nabízely solidní zhodnocení, dnes už tento typ investice ztrácí na přitažlivosti. Ceny dosáhly ve většině regionů svého vrcholu a prostor pro další růst se výrazně zúžil.

Transformace energetiky se dnes stává novým a atraktivním směrem, který si získává stále větší pozornost investorů. Nabízí nejen možnost nadprůměrných výnosů a dlouhodobého uložení kapitálu se zajímavým zhodnocením, ale také příležitost aktivně se podílet na zásadní proměně sektoru, který má význam pro celou společnost.

Zvláště perspektivní oblastí jsou flexibilní zdroje energie, tedy zařízení, která dokážou pružně reagovat na aktuální poptávku po teple i elektřině. Díky schopnosti stabilně vytvářet příjmy na základě dlouhodobých smluv s odběrateli mají tyto zdroje přiměřené investiční riziko a zároveň tvoří jeden z pilířů nové moderní energetiky.